Informační chování

Ve 20. století došlo k velkému rozvoji komunikačních a informačních technologií (počítačů, internetu, atd.) a postupně i k jejich stále užšímu sepětí s ekonomickou a společenskou organizací.

Hlavním činitelem dnešní doby jsou bezesporu informace a o naší společnosti se hovoří jako o společnosti informační, je proto nezbytné umět s informacemi pracovat. K efektivnímu využití informací je potřeba vytvářet vhodné podmínky a prostředí pro práci s nimi. Tradičním zprostředkovatelem informací a informačních zdrojů byla a je především knihovna, ale sou zde i jiné instituce jako jsou například archivy, informační střediska atp. Nejen pro knihovnu je tedy důležité znát informační chování svých uživatelů a proto ve své práci používám spíše termín informační instituce, neboť ten zahrnuje všechny výše zmíněné. Samozřejmě v dnešní době přibyly k těmto tradičním zprostředkovatelům informačních zdrojů také různé aplikace především z prostředí internetu (virtuální knihovny, elektronické databáze, internetové vyhledávače,…). Staly se součástí nabídky služeb informačních institucí, i když většina z nich je volně přístupná i mimo ně.

Informační instituce nabízí služby, které pomáhají uspokojit informační potřeby člověka. Pro všechny informační instituce je nutné nejen poznání informačních potřeb a požadavků svých uživatelů, ale i znalost jejich informačního chování. To je v terminologické databáze knihovní a informační vědy definováno jako : „Souhrnné označení pro aktivity člověka v informačním prostředí. Zahrnuje řadu informačních rolí a činností: roli tvůrce, uživatele, zprostředkovatele informací  a jejich aktivity a strategii při uspokojování informačních potřeb. Informační chování se projevuje prostřednictvím informačních zájmů, informačních potřeb a informačních požadavků.“[4] Jedině tak mohou poskytovatelé informací nabízet své služby ve formě, ve které budou efektivně využívány a budou přístupné pro většinu uživatelů. O informačním chování uživatelů se dozvídáme z výzkumů, ty se od sebe ale liší podle období kdy byly uskutečněny. Podle Jely Steinerové je můžeme rozdělit tyto různé historické přístupy na tři základní stadia. První mechanické a systematické stadium probíhalo v období kdy se informační věda teprve rozvíjela (od konce 50. let), v této době se předpokládalo, že přenos informací od poskytovatele (či tvůrce) k příjemci platí univerzálně bez ohledu na kontext. Tento přístup se postupně ukázal být jako nedostačující a přibližně v 80. letech odborníci zjistili, že služby informačních institucí nejsou dostatečně využívány. Proč tomu tak je a jak tuto situaci změnit bylo tématem druhého stadia sociálně psychologického. V tomto období se zkoumala lidská mysl, různé přístupy uživatelů při hledání informací a jejich zpracování. Výsledkem je snaha přizpůsobit informační služby uživatelům. Třetí stádium reaguje na rozvoj elektronického prostředí. Zkoumá se „sociální praxe včleňování informačních systémů do přirozeného informačního prostředí člověka.“ [3]

Jak jsem již výše zmínila znalost informačního chování uživatelů umožňuje vytvářet vhodná prostředí a služby v informačním sektoru a je nedílnou součástí informační vědy. Informační chování vyplývá z informační potřeby, kterou uživatel na začátku formuluje do informačního požadavku. Informační potřeba by se tak měla rovnat informačnímu požadavku, ale ve skutečnosti tomu tak většinou není. Správné formulaci problému uživateli brání tzv. informační bariéra což je podle terminologické databáze knihovnictví a informační vědy: „Překážka uspokojování informačních potřeb, která spočívá v neschopnosti či nemožnosti uskutečnit přenos informací a dat a umožnit uživateli získání relevantní informace. Může se jednat o bariéry subjektivní (např. psychické) nebo objektivní, které vznikají v informačním prostředí. Nejčastějšími bariérami jsou bariéry psychosociální, jazykové, komunikační, komunikačně technické, historické, politicko-administrativní, vědomostní, etnické, geografické, organizační a profesionální.“[4]

Snaha o odstranění těchto bariér je podle mého názoru hlavní náplní informační vědy. Neoddělitelnou součástí je tedy i zkoumání informačního chování člověka. Na základě různých výzkumů zabývajících se touto problematikou pak bylo vytvořeno mnoho modelů informačního chování uživatelů. Ty se snaží především zmapovat jak lidé s informacemi pracují. Díky nim známe pak lépe lidské mentální pochody a uplatňování individuálních rozdílů při vyhledávání, orientaci uživatelů v informačních systémech, apod. Modely využívají často i poznatky z jiných věd a tak přispívají k větší propojenosti a spolupráci různých oborů. Díky tomu umožňují širší pohled na celou tuto problematiku. Mezi modely patří například model Wilsona ten v něm definuje kategorie informační potřeby uživatele a jeho následné informační chování a složky tohoto chování (při zpracování informací). V jeho pojetí nalezneme i problematiku informačních bariér. Wilson později svůj model obohatil a rozšířil o koncepci proměnných, které ovlivňují informační chování jedince (interpersonální, prostorové, atd). Saracevicův model[1] se zabývá zkoumáním člověka a systému. Klade si otázku jak se vzájemně ovlivňují a jak probíhá jejich vzájemná komunikace. Svůj model charakterizoval jako model stratifikované, rozvrstvené interakce. Vztah člověka se systémem při vzájemné interakci ovlivňují dvě úrovně – povrchní při kterém uživatel zadává dotaz a systém reaguje a na kognitivní, kdy člověk hodnotí získané materiály podle jejich relevance. Ellisův model se pohybuje mezi mikro a makro analýzou informačního chování (podle Wilsona)[5]. Ellis rozlišuje několik fází při práci s informacemi a to posloupnost procesů horizontální a vertikální. Horizontální zahrnuje počátek, řetězení, diferenci, extrakci,..) Do vertikální patří monitoring, prohlížení a řetězení. Z dalších známých modelů můžeme jmenovat například modely Kuhlthaové, Dervinové atd.

Poznatky ze zkoumání informačního chování by se podle mého názoru měly uplatnit hlavně v informačním vzdělání. Předpokladem pro úspěšné vyhledávání totiž není jen „dokonalý informační systém“, ale především člověk, který dokáže definovat své informační potřeby a plně využít potenciál nabízených služeb. Také musí umět vyhodnocovat získané odpovědi a definovat výsledek svého vyhledávacího procesu. Samozřejmostí a nutností je v dnešní době znalost práce s počítačem a celkově orientace v elektronickém prostředí. Tyto schopnosti se označují pojmem informační gramotnost. Bohužel není zatím informační výchova příliš zakotvena v našem vzdělávacím systému. A místo komplexní a postupné výuce na všech úrovních školství (základní, středoškolské, …) setkáváme se prozatím s nedostatečnou spíše technickou informatikou. Ta děti naučí jak zapnout a vypnout počítač, jak spustit programy atp. ale nenaučí je  práci s informacemi. O to větší odpovědnost leží na knihovnících a celé informační vědě. Jak jsem již řekla výše jejich úkolem je právě odstraňování bariér, které lidem brání k přístupu k informacím.

Literatura:

1          SARACEVIC, Tefko. The stratified model of information retrieval interaction: Extension and applications[online]. ASIS’97 Proceedings of the American Society for Information Science, 34, 313-327.[cit.21.11.2005]. Dostupné na: http://www.scils.rutgers.edu/~tefko/articles.htm

2. STEINEROVÁ, Jela. Informačné správanie: Pohľady informačnej vedy. Bratislava: CVTI SR, 2005. 189 s. ISBN 80-85165-90-2.

3. STEINEROVÁ, Jela. Informačné správanie človeka — používatelia informácií v súvislostiach. In: Ikaros. [online]. 2005, č. 09 [cit.19.11.2005]. Dostupné z: http://www.ikaros.cz/Clanok.asp?ID=200509005.

4. TDKIV – Česká terminologická databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy. [cit.20.11.2005] Dostupné z: http://sigma.nkp.cz/F/?func=file&file_name=find-a&local_base=ktd

5. WILSON, Tom D. 1999. Models in information behaviour research [online]. In Journal of Documentation. 1999, vol.55, no.3. [cit.21.11.2005]. Dostupné z: <http://informationr.net/tdw/publ/papers/1999JDoc.html>. ISSN 0022 0418.