Virologie: viry

Viry jsou nebuněčné částice, nejmenší organismy (velikost 15–390 nm), jsou patogenní.
Virus mimo hostitelskou buňku je chápán jako neživý (neprojevuje žádné známky a vlastnosti života). Lze s nimi zacházet způsobem, který by živé organizmy zahubil – můžeme je rozložit a složit, aniž by utrpěla schopnost infikovat hostitele. Není schopen samostatně vykonávat životní funkce. Pouze v závislosti na hostitelské buňce může realizovat přenos genetické informace. Všechny životní funkce provádí v závislosti na translačním systému hostitelské buňky, informace uložená v DNA nebo RNA viru se překládá do jejich bílkovin na ribozómech hostitelské buňky.
Rozlišujeme RNA viry (obsahují pouze RNA) a DNA viry (obsahují pouze DNA).
Viry nikdy neobsahují obě nukleové kyseliny!

Nejmenší jednotka viru, která je schopna infikovat hostitele, je virion. U malých, jednoduchých virů je to pouze komplex nukleové kyseliny a bílkoviny, u složitějších ještě povrchové obaly, které získává při uvolnění z buňky. Nukleová kyselina je uložena v bílkovinném obalu, tzv. kapsidu. Kapsid může být jednovrstevný i vícevrstevný, mohou z něj vyčnívat různé výběžky a hroty, které jsou bílkovinného charakteru a jsou dány genetickou informací viru. Komplex nukleové kyseliny a bílkoviny označujeme jako nukleokapsid. U jednoduchých virů je shodný s virionem.

Teorie vzniku virů

1. předpokládá, že viry jsou zjednodušené složitější organismy, např. bakterie, přechodem by mohly být intracelulárně (uvnitř buněk) žijící bakterie chlamydie, jež ztratily většinu biosyntetických drah.
   2. vyvinuly se z RNA nebo DNA hostitelské buňky, která získala schopnost množit se nezávisle na buňce, např. viroidy jsou autonomně se replikující kruhové molekuly RNA, které nekódují žádný bílkovinný obal
   3. z předpokladu, že dříve sloužila k uchování genetické informace RNA (nikoli DNA), která je univerzálnější (RNA má ribózu s OH skupinami v poloze 2´ a 3´, které umožňují vykonávání enzymatických funkcí – štěpit fosfodiesterové vazby, provádět sestřih (splicing) nebo katalyzovat polymeraci), RNA viry by tedy byly nejstarší organizmy

Rozdělení virů

Každý virus je schopen infikovat jen určitý okruh buněk, které mu umožňují navázat se na specifickou molekulární strukturu v membráně, respektive stěně, na tzv. receptor. Ze strany viru se na tom podílí také specifická molekulární struktura. Jen buňky nesoucí specifické receptory mohou být virem infikovány. Receptory pro daný virus nesou jen buňky určitého druhu a obvykle ještě jen buňky určitého tkáňového typu.

– bakteriofágy: zkráceně fágy, existují DNA i RNA-fágy, napadají bakterie
– cyanofágy: napadají sinice
– rostlinné viry: většinou RNA viry
– mykofágy: napadají houby
– živočišné viry: DNA i RNA viry, dělí se na viry bezobratlých a viry obratlovců

Složení viru

Nukleová kyselina

DNA může být dvouřetězcová i jednořetězcová, lineární nebo cyklická a obsahovat 3 až stovky genů. Kapsid virů s dvouřetězcovou DNA je nejčastěji pravidelný dvacetistěn (kapsid ikosaedrický), kapsidy virů s jednořetězcovou DNA bývají dvanáctistěnné (dodekaedrické) nebo šroubovicové (helikální).
RNA je dvouřetězcová, nebo jednořetězcová a lineární.

Struktura kapsidu

Kapsid je tvořen z opakujících se jednotkových makromolekul nazvaných kapsomery.
Z existujících typů kapsomer se mohou utvořit dva typy virionů:
a. tyčinkové
b. kulovité (resp. mnohostěnné)
Tyčinkovité viry jsou pevné nebo ohebné, vždy s helikální symetrií (Kapsid s touto symetrií je vytvořen z elipsoidních jednotek, které jsou sestaveny šroubovicovitě a nukleová kyselina je protažena mezi jejich užšími částmi. Neleží volně v dutině virionu.).
Kulovité viry mají většinou ikosaedrickou symetrii (Takovéto kapsidy jsou tvořeny desítkami až stovkami identických jednotek, které vytváří tvar dvacetistěnu o 20 shodných stěnách, 30 hranách a 12 vrcholech.).
Bakteriofágy jsou tvarově rozmanité, ale i u nich se vyskytuje ikosaedrická nebo helikální symetrie. Největší z nich jsou tvořeny hlavičkou s ikosaedrickou symetrií (obsahuje nukleovou kyselinu), bičíkem se symetrií helikální, může být stažitelný nebo nestažitelný (nikdy neslouží k pohybu!) a bičíkových vláken. Menší bakteriofágy jsou bez bičíku.

Membránový obal

Membrána viru je odvozena od jaderné nebo plazmatické membrány hostitelské buňky, kterou vir získá v konečné fázi zrání (maturace). Membrána buňky se vychlipuje kolem viru a nakonec se virus pučením (exocytózou) dostává i s membránou ven. Takovýmto virům se říká viry obalené. Největší viry mohou mít membrány dvě; jednu z jaderné membrány, druhou z membrány plazmatické.

Infekce

Většinou se viry jeví jako nitrobuněční parazité, ale ne vždy buňka soužitím s virem strádá. Virus může být přítomen, a přesto může buňka bez omezení fungovat. Virové geny se také mohou stávat součástí jaderných genomů a naopak.
Proniknutí viru do organismu (respektive vniknutí jeho nukleové kyseliny) se nazývá infekce.
Viry se přenáší vdechnutím, krví, slinami atd. Aby mohl virus proniknout do buňky, musí nejdříve najít vhodnou buňku, kterou pozná podle určitých molekul (receptorů) na jejím povrchu. Přítomnost receptorů na povrchu buněk jednotlivých orgánů je příčinou orgánového tropizmu virů (náklonnost k určitému orgánu, napadají určitý orgán). Naváže se na povrch (na receptor) a poté proniká do buňky. U obalených virů se tak děje endocytózou – membrána splyne s membránou hostitelské buňky a kapsid je uvolněn do cytoplazmy. Uvnitř buňky dochází k rozložení viru (penetrace), tj. obnažení nukleové kyseliny. Bakteriofágové pouze vstříknou nukleovou kyselinu. Ven z buňky se vir dostává pučením (vznikají tak obalené viry) nebo lyzí, tj. rozpad buňky pomocí enzymu, který je produkován virem.

Co se bude dít s virem dál po vstupu do buňky záleží na druhu nukleové kyseliny.
DNA viry – přímé transkripce a translace virové DNA
pozitivní RNA viry – jednovláknová RNA slouží jako mRNA pro syntézu proteinů
negativní RNA viry – jednovláknová RNA je zreplikována – vzniká komplementární vlákno, které slouží jako mRNA, přepis katalyzovánn dependentní RNA polymerázou, která je přinesena v kasidu virionu
vir s dvouvláknovou RNA – přepis do mRNA
retroviry – RNA je reverzní transkriptázou (je přinesena v kapsidu) přepsána do DNA (zpětná transkripce)

Doba od proniknutí viru do organismu do propuknutí choroby se nazývá inkubační doba.
Množení viru probíhá tak, že buňka pracuje s DNA viru jako se svou vlastní a tím vytváří nové viriony.
Některé viry se množí již v místě vstupu (např. virus rýmy), jiné se šíří lymfatickými cévami a krví do nervové soustavy, kůže nebo svalů. V těchto cílových buňkách se pomnoží, čímž se buňky poškodí nebo dokonce rozloží a tím se choroba projeví.
Infekce zjevná (aparentní) se projeví hned po inkubační době.
Latentní infekce se projevuje jen čas od času při aktivaci viru, která je způsobena např. horečkou nebo ultrafialovým zářením. Příznaky odezní, když je zastaveno množení viru, ten však v organismu přetrvává dál.

Vir se v buňce replikuje a syntetizuje proteiny (enzymy a kapsidové proteiny). Kapsidové proteiny se samovolně skládají kolem nukleové kyseliny a vytvářejí obal (kapsid). Většina virů obsahuje jedinou molekulu nukleové kyseliny. Výjimkou jsou retroviry, které mají dvě identické molekuly. Virus chřipky obsahuje 8 různých molekul RNA.

Formy virové infekce

1. virus v buňce přetrvává aniž by se replikoval (perzistence) a jeho molekula v buňce přetrvává jako mimochromozomální kruhová molekula (virus Epstein-Barrové) nebo se začlení do genomu buňky (virogenie), na venek se nijak neprojevuje (latentní infekce) nebo ji přitom může změnit, nejčastěji v buňku rakovinnou. V genomu buňky se může přenášet z generace na generaci. Takovýto virus je označován jako provirus, jsou jimi retroviry.
   2. buňkou je pomnožován a ta tím zaniká (lyze buňky)

Viry mění propustnost cytoplazmatické membrány a tlumí replikaci, transkripci i translaci buněčných nukleových kyselin, zpomalí se dělení hostitelské buňky, je blokován buněčný metabolizmus a v důsledku rozrušení cytoskeletu mění napadené buňky i svůj tvar nebo splývají v mnohojaderná soubuní (syncytia).

Druhy výskytu chorob:

lokální infekce – výskyt choroby pouze na malém území
epidemie – rozšíření choroby přes větší území, stát (chřipka)
pandemie – výskyt choroby přes celý kontinent popřípadě svět (AIDS)

Koevoluce viru a hostitele

Společný vývoj, př.: po vysazení králíků do Austrálie jich 99,8 % uhynulo na myxomatózu králíků, 0,2 % si na vir zvykla a přežila, viry jim pomáhají chránit teritorium – kdyby přišli noví králíci, nakazili by se chorobou a zemřeli.

Respirační viry

Viry přenosné kapénkovou infekcí nebo kontaktem na krátkou vzdálenost. Množí se především na sliznicích dýchacího traktu, může docházet k postižení vnitřních orgánů (srdce, mozkové pleny, centrální nervová soustava).

rhinoviry: nejčastější původci akutních onemocnění dýchacích cest. Známe přes 100 typů způsobujících rýmy a lehké katary. Viry rozkládají sliznici nosohltanu (vytváří výtok z nosu).

koronaviry: způsobují infekce ptáků a savců, patří sem virus SARS z východní Asie způsobující těžké a často smrtelné zápaly plic.

virus chřipky: obalený virus, rozlišujeme tři podtypy A, B a C. Klasické chřipkové epidemie jsou způsobované podtypem A. Vyznačuje se velkou variabilitou genomu a RNA je rozdělena do 7-8 segmentů (záleží na typu viru). Toto rozdělení umožňuje snadnou výměnu genetické informace. Její výměnou mezi lidskými a zvířecími (kachní, prasečí) viry vznikají nové podtypy. Z místa svého vzniku (nejčastěji z JV Asie, kde či desetiletí vznikne obzvláště patogenní podtyp, který způsobí pandemii, např. v roce 1918 zahynulo na tzv. Španělskou chřipku 20 milionů lidí (jako 1. sv. válka). Dalšími pandemiemi byla Asijská (rok 1957), Hongkongská (1968) a Ruská chřipka (1977). Mutacemi také dochází k obměně antigenních vlastností (tento proces nazýváme antigenní posun), které zajišťují dlouhodobé přežití a zapříčiňují menší epidemie jednou za 2-3 roky.
Chřipka pochází z jižní Číny, kde se původně vyskytovala na kachnách a prasatech a odtud se přenáší na lidi. Projevuje se zimnicemi, horečkami, nechutenstvím, kašlem, rýmou a bolestmi kloubů a svalů. Možnými komplikacemi jsou záněty průdušek, středního ucha, zápaly plic, záněty srdečního svalu nebo nervového systému. Účinnost vakcíny se pohybuje kolem 70 %, ale zabraňuje komplikovanému průběhu. Výskyt chřipky je sledován Světovou zdravotnickou organizací a národními epidemiologickými službami.

tzv. dětské infekce (příušnice, zarděnky, spalničky): viry se pomnoží na sliznici nosohltanu a poté napadá lymfatické žlázy a orgány, po prodělaní těchto nemocí získává člověk trvalou imunitu
zarděnky: červené skvrny po těle, zduření lymfatických uzlin, horečka, zdrojem nákazy je vždy člověk, většinou probíhá lehce, prodělá-li je matka v prvních třech měsících těhotenství může nastat poškození plodu, očkování
spalničky: vyrážka na obličeji, kašel, zánět spojivek, častěji mívá komplikovaný průběh, přenáší se výhradně z člověka hlavně kapénkami, ale i prádlem či jinými věcmi, očkování
příušnice: otok příušních nebo podčelistních žláz doprovázený horečkou, může postihnout i slinivku břišní, varlata, vaječníky nebo mozkové pleny, ke komplikacím dochází častěji u dospělých, u dětí probíhá infekce neškodně, u dospívajících chlapců či mužů mohou způsobit neplodnost, zdrojem infekce je pouze člověk, přenáší se kapénkami nebo věcmi používanými nemocným, očkování

 

Orofekálně přenosné viry

Tyto viry se přenáší trávicím traktem. Většinou to jsou neobalené viry, jenž jsou odolnější vůči vnějšímu prostředí a přenášejí se kontaminovanými předměty, potravou a vodou. Vně hostitele přetrvávají často celé týdny. Množí se na střevní sliznici a v lymfatické tkáni střeva. Často způsobují průjmy.

rotaviry: původci infekčních průjmů, na rozdíl od bakteriálních průjmů se epidemie vyskytují hlavně v zimě. Komplikovaný průběh především u kojenců, u dospělých je infekce bezpříznaková.

virus dětské obrny: u většiny pouze lehké střevní příznaky, u asi 1 % případů (oslabení jedinci) dochází k postižení neuronů v předních rozích míšních, které ovládají kosterní svaly. Díky očkování nebyl v posledních 30 letech případ rozvinuté obrny zaznamenán. Touto chorobou mohou být postiženi i dospělí, přenáší se přímo nebo nepřímo z člověka na člověka.

Arboviry

Endemické viry přenášené členovci (arbovirus je zkratka z anglic. arthropode-borne virus = virus přenášený členovci). Rezervoáry jsou volně žijící savci a ptáci.

virus klíšťové encefalitidy (zánětu mozku): rezervoáry jsou hlodavci, přenašečem klíště obecné, nebo mlékem infikovaných domácích zvířat, virus se množí ve spádových lymfatických uzlinách a lymfatických orgánech, onemocnění probíhá ve 2 fázích, první není nebezpečná projevuje se obdobnými příznaky jako chřipka, pouze v menšině případů není v této fázi zlikvidována a přechází v druhou, kdy virus proniká do mozkomíšního moku, na mozkové pleny a do mozkové tkáně – způsobuje obrny, ochrnutí, lze očkovat

virus horečky papatači a horečky dengue: přenáší se obdobně jako klíšťová encefalitida, projevuje se horečnou, kožní vyrážkou, bolestmi svalů a kloubů. U dětí může končit smrtí. Vyskytuje se v tropech.

virus žluté zimnice: zejména v karibské oblasti, projevuje se horečkami, zimnicemi, žloutenkou (poškozuje játra), přenáší se komáry (zejm. druh Aedes aegypti).

 

Přírodně ohniskové nákazy nepřenosné členovci

Přenáší se exkrementy a močí infikovaných zvířat, někdy i mezi lidmi. Vir se přizpůsobil rezervoárovému hostiteli, u kterého vyvolává nemoc s dlouhou inkubační dobou a mírným průběhem. Tím se zajistí dlouhá doba infekčnosti a přežití viru v populaci. Člověk je náhodný hostitel, u něj je průběh onemocnění vážnější a může končit smrtí.

virus Lassa: rezervoárem krysa mastomys natalensis.

virus eboly: rezervoár není znám. Oba posledně jmenované viry vyvolává horečky, narušuje stěny cév (krvavé průjmy) a zápaly plic, v 50-80 % případů velmi rychlá smrt (do tří dnů).

virus vztekliny: vyskytuje se u všech teplokravných obratlovců, ale především u psovitých šelem, pro většinu z nich je smrtelný. U rezervoárů (u nás lišky, méně často jiné šelmy, hlodavci a netopýři) je dlouhá inkubační doba, která umožňuje i vrh mláďat. Virus je vylučován slinami a přenáší se kousnutím. Šíří se axony neuronů do spánkového laloku a dalších částí mozku a odtud do slinných žláz a dalších orgánů. U člověka inkubační doba trvá desítky dní až měsíce. Onemocnění se projevuje podrážděností, brněním v okolí vstupní rány, později pocením, sliněním a křečemi svalů (křeče polykacích svalů při pokusu o napití) a nakonec dochází ke svalové obrně a zástavě dechu. Pasivní očkování zavedl L. Pasteur – podával pacientů koňské sérum a připravenými protilátkami. Lze provádět i aktivní imunizaci, která musí být zahájena co nejdřív

Viry přenášené mezilidským kontaktem

Viry adaptované na člověka a primáty jako na své přirozené hostitele. Vyvolávají chronická onemocnění.

herpetické viry: skupina DNA virů, z nichž minimálně osm vyvolává infekce u člověka, po prodělané nákaze zůstávají doživotně v těle člověka
Herpes simplex virus se šíří kontaktem sliznic (polibek, sexuální styk). Množí se v pokožce a epitelu sliznic a vytváří syncitia. Ta se na kůži projeví v podobě puchýřků (opar) a na sliznici tzv. afty. Viriony jsou axony přeneseny k jádru buněk. Jejich DNA přetrvává v nervových zauzlinách v podobě kruhových molekul. Při oslabení organizmu, stresu či hormonální nerovnováze je virová DNA transportována zpět do kůže nebo sliznice, kde proběhne replikace (objeví se opar či aft). Při výrazném oslabení může dojít k zánětu mozku či celkové infekci.
virus planých neštovic a pásového oparu (varicella-zoster virus): primární infekce pupínky později kryté krustou. Postiženy jsou i neurony dostředivých (senzitivních) ganglií, kde virus přetrvává. Při oslabení imunity výsev puchýřků na kůži v rozsahu inervovaném jedním senzitivním nervem. Pro indiány byly plané neštovice smrtelné, kolonisté jim proto dávali přikrývky napuštěné viry.
virus Ebstein-Barrové: způsobuje infekční mononukleózu (angína spojená se zánětem jater), dochází ke zmnožení určitého typu bílých krvinek (mononukleárů). Častá u mladých lidí (15-19 let). Přenáší se slinami (proto se někdy označuje jako nemoc líbání), může dojít i k přenosu přes předměty potřísněnými slinami. Zzdrojem infekce bývá zdravý člověk vylučující virus slinami. Projevuje se únavou, bolestí hlavy, bolestmi svalů, zimnicí, pocením, zvýšenou teplotou. Toto počáteční stadium trvá u dětí jen několik dnů, u dospělých 2-3 týdny. Poté se dostaví horečka, zduřené lymfatické uzliny a mandle s povlaky, bolest v krku při polykání, rozpraskané rty, oční bělmo může být nažloutlé, zvětšující se játra tlačí na žebra. Horečka u dětí bývá vyšší než u dospělých. Zůstává celoživotní imunita. Virus se množí v lymfatických uzlinách a mandlích a napadá B-lymfocyty, které se rychle množí se a T-lymfocyty je ničí. Tím dochází k výraznému oslabení organismu. Virus zstává v organismu i po vyléčení akutní fáze v B-lymfocytech a ve vývodech slinných žláz a při oslabení imunity se aktivuje a vylučuje se slinam. Léčí se dietami (dostatek tekutin, vitamínů a málo tuků) a klidem po dobu tří až šesti měsíců.

cytomegalovirus (CMV): u zdravých lidí je infekce bezpříznaková, ale u lidí s AIDS způsobuje často smrtelné onemocnění. Probíhá zánětem jater, plic nebo tlustého střeva. Při nakažení těhotné ženy může dojít k vážnému poškození plodu.

virus hepatitidy B: DNA virus, šíří se tělními tekutinami (krví a krevními deriváty používanými v lékařství) a sekrety (sperma, mateřské mléko, sliny). U nás především jehlami narkomanů a sexuálním stykem. V rozvojových zemích hlavně mateřským mlékem a kontaktem s infikovanou osobou (špatné hygienické podmínky). Projevuje se zvýšenou teplotou, žloutenkou a průjmy. Těžký průběh není častý, u 5-10 % přechází do chronické fáze s možností jaterní cirhózy (přestavby jater s částečnou náhradou tkáně vazivem). Lze očkovat.

virus hepatitidy A: přenáší se orofekálně (někdy se označuje jako nemoc špinavých rukou nebo cestovní hepatitida), viry se množí na střevní sliznici a vylučují stolicí. V rozvojových zemích jsou lidé často infikováni již v raném dětství, kdy nemoc probíhá mírně. Ve vyspělých zemích jsou častější onemocnění v dospělosti, kdy je průběh podobný hepatitidě B. Nepřechází do chronické fáze a člověk získává trvalou imunitu. Úmrtí výjimečně, lze očkovat. Do roku 1990 byly známy pouze tyto dva typy žloutenek, dnes však rozlišujeme 7 typů (A, B, C, D, E, F a G).
virus hepatitidy C: je přenosný krví a sekrety a způsobuje chronické záněty jater (v 60 %) s následnou cirhózou a zhoubným nádorem. Neexistuje vakcína.
virus hepatitidy D: je defektní, podobá se jednoduchým rostlinným virům. Nekóduje vlastní kapsidový protein, ale využívá protein viru B. Může proto infikovat pouze lidi s hepatitidou B. Přenáší se také krví a sekrety. Hepatitida A, B a C je nejnebezpečnější, vyskytují se u nás. Ostatní typy jsou tropické.

poxviry: největší viry obratlovců (velikostí i velikostí genomu), jejich DNA obsahuje více než 100 genů. Řadíme sem vira pravých (černých) neštovic – varioly. Množí se v kůži a sliznicích a způsobuje hnisavé puchýřky. Zasychají a po vyhojení zůstávají ošklivé jizvy. Vede i k rozpadu tkáně. Asi u třetiny případů byla nemoc smrtelná. U neštovic bylo zavedeno první účinné očkování, které později vedlo k úplnému vymýcení (eradikaci) infekčního onemocnění. Neštovice jsou čistě lidským patogenem, a proto nehrozí obnovení infekce z přírodních ohnisek. Dnes už se neštovice neočkují.

papilomaviry: skupina virů způsobujících nádory sliznic a kůže. Přenáší se přímým kontaktem, oloupanými kožními buňkami a někdy i sexuálním stykem. Většinou jde o nezhoubné nádory (např. bradavice), ale někdy jsou spojeny se vznikem rakoviny děložního čípku. Inkubační doba je tehdy 20-40 let.

 

retroviry: RNA viry, RNA tvořena dvěma identickými vlákny, reverzní transkriptázou jsou přepsána do DNA, nová dvouvláknová DNA a putuje do jádra hostitelské buňky a začlení se do jejího genomu. Virus HIV: byl izolován v roce 1983 virus nedostatečnosti imunity (Human immunodeficiency virus). Vznikl asi před 50-100 lety v izolované oblasti Afriky. Pochází ze šimpanzů – SIV (simian immunodeficiency virus) zmutoval a vznikl HIV a přenesl se na člověka. Je to obalený virus přenášející se tělními tekutinami (krví, pohlavním stykem, mateřským mlékem, při porodu). Napadá T4-lymfocyty (pomocné T-lymfocyty), které mají specifický receptor CD4. Množením viru se naruší jejich funkce a postupně ubývají na počtu. Virus HIV se vyznačuje antigenní proměnlivostí, díky níž uniká imunitnímu systému. Do tří týdnů po nakažení se mohou objevit první příznaky – vyrážka, horečka, v 50% případů nic. Virus se pomnoží a vyvolá prudkou reakci bílých krvinek, ty většinu virů zahubí. V buňkách po celém těle, ale pár virů zůstane, zpětnou transkripcí nasyntetizují DNA uloží ji do DNA hostitele – provirus. Za 5-10 let se projeví první příznaky AIDS , po 13 letech se vyvine do konečného stadia AIDS (Acquirec Immunodeficiency Syndrom –syndrom získaného selhání imunity). Syndrom AIDS byl poprvé popsán počátkem 80. let minulého století v USA. V ČR dosud na AIDS zemřelo 93 lidí, v celém světě bylo nakaženo 40 mil. lidí, nejvíce v Africe a Asii, velký nárůst v Rusku a Ukrajině.

Zjištěné případy HIV a AIDS v ČR
rok	HIV	AIDS	rok	HIV	AIDS
1986	26	1	1994	209	59
1987	50	3	1995	249	72
1988	85	9	1996	299	91
1989	93	16	1997	362	111
1990	108	21	1998	393	119
1991	121	23	1999	443	135
1992	144	32	2000	500	149
1993	171	47	2001	538	153

Viroidy

Kruhové molekuly RNA bez obalu, asi desetkrát menší než nukleové kyseliny virů. Napadají rostliny (brambory, citrusy, chmel…).

Priony

Tvořeny jedinou proteinovou molekulou, která je kódována samotnou hostitelskou DNA. Infekce prionem vede k syntéze této bílkoviny místo původní formy. Hromadí se v nervových buňkách a způsobuje poruchy centrálního nervového systému až smrt. Nemoc kuru se vyskytuje u domorodců na Nové Guiney a přenáší se rituálním pojídáním mozků zabitých nepřátel. Vymýcením kanibalismu zanikla i choroba. Creutzfeld-Jakobova nemoc se vyskytuje na celém světě a přenos je nejasný.
Bovinní spongiformní encefalopatie (BSE), tzv. „nemoc šílených krav“ se na člověka přenáší pojídáním tkání infikovaných zvířat. Poprvé byla nemoc objevena ve Velké británii v roce 1986. Priony jsou u dobytka normálně v těle přítomny. Nemoc způsobují pouze priony změněné. Vyskytují se v nervové tkání zvířat krmených masokostní moučkou vyrobenou při nízkých teplotách. Priony se nedají zničit vařením.