Význam laické první pomoci v medicině – esej

Historie lidstva je historií boje o přežití. Zatímco v pravěku přežít znamenalo nasbírat, ulovit či vypěstovat dost potravy a přežít hubené zimní měsíce. Postupně přibývali lidem další starosti o ochranu svého rodu…

Každý z nás se jistě zamyslel, když vidí v televizi záběry z různých neštěstí a havárií, zda by byl schopen při takové příležitosti nějak pomoci. Každému hlavou prolétne myšlenka, že ruku k dílu, s určitým sebezapřením, by přidal, ale pomáhat přímo lidem? Vždyť na to jsou odborníci, … ještě něco zkazím, … co si budou o mně pak myslet, … vždyť nemám nic u sebe, … zašpiním se, … už jsem se to učil dávno, … nemám zkušenosti a mám strach! Tento strach je přirozenou lidskou vlastností, chrání nás před nebezpečnými situacemi, umožňuje nám přežít. Když se ovšem nějaká, i třeba drobná nehoda, týká našich nejbližších snažíme se vzpomenout si na základy první pomoci a ulevit svému blízkému od bolesti, nebo zastavit krvácení, obnovit dýchání a srdeční činnost.

Povinností každého člověka je poskytnout zraněnému první pomoc. Ne každý to ale dokáže. Nedávno jsem si vyslechla příběh sousedky a jejího malého vnoučka Davídka. Měl opravdu velké štěstí, že ho z vody vytáhli právě ti lidé, kteří první pomoc uměli poskytnout. Jeho maminka seděla bezradně a hlavně v šoku vedle něj a byla schopna ho držet jen za ručičku. Nějaká žena zavolala záchranku a další dva lidé se mu snažili poskytnout první pomoc. Asi po pěti minutách přijela sanita zároveň s vrtulníkem. Lékař a záchranáři převzali oživování. Davídek nedýchal. Asi po sedmi minutách pod vlivem léků začalo srdíčko bít. Davídek byl v hlubokém bezvědomí a sám nedýchal. Jeho mamince řekli, že druhý den je kritický a nelze vyloučit možnost poškození mozku. Naštěstí bylo vše v pořádku. Asi se nedá říci, kdo Davídkovi nejvíce pomohl a zachránil život, ale asi nejdůležitější byla okamžitá laická pomoc od lidí přímo na místě.  A také to, že s oživováním začali okamžitě a vydrželi do příjezdu rychlé záchranné služby.

Myslím si, že by nebylo od věci vyučovat první pomoc na základních školách. Kdyby se dětem promítaly a ukazovaly obrázky, co všechno se může stát, když si např. hrají s různými výbušninami před Silvestrem, možná by pak nebylo tolik ošklivých zranění a nešťastných nehod. A hlavně, to nejdůležitější, uměly by poskytnout první pomoc.

V dnešní době z pohledu zdravotníka asi není lehké pomáhat všem lidem. Někteří lidé si této pomoci nedovedou vážit a berou tuto pomoc jako samozřejmost. Tak by to ale nemělo být. Lékaři a zdravotníci odvedou ve většině případů hodně těžkou práci, aby zachránili život, ale mnohdy se jim nedostanou žádné díky. Nedávné případy, které odvysílala televize jsou důkazem. Lékař přijel k dopravní nehodě, kdy zraněným účastníkem byl podnapilý řidič. Ten svým agresivním chováním ohrožoval ty, kteří mu chtěli pomoci. Lékařskou povinností je pomoci každému zraněnému člověku, ale otázkou zůstává, zda si to takový člověk vůbec zaslouží?

Pracuji ve věznici, kde je asi pět set odsouzených. Někteří jsou opravdu nemocní, ale dle mého názoru je zde 80% simulantů. Spousta z nich jde k lékaři jen, aby nemuseli do práce a mohli se „povalovat“ na oddílech. Pak je zde další skupina odsouzených, kteří se sebepoškozují. Několikrát do měsíce se do věznice kvůli nim musí volat rychlá záchranná služba. Vědomě si vyvolávají astmatický záchvat, někteří ho dokonce předstírají. Záchranná služba je na místě za asi za dvě minuty. Lékař dá odsouzenému injekci a odjede s tím, že si „to zas vyvolal sám“. Nevím jak to pozná, ale asi ví co říká. Celý tento „zákrok“ trvá zpravidla deset minut a opakuje se několikrát za měsíc. Zamysleme se tedy, kolik zbytečného času stráví lékař s takovými případy? Možná někde ne vlastní vinou leží člověk v bezvědomí, který by si tuto pomoc zasloužil víc a je otázkou několika málo minut, aby nezemřel.

Nevím, zda bych uměla poskytnout první pomoc. Nikdy jsem zatím první pomoc poskytnout nemusela a přiznám se, že se toho tak trochu i bojím.

Motto:

     „Záchrana lidského života není jen výsledkem práce jediného člověk nebo jediné posádky, ale je to fungující systém jako celku, na který musí v časové ose navazovat první pomoc poskytnuta laiky a další péče  nemocnici.“