Nuda v Brně – kritika

Divadelní režisér Vladimír Morávak se pustil do svého filmového debutu, při jehož vzniku – práci na scénáři a písňových textech mu významně napomáhal herec Jan Budař. Celovečerní film s názvem Nuda v Brně byl natočen černobíle. Hlavní záměr tohoto nápadu mi ušel, protože děj se odehrává v současnosti. Nejde tedy o žádný retro film, který by se snažil věrně zachytit „barvu doby“.

Do jednoho letního dne zasadil Morávek směsku příběhů několika lidí odehrávajících se ve stejném čase na téměř totožném místě. Hlavní ústřední dvojicí je však hloupoučký a zatím ne ani milenecký pár – Olinka se Standou. Olinka je z Brna a Standa od někudy z vesnice. Seznámili se na běžeckých závodech, což se divák dovídá z komikově zrnité retrospektivy. Tu jako i celý úvod filmu komentuje Richard Krajčo, který zpívá k filmu ústřední píseň, ale sám se na plátně neobjeví. Píseň po celou dobu filmu zaznívá z úst ještě jiných a žánrově celkem odlišných interpretů. Jejím refrénem je věta : „Všechno se stane dneska v noci…“

Celá peripetie se odvíjí od nápadu, který Olinka dostane, když se dozví, že bude celou noc sama doma. Maminka, se kterou žije, má jít na nějaký sraz. Dívka tedy napíše svému chlapci osudový dopis, ve kterém ho zve do Brna na řízky. Standa s pozváním počítá. Tím pádem počítá také s tím, že se ve svých dvaceti pěti letech zbaví svého panictví. Učí se proto doma se svým mladším bratrem, který už to má za sebou, navlékat kondom na rohlík. Už z prvních obrazů filmu, ve kterých je Standa – Jan Budař – představován, je cítit, že postava Standy je trochu nadsazena na druhou, co se týče jejího chování. Nejen ona, ale i další postavy jsou spíše divadelního než filmového charakteru. Ve výrazu jsou vždy trochu vychýleny do extrému. Za tímto výsledkem nestojí jen jejich herectví, ale především už scénáristická předloha, která jim často vkládá do úst komické bonmoty. Olinka je jako mentálně znevýhodněná slečna, maskéry značně zkarikovaná Kateřina Holánová, zasazena do podobné polohy jako Standa. Dalo by se říci, že pokud by si tyto postavy vyměnily pohlaví, nic by se na výsledku jejich charakteru nezměnilo. Jsou tu vylíčeni jako hodní, ale samozřejmě trochu pomalejší mladí lidé, kteří mají stejným způsobem strach ze svého prvního intimního setkání.

Během Standových příprav na návštěvu je Olinka doma poučovaná svou bandou kamarádek, jak se má při své první noci chovat. Chování kamarádek různého věku i vzezření, které se ve skupině vždy vyskytují v bytě nejstarší z nich, mi připadalo jako příliš přehnané a divadelní. Jejich nepochopitelné seskupení nebylo ve filmu ani náznakem vysvětleno. Divák neví, jestli to je skupina kamarádek z kroužku vaření nebo opuštěných žen.

Po příjezdu do Brna si jde Standa se svým bratrem sednout do jakési neidentifikovatelné hospody, ve které se zároveň nezávisle na sobě potkají všichni protagonisté, kteří figurují ve scénách příští  noci. Herec Národního divadla v Brně tam má rande s dychtivou osamělou psycholožkou ve středních letech, mladá dívka, která měla vždy smůlu na samé „nepravé“ a která tam opět sedí s dalším „nepravým“ – ambiciózním chytrolínem  s masochistickými sklony, dvojce řidičů, kteří rozváží rohlíky, z nichž jeden je homosexuál a druhý zřejmě ne. Poslední dvojce mi připadala ve filmu celkem zbytečná. Jejich výstupy byly spíš vatou než něčím jiným. Postava psycholožky a „nepravý“ mají opět silně komickou až teatrální polohu.

Pro co má ale režisér Morávek smysl, je důraz na komický detail. Během vtipně vyznívajících dialogů jednotlivých dvojic v hospodě několikrát přestřihne na puštěnou televizi v rohu, kde se právě vysílá starší soutěžní pořad z produkce brněnské televize „Pyramida“ . V prostřizích závěrečné otázky se soutěžící marně snaží přijít na příjmení básníka sovy, které je divákovi hned zřejmé. Přestože se mu na pyramidě točí už tři písmena ze čtyř, moderátor pořadu musí soutěžícímu napovědět, že jde o nočního ptáka, který „dělá hů hů“.

Stejně tak jako se tito lidé potkali odpoledne ve stejné hospodě, potkají se večer v jednom domě. To se mi zdá trochu jako scenáristický únik. Je to asi nejjednodušší cesta, jak protagonisty spojit do jednoho celku, ačkoli to vlastně nebylo nutné.

Olinka pak ke svému zděšení zjistí, že maminka na žádný sraz nejde. Nasype jí proto do kávy rohypnoly a až maminka usne, ustele je jí ve spíži. Během noci se opravdu Olince se Standou podaří provést svůj záměr. O patro níž se odehrává hlučný ženský večírek. Ona neidentifikovatelná parta žen se společně dívá na televizi a zároveň očekává výsledek Olinčina plánu. Herec s psycholožkou, respektive spíš psycholožka, se chystá k postelové akci, při které v závěru nešťastný herec selže a je ženou poslán pryč. V jiném bytě se „nepravý“ po výkonu své nové milenky cítí stále nespokojen, uchyluje se proto k drsnějším cestám. Tady mě nejvíc dojal herecký výkon Jaroslavy Pokorné v roli dívky, která poslušně, ale neuměle bije na rozkaz svého postelového partnere a vystrašeně mu říká „hajzle“.

Kromě Olinky a Standy se nikomu jinému plány příliš nevydaří a končí v tragikomické poloze. Protože noční příběhy postav jsou takřka neuzavřené, rozhodli se tvůrci filmu k poněkud jednoduché berličce, kdy nechali k ránu přejet opilého nešťastného herce dvojicí rozvážečů rohlíků.

Tento moment film trochu zpatetizoval a vůbec nebyl potřeba. Připomíná to scénu, kterou člověk už několikrát někde viděl. Postavy, které se navzájem filmem míjejí a neví o sobě, si přivodí neštěstí, které má zřejmě napomoci nějaké katarzi. Bohužel některé scény filmu jsou vypočítány jako závěrečná havárie. Nelíbil se mi záměr udělat z hlavního mileneckého páru mentálně postižené lidi. Nevinnost naivní lásky by mohla působit a být čitelná i mezi normálními lidmi. Působí to opět jako berlička, která se snažila téma alibisticky shodit a kdyby to náhodou nevyšlo, tak to bude alespoň legrační. Stejně tak spousta replik, které byly postavám vkládány do úst, mně přišla příliš nacílená jedním směrem. Je z nich cítit ambice o to stát se kultovními.

Z jiného pohledu byl ale film divadelního režiséra filmově velmi působící. Například pohled kamery na množství nakrájených rohlíků, mezi nimiž leží mobil a pod tím probíhají dialogy, byl opravdu krásný, stejně tak ovoce rozkutálené na posteli.

Nakonec byl film něčím docela příjemným a trochu jiným, než na co se díváme v běžné české produkci.