Le Corbusier

Jen málo architektů se zapsalo do dějin architektury tak, jako Charles-Édouard Jeannerret, který ve
svých 33 letech přijal umělecké jméno Le Corbusier.
Byl to teoretik, architekt, urbanista, malíř a mezi všemi jeho činnostmi existovaly vzájemné vztahy.
Během svého života postavil ve 12 zemích 75 jednotlivých staveb, zanechal více než 8000 kreseb, 400
maleb a 44 skulptur. Jeho teorie a díla jsou popsána v 34 knihách na více než 7000 stránkách.
Le Corbusierovu kariéru lze shrnout jako soubor odlišných až protikladných položek, vycházející
z jeho zvědavosti a zájmu o město, historii a kulturu.
Životopis
Le Corbusier, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret se narodil 6. října 1887 v malém městečku
La Chaux-de-Fonds na severozápadě Švýcarska. Ve svých 15 letech se začíná vyučovat rytcem na
škole uměleckých řemesel École des Arts Décoratifs. Na Charlese měl velký vliv jeho učitel
architektury René Chapallaz. První dům tak Le Corbusier navrhl již ve svých 17 letech. Dům pro rytce
Louse Falleta je však natolik tradiční záležitostí, že se k němu Le Corbusier později nechce ani hlásit.
V roce 1907 přichází první z mnoha cest po Evropě. Na svých cestách poznává nejrůznější památky a
hodně kreslí a skicuje. O rok později se v Paříži setkává s bratry Perretovými a v jejich ateliéru
poznává železobeton. V roce 1910 pracoval Le Corbusier nedaleko Berlína pro architekta Petera
Behrense. Právě zde měl možnost potkat Ludwiga Miese van der Rohe či Waltera Gropiuse. Hlubokou
zkušeností pro něj byla také návštěva kláštera ve Florencii. Později cestuje na Balkán, do Srbska,
Bulharska, Turecka či Řecka. Obdivuje krásy Parthenonu a i když nikdy nezískal formální vzdělání v
architektuře, jeho zkušenosti byli mnohem cennější. Corbusier si ze svých cest odnáší 80 skicářů
plných kreseb.
Během první světové války Corbusier vyučoval na své staré škole v La-Chaux-de-Fonds. V těchto
letech pracoval na teoretických architektonických studiích s využitím moderní techniky.
V roce 1920 přijímá Charles-Édouard Jeanneret svůj pseudonym, který je vytvořen podle jména jeho
dědečka (Lecorbésier).
Pozdní tvorba je také poznamenána využitím surového betonu ve své hrubé a neupravované podobě.
Corbusier umírá 27. srpna 1965, kdy si šel navzdory doporučením svého lékaře zaplavat do
Středozemního moře v Roquebrune-Cap-Martin, které se nachází na jihovýchodním cípu Francie.
Jeho smrt otřásla celým světem. Pohřeb se konal 1. září o pár dnů později.
Le Corbusier – teoretik
Ale stejně významné jako jeho architektura a urbanismus jsou jeho teoretické úvahy, psané na
vysoké stylistické úrovni, takže Le Corbusier patří k nejčastěji citovaným architektům.
Jako teoretik byl ostatně slavnější dřív než architekt – až po tom, co založil avantgardní časopis
L´Esprit Nouveau (Nový duch, 1920), až po vydání knihy Za novou architekturu (1923) přišly na řadu
stavby, na nichž mohl svoje principy hlásané na přednáškách, v knihách a magazínech ověřit v praxi.
 1923: Vers une architecture
Základní myšlenky Corbusierových teorií jsou shrnuty v knize Vers une architecture (česky vyšla jako
Za novou architekturu), kterou vydal spolu s Ozenfantem (ale pouze pod svým jménem) roku 1923.
Kniha je považována za nejdůležitější dílo architektonické teorie dvacátého století.
V knize vyzdvihuje krásu čistě účelových a racionálně řešených inženýrských konstrukcí, poukazuje na
čistotu povrchu stavby, na určující význam půdorysu a hlavně klade důraz na primární formy, u
kterých dle něho „slunce odhaluje v krásu“. Architekturu považuje za umění, protože dle autora
„překračuje otázky užitku“ (tím se odlišuje od mnohých svých současníků, kteří architekturu považují
za pouhé naplnění své praktické funkce). Ve skutečnosti požaduje funkci estetickou, tak i praktickou.
Účelové řešení je krásné. Z této knihy pochází slavný citát – „Dům je stroj na bydlení“. Své úvahy často
dokládá fotografiemi tehdejších automobilů, železničních vozů či letadel.
 1925: Urbanisme
Své názory na stavbu měst Le Corbusier poprvé popsal ve své knize Urbanisme (1925). Dovolává se v
ní jasnosti a řádu („Zakřivená ulice je cestou osla, ne člověka“). Vyzdvihuje rovný terén, zvyšování
hustoty obyvatelstva, stavbu vysokých domů, dopravu ve více úrovních. Le Corbusierovy stavby jsou
tedy charakteristické tím, že jsou postaveny na pilířích, tím je zastavěná plocha vlastně téměř nulová
a pod domem zůstává ísto pro chodce a pro přírodu. Také byl velkým zastáncem střešních zahrad,
které měly vynahrazovat zastavěnou plochu.
 1935: Ville radieuse

V další knize Ville radieuse (1935), ve které popisuje svůj projekt „zářícího města“ požaduje pro
všechny obyvatele slunce, viditelnost oblohy a stromů v každém bytě.
Chtěl zachovat historicky významné budovy, kdežto staré, stinné a špinavé čtvrti strhnout a místo
nich dát lidem možnost žít v zeleni, na světle a vzduchu. Zeleň, slunce, vzduch, řešení automobilové
dopravy, bydliště co nejblíže zaměstnání, to byly věci, za které se rozhodl v urbanismu bojovat.
La Ville radieuse je nejobsažnější kniha, kterou Le Corbusier věnoval stavbě měst. Částečně opakuje
myšlenky z Urbanisme, částečně je rozšiřuje a příležitostně i upravuje.
Pět bodů moderní architektury (1927)
Myšlenka pěti bodů moderní architektury byla publikována roku 1927 při výstavbě dvou domů na
sídlišti Weissenhof ve Stuttgartu a následně zopakována na vile Savoye, která byla dokončena o 4
roky později.
1. Výstavba domů na sloupech uvolní prostor v přízemí pro zeleň či volný pohyb chodců.
2. Sloupy uvolňují půdorys. Prostor může být dělen pomocí lehkých příček.
3. Sloupy uvolňují fasádu, kterou je možné dále tvarovat okny dle libosti.
4. Pásová okna mohou být vedena skrz sloupový systém.
5. Plochá střecha je vhodným místem pro umístění zahrady. Nahrazuje prostor, který dům
odebíral.
Modulor (1948 a 1955)
Modulor je systém, který vymyslel Le Corbusier a popsal ho jako „soubor harmonických proporcí
vhodných pro lidské měřítko, univerzální aplikovatelný pro architekturu a mechaniku.“
Le Corbusierův proporční systém vychází z návaznosti na práce Vitruvia, Leonarda da Vinci či Leona
Battistu Albertiho, kteří se zabývali matematickými proporcemi lidského těla.
Grafické znázornění Moduloru představuje stylizovaná lidská postava s jednou rukou zvednutou. Na
kresbu mužské postavy navazují dvě vertikální spirály zachycující proporce těla. Při výšce postavy
vycházel Le Corbusier nejprve z výšky průměrného Francouze (175 cm) a později z výšky dobře
vypadajícího anglického gentlemana (182,88 cm). Červené křivky se odvíjejí od výšky pupku (108 cm v
původní verzi 113 cm v upravené). Modré křivky jsou založeny na celkové výši i se zvednutou rukou
(216 cm v původní, 226 v upravené).
Modulor je založen na harmonických řadách (tzv. Fibonacciho číslech a zlatém řezu), lidských
proporcích a jejich zdvojení.
Corbusier vzal celkovou výšku i se zvednutou rukou (226 cm) a vydělil ji dvěma (113 cm). V té výšce
se nachází pupek. V celkové výši rozdělené podle zlatého řezu se nachází zápěstí připažené ruky (86
cm). Vzdálenost od země po vršek hlavy (183) je také vydělená zlatým řezem a vychází ve výši pupku
(113 cm). Pomocí tohoto principu (Fibonacciho posloupnost) lze získat následující posloupnosti:
 86, 140, 226, 366
 70, 113, 183, 296
Kde každé číslo je součtem dvou předchozích.
Takovou metodou by se podle Corbusiera měly dát odvodit proporce a velikost prostoru, ve kterém
člověk žije, ale i některých věcí, které používá.
Le Corbusier – architekt
Rozhodující pro vývoj jeho profese byly zkušenosti s předními architekty doby. Ve Vídni se roku 1907
setkal s Josefem Hoffmannem. Hoffmann byl český a rakouský architekt a designér. Jeho dílo se
vyznačuje čistotou linií a geometrickými formami. Jako architekt se zabýval především navrhováním
rodinných vil. Vždy usiloval o to, aby dům vznikal ne jenom jako stavba, ale harmonicky s ní vytvářel i
interiéry, které vybavoval předměty navržené jím samým.
Bez architektonického vzdělání, pouze na základě skic z poznávací cesty, je ve svých dvaceti letech
přijat do ateliéru bratrů Perretových. Zde se seznámil s technologií použití železobetonu, která
zásadně ovlivnila jeho pozdější tvorbu. Právě tato technologie umožnila výstavbu domů na sloupech
a tím i uvolnění prostoru přízemí pro vegetaci.
Dom-ino
V letech 1914-15 vytvořil Jeanneret pro válkou postižené obyvatele Flander známý projekt Dom-Ino
(z lat. domus a innovatio).
Technický postup umožňoval provést bez pomoci odborníka montáž domu podle přání obyvatel.
Typizovaná kostra nesla pouze podlahy a schodiště. Tvořily je standardní prvky, které se daly různě
kombinovat.
Projekt se nakonec nepostavil. Konstrukční systém Dom-Ina, je obrazem nového stylu, pomalu se
prosazujícího v Americe i Evropě, později nazvaného funkcionalismus.
Vila Továrníka Schwoba
V roce 1916 staví vilu továrníka Schwoba. Jedná se o jeden z prvních evropských domů se
železobetonovou konstrukcí. Půdorys kolem atria vychází z Diomedeovy vily v Pompejích.
Ateliér a dům pro Améde Ozenfanta
Amédée Ozenfant byl francouzský malíř, který původně studoval architekturu. V roce 1917 se v Paříži
setkal se švýcarským architektem Le Corbusierem.
Stavba rodinného domu s ateliérem pro Amédée Ozenfanta byla první Le Corbusierova realizace
v Paříži. Ve stavbě uplatnil svoje poznatky nových materiálů, teoretické úvahy a konstrukční zásady,
které pak lze vyčíst v další jeho rané tvorbě.
Vila Savoye
Vila Savoye je vila v Poissy, na okraji Paříže. Byla postavena v letech 1928 a 1931 za použití
železobetonu.
Je příkladem Le Corbusierových „Pěti bodů moderní architektury“. Vila Savoye je shrnutím
výrazového slovníku, myšlenek a metod, které Le Corbusier rozvinul ve svém díle v předchozích pěti
letech. Budova na sloupech, horizontální pásová okna, střešní zahrada, volný plán a flexibilní
nakládání s plochou fasády.
Pásová okna obíhají po všech stranách domu a rámují výhledy z interiéru do okolí.
Dům navržený pro rodinu Savoye byl postaven 30 kilometrů od jejich pařížského sídla.
Vila Savoye je ódou moderního života. Je vyjádřením Le Corbusiérových názorů na bydlení, počínaje
jeho zájmem o estetiku zaoceánských parníků, svět strojů, prvků arabské architektury, oblíbených
forem purismu a dalších vlivů, které popsal ve své knize „Vers une architecture“ publikované v roce
1923.
Švýcarská kolej
Le Corbusier měl tou dobou za sebou několik funkcionalistických rodinných domů. Přibližně ve stejné
době jako švýcarská kolej začínala vznikat také slavná vila Savoye v Poissy. V obou těchto projektech
se naplno uplatilo „Pět bodů moderní architektury“: kolej usadil na šestici mohutných sloupů a
uvolnil tak celé přízemí, na plochou střechu umístil sluneční lázně, jižní fasáda s pásovými okny je
pouze zavěšená a netvoří konstrukční součást skeletového domu.
Švýcarskou kolej tvoří 45 studentských pokojů s hygienickým zázemím na patře, ředitelský apartmán,
sluneční terasa na střeše a byt domovníka v přízemí, kde jsou také umístěny veškeré společenské
místnosti.
Cité de refuge
Za fasádou ze skla a oceli o ploše tisíc čtverečních metrů, na pětipodlažní ubytovně obrácené k jihu, si
Le Corbusier představoval hermeticky uzavřený svět zalitý světlem, ale bez jakýchkoliv otvorů nebo
oken: Cité de refuge mělo používat “přesné dýchání“ v letním i zimním počasí za pomocí
vzduchotechniky. Le Corbusier musel tyto nové technologie tvrdě obhajovat. Od května 1929 do
března 1931, kdy se začalo se stavbou, přišel postupně s pěti projekty.
Kvůli finančním důvodům se Le Corbusierovi nakonec nepodařilo nainstalovat do domu klimatizaci,
ale pouze mechanický větrací systém. V zimě ústřední vytápění fungovalo výborně, ale již během
prvního léta byly neodvětrávané pokoje v horních poschodích neobyvatelné. Autorovi stavby se stále
dařilo vzdorovat, ale o dva roky později (1935) mu byl prostřednictvím policejních úřadů doručen
soudní příkaz, aby do čtyřiceti dnů bylo do každého pokoje zbudováno jedno okno, a tak fasáda
budovy získala plastické čtvercové rozvržení, jak ho známe dnes.
Unité d’habitation Marseille (Obytná jednotka v Marseille)
Unité d’habitation představuje jednu z nejpozoruhodnějších staveb 20. století, a to jak z hlediska
výtvarné formy, tak z hlediska sociálního programu. Dům byl objednán francouzskou vládou a měl se
stát modelem pro bytovou výstavbu v dalších francouzských městech poničených válkou. Le
Corbusier do něho vložil 337 bytů ve 23 rozmanitých typech – převážně dvoupodlažních. Sedmým a
osmým patrem probíhá obchodní ulice, na střešní terase jsou umístěny jesle, školky, tělocvična a
bazén. Typy této budovy se pak ještě opakuje, ač v okleštěné podobě, ještě v Nantes (1952-55),
Meaux (1956), Berlíně (1956), Briey-en-Foret (1957) a ve Firminy (1960-68).
Le Cabanon
První podobu malého domku nakreslil Le Crobusier 30. prosince 1951 na okraji stolu v restauraci. Šlo
o narozeninový dárek pro jeho ženu Ivonne Gallis.
Dřevěný domek stojí na jihozápadním svahu nad zátokou s výhledem na moře a nedaleké Monako.
Čtvercová základna a všechny další míry vychází z Moduloru, světlo proniká dovnitř dvojicí
čtvercových oken. Celou chatu postavil ze dřeva Le Corbusierův přítel Charles Barberis.
Cabanon představuje prototyp, od něhož se ve větším měřítku odvozovaly obytné jednotky pro
všechny Unité d’Habitation. Dům sloužil zároveň jako pracovna, ložnice i obytná místnost.
Mariánská kaple Notre-Dame du Haut
Mariánská kaple v Ronchamp je klíčovou stavbou v dějinách světové moderní architektury.
Le Corbusier navrhl navzdory svému dosavadnímu stylu vysoce neočekávanou stavbu. Pásová okna,
sloupy skeletu, střešní terasu či představěnou fasádu bychom v Ronchamp těžko hledali. Kaple
v Ronchamp je především záležitostí kontextu s okolní kopcovitou krajinou.
Těžká tmavá hmota střechy se vznáší nad bílou podnoží. Corbusiér vyjádřil kaplí v Ronchamp základní
vztah člověka a víry. V tomto objektu může být umístěna svatyně jakékoli víry.
Klášter La Tourette
Zřídkakdy Le Corbusier zaměstnal takovou sílu výrazu a takovou rozmanitost v každém detailu jako
v La Tourette. Je tu neustálá souhra přísně geometrických a organicky zakřivených linií. Strohé
vertikály člení u mnišského komplexu velká okna společenské místností, ale rozestupy mezi nimi se
neustále mění. Vystupující lodžie dvou horních podlaží mají společně pojednanou povrchovou
texturu na vnějšku a horizontální okenní štěrbiny směrem dovnitř. Pod těmito štěrbinami jsou tři
řady pravoúhlých okenních otvorů, odlišně uspořádaných v každém podlaží. Na konci jeho ploché
střechy se zvedají dvě šikmé zdi a podpěra asymetricky vyčnívající bedýnky, která slouží jako zvonice.
Kapitol v Chandígarhu
Le Corbusier navštívil Indii v létě 1951 a se svým týmem zde strávil čtyři pracovní týdny.
Samotný kapitol tvoří pomyslnou hlavu města na jeho severovýchodním okraji. Měly jej tvořit čtyři
významné vládní budovy – palác guvernéra, parlament, sekretariát (úřad ministrů) a palác nejvyššího
soudu.
Nejdůležitější výzvou, se kterou se musel Le Corbusier při navrhování budov na kapitolu vyrovnat,
byla ochrana budov proti úmornému slunci a silným monzunovým. Le Corbusier se inspiroval u jiných
indických paláců, především u audienčních síní v pevnostech v Dillí a Agře a velký dojem na něj udělal
palácový komplex ve Fatehpur Sikrí. Návrhy jeho budov pro Chandigárh tak sjednocuje motiv
zastřešení, vytvářející pomyslný deštník, pod kterým se nachází samotné objekty, a využití výrazných
slunolamů na fasádách, navržených dle zásad jeho moduloru. Zároveň má však každá z budov svůj
vlastní výraz vycházející z jejího účelu.
Palác guvernéra, navržený ve třech variantách v letech 1951-54, měl byt pomyslným „zlatým
hřebem“ celého komplexu. Jeho charakteristická silueta s výraznými rohy odkazující na pro hinduisty
posvátné krávy (prvek, vyskytující se i na dalších stavbách na kapitolu) měla tvořit působivé
zakončení osy tvořené soustavou ramp, zahrad a vodních ploch. Výrazná silueta připomíná stavbu
Diwan-I-Khas ve Fatehpur Sikrí. Pozadí celé scenérie měly tvořit nedaleké Himálaje. Palác nakonec
nebyl realizován, protože jej Džaváharlál Néhrú nepovažoval za demokratickou stavbu.
První realizovanou stavbou byl justiční palác (1951–55). Tvoří jej mohutný otevřený kvádr se
zastřešením připomínajícím obrovský 1,4 m silný baldachýn uložený na betonových pilířích. Dle Le
Corbusiera měla tato střecha vyjadřovat „ochranu, majestát a moc práva“. Trojice barevných pilířů
(červený, žlutý a zelený) jasně vymezuje asymetricky umístěný vstup, od něhož se vlevo nachází
samotný nejvyšší soud a vpravo objekt obsahující osm soudních síní nižší instance. Kanceláře ve
vyšších podlažích jsou přístupné soustavou ramp, ze kterých se nabízí průhledy na nedalekou budovu
parlamentu.
Budova Sekretariátu (úřad vlády; 1951–58) byla původně navržená jako mrakodrap, podobající se
nerealizovanému projektu pro Alžír. Budova by však působila v porovnání s dalšími dvěma
významnějšími stavbami příliš dominantně. Le Corbusier tedy celou hmotu položil a vznikl tak 254 m
dlouhý a 42 m vysoký hranol, obsahující šest vzájemně propojených bloků. Jeho fasádu tvoří
slunolamy navržené dle proporcí moduloru.
Pět ze šesti bloků obsahuje kanceláře správních úřadů, přístupné centrální chodbou, několika
vnitřními vertikálními komunikačními jádry a dvěma ven vybíhajícími rampami. Šestý blok je určen
pro kanceláře ministrů, mající oproti úřednickým kancelářím dvojnásobnou výšku. Tato skutečnost se
propisuje do fasády objektu.
Poslední realizovanou stavbou je budova Parlamentu (1951–62). Při jejím návrhu pracoval Le
Corbusier se světlem a stínem podobně, jako u kaple v Ronchamp nebo u kláštera La Tourette, který
budova Parlamentu vzdáleně připomíná. Hlavní vstup do budovy tvoří výrazná portikus, orientovaný
směrem na přibližně 350 m vzdálený Justiční palác. Při pohledu z hlavního prostranství se Parlament
zrcadlí ve vodní hladině. Směrem k sekretariátu je okolní terén snížen o dvě podlaží a s hlavním
prostranstvím je propojen rampou.
Samotná sněmovní místnost je umístěná ve věži, podobající se chladícím věžím, které Le Corbusier
viděl v Ahmadabadu. Do sněmovny měly dopadat paprsky slunce podobně jako do prostoru chrámu
Hagia Sofia. V konkrétním okamžiku se měly dotýkat konkrétních míst a připomínat tak lidem, že jsou
„děti slunce“. Na šikmé střeše věže sněmovny navrhl pro hru světla a stínů. Motiv putování slunce se
objevuje rovněž například v malbě na mohutných dveřích ve vstupním portiku.
Heidi Weber House
Tato stavba byla vyvinuta jako prototyp pro variabilní a flexibilní použití; patří k posledním
Corbusierovým dílům.
Montážní systém byl vyvíjen společně s inženýry Jeanem Prouvé a M. Fruitet.
Vchod se nachází pod vysunutou kostkou (o hraně 226 cm) z emailovaných desek. Vnitřek stavby se
skládá z následujících částí: smontované šedé ocelové rámy, které tvoří kostru horizontálních a
vertikálních ploch domu, bílá střecha; do umělohmotných profilů přichycená sdružená okna s bílými
větracími klapkami; dubové stěny a podlaha z břidlice v nepravidelném, přesto rytmickém rozdělení
desek. Skrz otočné dveře, na kterých byly na obě strany znázorněny Le Corbusierovy ruční kresby, se
člověk dostane na jižní zahradní terasu, která je obklopena vodním příkopem a kryta 9 metrů vysokou
střechou. Dvoupatrový vnitřní prostor byl Corbusierem zamýšlen jako vzorový ateliér. Vnitřní
betonové schodiště, které je na ocelové konstrukci naprosto nezávislé, vede z přízemí k výstupu na
střešní terasu; souběžně s schodištěm je probíhá červeně natřený komín. Ke kompaktnímu celku byla
přičleněna předstupující betonová rampa s podlahou z tvrdé černé gumy; také pochozí část střešní
terasy je opatřena podlahou z tvrdé gumy. Na východě umístěné prostory byly zamýšleny jako
vzorový byt. U schodiště se nachází malá knihovna.
Le Corbusier si nechal tento systém v roce 1949 patentovat. Chtěl ho využít v sériové výrobě
prázdninových domů na „Cap Martin“ (Côte d´Azur).
Le Corbusier – urbanista
V roce 1922 Corbusier přichází se studií města pro 3 miliony obyvatel. Součástí návrhu bylo řešení
dopravy, zeleně či letiště. Vrcholem kompozice byla skupina 60ti podlažních mrakodrapů s křížovým
půdorysem. Návrh nikdy nebyl zrealizován. Přesto se tato studie stala základem pro plán na
přestavbu Paříže v roce 1925 – Voisin de Paris. Podle návrhu mělo být centrum Paříže zbouráno a
ponechány měly být pouze nejvýznamnější památky. Celý návrh byl pochopitelně silně kritizován a
nikdy se nesetkal s pochopením veřejnosti.
V roce 1935 Corbusier zveřejňuje studii La Ville Radieuse (Radiant City). Zářící město je rozděleno na
zóny práce a odpočinku. Corbusier bydlení přiděluje v závislosti na velikosti rodiny a nikoliv podle
ekonomického postavení jednotlivce. Ani tento návrh však nebyl zrealizován.
Mezi další významné projekty patří například rozšíření Antverp (1933), plán pro Rio de Janeiro (1929)
či Alžír (1930 – 1937). Corbusier vypracoval v letech 1935–1937 také čtyři návrhy pro firmu Baťa:
urbanistický rozvoj Zlína, projekty typových prodejen obuvi, návrh podnikového města Hellocourt ve
Francii a pavilón firmy pro Světovou výstavu v Paříži. Také z těchto návrhů nebyl žádný uskutečněn.
Příležitost k realizaci Corbusier dostává v indickém městě Chandigarh, kde se podílí na plánování
nového správního centra.
Le Corbusier – malíř
Podobně vysoké nároky z hlediska soudobého i nadčasového významu nese i jeho designérská
tvorba, třebaže se odehrávala v jenom krátkém časovém úseku, především na přelomu dvacátých a
třicátých let: nábytkové kusy z ocelových trubek vzniklé během jediného roku, 1928, zejména
pohovky, se dodnes vyrábějí, aniž by cokoliv ztratily ze své modernosti.
Vedle světově proslulých nábytkových designů vytvořil i soubor obrazů, soch, kreseb, koláží, grafik a
dokonce tapiserií. Jeho koncepty prostoru, světla, objemu, forem, barev i lidských proporcí a jejich
interakce s architekturou byly často poprvé vyjádřeny v jeho grafických dílech.
Od svých jedenatřiceti let denně maloval, s usilovností sobě vlastní. „Když kreslím obrázek, vznikne
dřív, než ho vymyslím. Malování je strhující, ale někdy nebezpečné. Ovládají mě vizuální vjemy.
Představa vzniká uvnitř mozku a moje ruka předstihuje myšlenky,“ řekl u příležitosti pařížské výstavy
obrazů a soch v roce 1954. Celý život ho mrzelo, že nebyl pokládán za malíře, ale „jen“ za architekta,
který prý nicméně vůbec nerýsoval – jenom kreslil.
Jeden z jeho obrazů – Nahá žena – vlastní Národní galerie v Praze.