Kombinované formy a volné formy

1. a) cyklické formy – věty, které jsou uzavřené, samostatné, lze hrát samostatně (suity, sonáta)

– Nižší cykly

– Mezityp – cyklus samostatných jednovětých skladeb

– Vyšší cykly – suitový

kombinované formy             – složená jednovětá skladba, obsahuje v sobě dvě či více forem základní (5 dílná)

– taková forma ztrácí vnější znaky cyklu

 

1. b) rozdělení: – dvoj, troj a vícedílné – 1) dle členitosti (počet forem)

2) dle způsobu sestavení jednotlivých zakl. forem uvnitř komb. forem

nepravé                                  – blízko k cyklickým formám (přechod mezi cyklickými formami a mezi pravými kombin.form.)

cyklus attaca – jeden díl následuje ihned za druhou bez přestávky, každá věta je samostatná, má svůj

závěr – B. Smetana – Má Vlast – Tábor, Blaník

cyklická sestava pomocí spojek (mezivět) – mezi jednotlivými částmi místo závěru je připojena spojovací

část, jejímž prostřednictvím naváže další věta, jednotlivé díly jsou zcela samostatné

(A. Dvořák – housl. koncert a moll)

 

pravé                                      – samostatnost jednotlivých částí se již ztrácí

sestava z neuzavřených vět nebo dílů – některá věta – ponechána bez uzavření, nemá spojku, závěr. Druhá

vyplyne, věty ztrácí samostatnost (Mozart – fantazie g moll pro klavír – adagio vplyne do allegra)

sestava z prolínajících se neukončených dílů – nechybí jen závěrečný akord (takty), ale i části, v symfonických

básních, program. overturách (Beethoven – c moll – 3. a 4. věta)

 

Kombinované formy měly i své předchůdce:

Francouzská overtura          – Lullyovská PRP – není repríza, ale nová hudba, užíval ji i Bach, Handel

Italská overtura                                                – sinfonia – největší rozvoj Neapol RPR

 

Novodobé kombinované formy – dle počtu částí

1) dvoudílná kombinovaná forma – hrozí slabší soudržnost dílů, proto je nutné snižovat kontrast mezi jednotlivými díly,

vhodné je vyplynutí prvního dílu do druhého

1. a) vyrovnané – oba úseky jsou stejně dlouhé
2. b) nevyrovnané – úvod 1. věty pomalý, potom sonátová forma – je obohacena

o úvod, spojku, codu (kombin. form.)

2) trojdílná kombinovaná forma –                   a) vyrovnaná – stejně dlouhé díly

1. b) vyvážená – střední díl je kratší, krajní stejně dlouhé
2. c) nevyrovnaná – jiná délka

 

1. c) volné formy – bez přesné stavby, charakteristická je nespoutanost, chaos, hudba plyne stále kupředu, s motivy

se nepracuje, chybí propojenost celku, témata se vynoří bez přípravy, potom zanikají nezpracovány

– forma působí improvizačně, větné díly se spíše k sobě přistavují

– užití této formy je často vyvoláno mimohudebním dějem, náladou autora (zklamání, deprese..)

– roztříštěnost, nesourodost – nebezpečí rozpadu

– někdy na volnou formu napovídá i název – fantazie, meditace, jindy ne (rapsodie, nokturno)

 

improvizace                           – hra bez přípravy

fantazie                                  – vyrůstá z improvizace (renesance – Dowland)

– v baroku je oblíbené, tvořila spolu s fugou (protiklad, přesnost, řád) dvojici

– užívala se též v 18. století (Mozart  fatazie c moll), největší rozvoj v 19. stol. (Smetana-fant.)

– typické znaky: modulace, malá motivická práce, improviz. charakter, zastávky, odbočky,

proložení virtuozními prvky – pasáže, rozložené akordy)

parafráze                                – virtuozně, improvizačně zpracovává tématický materiál jiné skladby (mistr F. Liszt – řada

klavírních parafrází), opak parafráze je trankskripce – opis, přestylizování skladby pro

jiný nástroj . maximální přesnost

impromptus                           – volný charakter, mnohdy ale mívá pevnou formu