Za filosofií fotografie – Flusser

Vilém Flusser se narodil v roce 1920 v pražské židovské rodině. Na počátku Druhé světové války prchá před nacisty do brazilského Sao Paula, kde se stal profesorem filosofie komunikace. Pro nesprš s tehdejší autoritativní vládou se stěhuje do Paříže. Světově známou se stala jeho kniha Za filosofií fotografie, která byla poprvé vydána německy v roce 1983.

Flausser vyděluje před-dějiny, dějiny a post-dějiny, kterým odpovídají jednotlivá komunikační média – obraz, lineární text a technický obraz –  i různé prožitkové struktury času a prostoru. Před-dějiny jsou světem obrazů, světem magie, věčného opakování, věčného návratu téhož. Strukturálně se liší od historické lineárnosti, od řetězce příčin a následků. Dějiny se mohou začít odvíjet až tehdy, je-li kruhovost nahrazena linearitou, obraz písmem. V lineárně programovém vědomí je čas prožíván jako proud protékající z minulosti do budoucnosti . Je to nevratný, historický čas. Historie charakterizuje vědomí analfabetické, postupně se však stále více uplatňuje myšlení numerické, bodové. Na počátku virtuálních prostorů přebírají moc nad událostmi technické obrazy a vrací se magické vědomí. Historická událost je jednorozměrný řetězec příčin a následků. Podle Flausserovi teorie z tohoto řetězce vystupuje až člověk s kamerou, aby jej  „snímal“, aby scénu překódoval do plochy. Tento obraz je již postaven mimo dějiny, vyjímá jednu událost z toku, zpracovává ji a vrací do dějin jako dokument. Fotografie nedokumentuje zmrazený výřez z historického řetězce, ale děním manipuluje. Pro post-dějiny jsou charakteristické kamery, které lidem nabízejí představy o světě ve formě stále dokonalejších technických obrazů, které předstírají, že jsou to zobrazované scény a nikoliv aparátové výpočty. Mnohem lépe však vystihují smysl syntetické počítačové obrazy, které scény sami  navrhují, programují.Nepředstírají, že pouze zobrazují skutečnost, nýbrž jí zcela sami nově modelují. Flausser se vážně obává, že v budoucnu dojde k převzetí moci magií a k podrobení politického a vědeckého myšlení. Zde se počala formulovat jeho ostrá kritika chápání fotografie jako naivního obrazu, která nám nevinně předkládá zobrazovanou skutečnost.

Technické obrazy nejsou produktem magického myšlení, ale vědeckého pojmosloví. Neprůhlednost aparátů, které spoluvytvářejí technické obrazy, v sobě skrývá velký manipulační potenciál. Dešifrace technických obrazů a aparátů za nimi skrytých znamená současně i odhalení iluze, že nám média obecně zprostředkovávají realitu. Jednu scénu je možné  zachytit mnohým způsobem, z různého úhlu pohledu a v každém z případů je možné upozornit na odlišné adresáty, aby si tuto nedešifrovanou magii promítali na svět ve kterém žijí.

Za nejjednodušší technický obraz je považována fotografie vyrobena fotoaparátem. Pro zamyšlení se nad fotografií je nutná analýza daného aparátu, přístroje. Fotoaparát je původně nástroj k vyrábění fotografií, ale v širších souvislostech Flausser hovoří o přeměně nástrojů na stroje, která nastala v období průmyslové revoluce a po ní. Před průmyslovou revolucí byl člověk obklopen nástroji, po ní byl stroj obklopen lidmi. Před ní byl nástroj variabilní veličinou a člověk konstantou, po ní se stal člověk variabilní veličinou a stroj konstantou. Z této obecné perspektivy pak přistupuje k analýze fotoaparátu, který lze považovat také za stroj, protože je v něm zabudován program, jenž je třeba obsluhovat. Důraz je kladen především na vztah fotografa, fotoaparátu, skutečnosti a reality.

Fotoaparát vyrábí fotografie, symbolické plochy tak, jak mu bylo určeným způsobem předepsáno. Každá fotografie je uskutečněním jedné z možností obsažených v programu aparátu. Flausser se především zabývá spíše analýzou informativních fotografií, tedy těmi, které přinášejí nějakou novou informaci, které využívají program aparátu novým, dosud nepoznaným, způsobem. Fotograf manipuluje aparátem a snaží se vypátrat možnosti, jež jsou něm ještě neobjeveny. Středem jeho zájmu nestojí svět a fotografovaná skutečnost, svět mu je jen záminkou, aby mohl realizovat možnosti přístroje. Fotograf splývá s aparátem v jednotu, ztrácí se v něm, když hledá nové možnosti, ale nějakým způsobem může magický přístroj ovládat.

Peripetie vztahu fotograf – aparát lze zřetelně sledovat ve chvíli, která je v procesu fotografování považována za často nejdůležitější, ve chvíli fotografického gesta tedy ve chvíli zmáčknutí spouště. Nejde o to, co bude fotografováno, ale jakým způsobem bude využit nebo překonán program. Fotograf postupuje podobně jako šachový hráč, hledá nové tahy, nové možnosti jak hrát hru se svým aparátem. Jiné způsoby, kterými omezuje akt fotografování, se nachází ve volbě objektu, jenž má být fotografován. Fotograf může snímat všechno, ale ve skutečnosti může snímat jenom to, co je fotografovatelné. Volba objektu sice zůstává svobodná, ale zároveň je funkcí aparátu. Částečně se jedná o zvládnutí techniky přístroje, ale také o zmapování situace před aparátem.

Fotografické gesto se člení do sekvence skoků, jimž fotograf překonává neviditelné překážky, které klade objekt. Výsledkem fotografického gesta jsou fotografie, které překonávají tradiční rozlišení mezi realismem a idealismem. Skutečný není svět „tam venku“ a není ani „zde uvnitř“ programu přístroje, skutečná je pouze fotografie. Skutečná je informace a symbol nikoliv význam sám o sobě. Svět a program přístroje jsou pouze předpoklady pro výsledný obraz. Člověk, který za fotografií nehledá program je naivní divák, který nekriticky předpokládá, že prostřednictvím fotografie spontánně poznává svět venku.

Každá fotografie  je nakonec výsledkem jak spolupráce, tak i soupeření mezi fotografem a fotoaparátem. Jsou v ní zašifrované jak pojmy fotografa, tak pojmy, které byly naprogramovány přístrojem. Nejlepší fotografie vzniká tak, že fotograf překoná program aparátu a podřídí ho svému záměru.

Flausser zastává v podstatě tradiční stanovisko „L´art pour l´art“. Rozpoznat uměleckou hodnotu mohou jen vyvolení. Hodnoty uměleckých děl nejsou věčné, nýbrž všechna díla směřují ke zvykovosti. Flausser předpovídá dobu, kdy nebudou platné kategorie věčných, neměnných hodnot. Kategorie, na které je třeba se v umělecké kritice soustředit jsou komunikativnost, informativnost  díla a zvyk. Čím pohodlněji se bude informace sdělovaná uměleckým dílem přijímat, tím bude hezčí, komunikativnější a líbivější.

Flausser klade důraz na nutnost vstřebávání  nových uměleckých  podmětů a na umění je patřičně vnímat. Člověk se nesmí stát pouze prostředníkem stroje.