Úloha psychologie u nemocných po amputaci končetiny

Amputace končetiny je zákrok prakticky tak starý jako lidstvo samo, kdy amputace sloužily jako viditelný důkaz justičního trestu. Amputaci končetiny z psychologického hlediska můžeme chápat jako zásah do integrity organismu, po kterém následuje psychická reakce, která může mít za následek i vážnější změny reaktivity, někdy i změnu osobnosti pacienta. Při takto závažném chirurgickém zákroku jako je amputace, nelze v žádném případě přehlížet pacientovu osobnost a jeho subjektivní prožívání.

V závislosti od příčiny amputace se mění i jejich psychické přijímání pacientem. Velmi náročnou na psychické zvládnutí se stává situace, kdy se mladý člověk z plného zdraví stává tělesně postiženým následkem úrazu nebo nevyhnutelnou amputací pro maligní nádor.

Mnohem snadněji se s amputací vyrovná pacient, kterého končetina dlouho obtěžovala krutými bolestmi. Proto odstranění končetiny nemusí být vždy pro postiženého přítěží. Vhodně indikovaná a vykonaná amputace představuje pro pacienta ukončení lokálně obtěžujícího onemocnění a začátek procesu rehabilitace. Předpokladem toho je však dobře vedená psychologická pomoc.

Po amputaci se mění i subjektivní postoje pacienta. Pacient je v těžkém psychickém rozpoložení, které zapříčinil nečekaný a těžký defekt jeho těla. Nejhůře pacienti snáší bezradnost, kterou cítí při pokusech vyrovnat se s nečekanou ztrátou a ve snaze zhodnotit svůj stav a důsledky postižení jak pro sebe samého, tak pro svou rodinu. V tomto stavu je nejdůležitější, aby se s pacientem dostal do styku jako jeden z prvních psychologicky kvalifikovaný pracovník.

Úlohou psychologa je správným vedením zabránit vzniku nežádoucích postojů, tendencí, ale i aberacím psychických jevů u pacienta. Je nutná interdisciplinární spolupráce mezi psychologem, ošetřujícím lékařem a fyzioterapeutem. Ti by rovněž měli informovat příbuzné o budoucích možnostech pacienta.

U poúrazových amputací musíme podat pacientovi ihned po probuzení z narkózy citlivě formulovanou, vysoce odborně fundovanou a psychologicky vedenou podrobnou informaci o jeho stavu, o postupu a možnostech jeho rehabilitace a dosažitelných výsledcích a také o možnostech sociálního a pracovního zařazení lidí s podobným postižením.

Pokud je amputace plánovaný chirurgický výkon je v rámci předoperačního období nezbytná dostatečná psychologická příprava pacienta na amputaci. Psychologická příprava působí preventivně proti psychickým reakcím po výkonu. Amputace vždy znamená pro pacienta těžký duševní otřes. Úkolem klinické psychologie v předoperačním období je zajistit subjektivní postoje pacienta, zmírnit a odstranit duševní otřes z blížící se amputace a co nejrozhodněji bojovat proti vyvíjející se depresi, pocitu mrzáctví, vyřazení ze společnosti a ztráty schopnosti existenčního zajištění. Musíme si být stále vědomi, že nemocný člověk je zvýšeně sugestibilní, vztahovačný, a že tak často nekriticky přijímá různá sdělení, ať již od lékaře nebo pacientů.

Při přesvědčování pacienta pomáhá příklad. Nejlepší je instruktážní film, který pacientovi názorně ukáže, jaké pohybové možnosti po ztrátě končetiny může dosáhnout. Nicméně se však nedá nahradit bezprostřední příklad jiného, podobně postiženého člověka. Významné zde může být i působení skupinové psychoterapie za účasti těch, kteří překonali kritické fáze po amputaci a jsou dobrým a působivým příkladem pro nově amputované.

Je důležité si uvědomit, že jen málo pacientů po amputaci končetiny si v životě dovede najít správný „poměr“ ke svému anatomickému i funkčnímu defektu a správně usměrňovat bez pocitu křivdy svoje životní poslání a záliby. Většina pacientů trpí psychicky a snaží se buď svůj defekt skrýt, nebo z něj těžit. Proto se asi někteří chtějí vyrovnat ostatním lidem v tělesné výkonnosti (turistika, sport, tanec atd.) i za cenu možného poškození zdraví – (T.Fox). Jiní svůj defekt skrývají, a odpírají si i ty výkony, kterých jsou dobře schopni a které je neohrožují jako třeba tanec a plavání.

Je nutné si uvědomit, že úspěšnost rehabilitace u pacienta s amputací závisí na mnoha okolnostech. Řešení následků amputace je dlouhodobé a složité. Snahou je amputovanému nahradit biologický deficit, tedy funkční ztrátu končetiny a obnovit tak jeho schopnost sebeobsluhy, s cílem zvládnutí základních a nejnutnějších denních aktivit. Je zde nutná týmová multioborová spolupráce a má-li být dosaženo úspěchu, je nutná aktivní spolupráce pacienta.

I přes veškerou snahu pacientovi co nejvíce nahradit ztrátu vzniklou amputací, zůstává pacient celoživotně handicapován a je na společnosti, jak se dokáže postarat o podobně postižené občany.