Švédsko: geografický profil

Poloha – rozloha – hranice

Švédsko leží v severní části Evropy. Svou rozlohou 449 793 km² je největší skandinávskou zemí a čtvrtou největší zemí v Evropě. Leží mezi 55° 20´ až 69° 4´ severní šíře a 10° 58´ až 24° 10´ východní zeměpisné délky. Zaujímá zhruba polovinu Skandinávského poloostrova obrácenou od východu k Baltickému moři. Má protáhlý tvar ve směru severojižním o celkové délce 1574 km. Největší šířka od západu na východ je 499 km.

Na západě a severozápadě odděluje Švédsko od Norska suchozemská hranice v délce 1619 km a dále navazuje na nejsevernější části Švédska hranice s Finskem, kterou tvoří řeka Torne alv a její hlavní přítok Muonio alv o celkové délce 558 km. Na východě tvoří přírodní hranici Botnický záliv a na jihu vody Baltického moře. Západní hranici s Dánskem lemují průlivy Oresund – Kattegat a z části Skagerrak. Celková délka pobřeží Švédska je přibližně 2500 km. Většinou převládá pobřeží členité, na západě s množstvím zálivů a malých skalních ostrovů s rozsáhlými písečnými plážemi, jež zde vytvářejí místy přirozenou romantickou rekreační oblast, která je současně jedinečnou turistickou atrakcí.

Svérázná je oblast Stockholmských ostrovů – Stockholms-skargard, která má více než 24000 malebně rozesetých ostrovů a ostrůvků. Málo členitá, nízká a plochá je zejména severní část pobřeží Botnického zálivu a oblast Baltského moře od přístavu Karlshamn až po přístav Varberg.

 

Horopis a vodopis

Geologicky je Švédsko velmi staré. Velká část horstva je složena z pahorkatin, z nichž například žula a rula patří k nejstarším horninám světa.

Řetěz pohoří na západě, jehož hlavní část leží v Norsku, tvoří zbytek kaledonského vrásnění, které však v průběhu miliónů let téměř zmizelo. Svou dnešní podobu dostala krajina až mnohem později, v době třetihorní. Vlivem mohutného vnitrozemského ledovcového příkrovu byly asi před miliónem let posunuty volné zemské vrstvy, na jejichž místo se uložily zvětralé horniny různé zrnitosti, známé dnes jako slabá vrstva morény, kryjící skoro celou zemi.

S výjimkou západního pásma pohoří velehorského typu jehož vrcholy se tyčí do výše přes 2000 m, jsou jinak terénní rozdíly švédské krajiny pouze nepatrné.

Ve středním pásmu se rozprostírá široká žulo – rulová Norrlandská plošina, která se svažuje z výše 6000 m a na západě směrem na východ, kde klesá až na 100 m a táhne se v šířce 30 – 80 km podél Botnického zálivu. Nížinné pásmo, tzv. Středošvédská nížina, vyplňuje i celou jižní polovinu Švédska. Tato nížinná část, jež přesahuje výšku 30 – 40 m, byla kdysi dnem moře.

Největší hory jsou Kabnekaise (2123 m), Saraktjakko (2090 m), Kaskasatjakko (2076 m), Sulitelma (1877 m), Storsylen (1762 m) a Helagsfjallet (1796 m).

Jihozápadní okraj Švédska vybíhající v poloostrov Skane přechází v rovinatou nížinu.

Velké ostrovy Gotland (3001 m²) a Aland (1344 m²) jsou jednotvárnou plošinou, nepřesahující výšku 80 m. Oba leží v Galském moři a jsou většinou pokryty morénami. Jen části ostrovů jsou vápencové.

Vodní spád z horského řetězu směřuje na jihovýchod k Botnickému zálivu. Tvoří jej asi 10 řek, jejichž toky byly v oblasti jehličnatých lesů přirozenou dopravní cestou.

Vodní proudy vzniklé táním ledovcového příkrovu s sebou strhávaly valouny a oblázky a vytvořily deltové ústí řek. Vyhloubením a usazeninami tak vznikly desetitisíce jezer, jež jsou nejcharakterističtějším znakem švédské krajiny. Jezera zaujímají zhruba 9 % celkového povrchu Švédska.

Největší jezera jsou Vanern o rozloze 5585 km², Vattern (1912 km²), Malaren (1140 km²) a Hjalmaren (484 km²).

Řeky mají značný hospodářský význam, zejména jako bohatý zdroj elektrické energie a cesta pro plavení dřeva. Pro svůj nerovnoměrný spád mají menší význam pro vnitrozemskou dopravu.

Největší řeky jsou Klaralven dlouhá 720 km, Torne alv (566 km), Dalalven (520 km) a Ume alv (460 km).

 

Klimatické podmínky

Vlivem Golfského proudu, který proudí kolem západního pobřeží Skandinávského poloostrova, je podnebí ve Švédsku mírnější než v jiných zemích ležících v téže zeměpisné šířce. Země má protáhlý tvar, a proto je značný rozdíl v klimatických podmínkách severní a jižní části země. Jižní polovina Švédska má přímořské podnebí se silnými oceánskými vlivy, s průměrnou roční teplotou +7,5 °C. Na 15 procentech celkové rozlohy Švédska, jež leží za polárním kruhem, je kontinentální klima zdrsněné masívem Skandinávského pohoří, které uzavírá cestu teplým vzdušným proudům. Zde se průměrná roční teplota pohybuje kolem –1,5 °C.

V létě jsou tepelné rozdíly podstatně nižší. Na jihu 17 až 17 °C, na severu 12 – 15 °C. V zimě jsou rozdíly teploty značné, například lednová teplota v jižním Švédsku je –1 °C, zatímco na severu je –15 °C.

Značné rozdíly i v jednotlivých ročních obdobích. Po poměrně krátkém sychravém jaru přichází teplé léto, jež se směrem k severu zkracuje. Na jihu Švédska trvá léto 4 měsíce a zima 2 měsíce, zatímco na severu trvá léto jen 2 měsíce a zima 7 měsíců. Zato dlouhé letní dny s poměrně vysokou teplotou a bílé noci, kdy slunce nezapadá více jak 50 dnů, jsou příznivé pro vegetaci.

Vodní srážky jsou rovněž značně rozdílné. Ve východní části země se pohybují mezi 450 – 500 mm, na západě se množství srážek zvyšuje na 700 – 1000 mm a v severním hornatém pásmu stoupá až na 1500 mm.

 

Rostlinstvo a zvířena

Vegetace je do značné míry ovlivněna klimatickými a půdními podmínkami. Z celkové rozlohy Švédska je zhruba 10 % orné půdy. Největší a nejúrodnější zemědělská oblast je v jižní a střední části země. Pěstuje se zde hlavně pšenice, ječmen, cukrová řepa, oves a brambory.

Lesy zaujímají celkem 50 % celkové rozlohy země. Lesní pásmo se táhne od jihu, kde jsou většinou bukové lesy, promíšené dubem a břízou, přes střední Švédsko, kde tvoří lesní porosty smrk, jedle, borovice a bříza, k severní části Švédska, kde přecházejí lesní jehličnaté porosty v pásmo řídkých březových lesů promíšených olšemi, osikami a jeřáby. Dále na severu vyplňuje horské pásmu tundra, která s ostatní neobdělávanou půdou a močály zaujímá 31 % rozlohy země. Porost tundry tvoří zakrslé břízy, jalovec, křoviny, mechy a lišejníky.

Na flóru bohaté ostrovy Gotland a Aland jsou zvláštními přírodními rezervacemi s pestrou luční květenou.

Zvířena Švédska je poměrně chudá. Ve středním a jižním Švédsku ve smíšených lesních porostech je rozšířen jelen, jezevec a ježek. Z ptactva jsou zde zastoupeni čápi, volavky, rackové a divoké husy. Podél mořských břehů se vyskytuje mnoho druhů vodního ptactva, mimo jiné labutě a mořský orel.

V pásmu jehličnatých lesů táhnoucích se k severu žije typické severní zvíře – los. Žijí zde i zajíc, liška, veverka, rys a ojediněle se vyskytuje vlk a medvěd. Z ptáků to jsou tetřev, tetřívek, sluka, straka, jeřáb, bažant, koroptev a v menším počtu různé druhy zpěvných ptáků.

V severní části země v horském pásu tunder se vyskytují kamzíci, jezevci, vydry, kuny a polární zajíci a lišky. Jsou zde také početná stáda sobů. Počátkem léta sem přilétá početné množství různých druhů vodního ptactva.

Z plazů se vyskytuje ve středním a jižním Švédsku zmije a užovka.

V řekách a jezerech je mnoho ryb, z nichž se nejvíce loví losos, pstruh, okoun, mník, štika a úhoř. Baltské moře je na ryby čím dál chudší vzhledem k mimořádnému znečištění. Loví se baltický sleď, treska, úhoř a štika.

 

Přírodní bohatství

Hlavním zdrojem přírodního bohatství jsou velké zásoby kvalitní železné rudy, jež se odhadují na více než 3 miliardy tun a představují zhruba 90 % celkových zásob západní Evropy. Předpokládá se, že nebudou vyčerpány dříve než za 150 let. Největší zásoby jsou v Laponsku, v okolí Kiruny. Laponská ruda obsahuje 70 % železa a 1 až 2 % fosforu. Železná ruda, jež se těží v Berglagenu ve středním Švédsku, má velmi nízký obsah fosforu a 32 %–50 % železa.

Z nerostného bohatství se dále těží měděná ruda, pyrity, stříbro, olovo, zinek, wolfram, mangan, zlato a v poslední době uran, který má značný význam pro rozšíření energetických zdrojů.

Z ostatních nerostných surovin má větší význam těžba známé švédské žuly a vápence. Bezvýznamné jsou zásoby lignitu a těžba a zpracování olejnatých břidlic.

Druhým nejdůležitějším zdrojem přírodního bohatství jsou rozsáhlé lesy, které pokrývají přes polovinu celého území. Dřevo je velmi cennou surovinou pro rozvoj tradičního švédského papírenského a dřevozpracujícího průmyslu.

K přírodnímu bohatství patří i poměrně rozsáhlé vodní zdroje, které poskytují průmyslu levnou elektrickou energii.

 

Obyvatelstvo a osídlení

Při značné rozloze má Švédsko nevysoký počet obyvatel 8 200 000. Z nepoměru mezi

rozlohou a nízkým počtem obyvatel vyplývá i nízký počet obyvatel na 1 km², činí jen 19 obyvatel. Nejřidčeji osídlenou částí země je severní Švédsko, zejména oblast za polárním kruhem. V oblasti Norrbotten, zahrnující převážnou část severního Švédska, představující více než polovinu rozlohy země, má hustotu pět obyvatel na 1 km², střední Švédsko 40,2 obyvatele na 1 km² a jižní Švédsko 33,1 obyvatele na 1 km². Většina obyvatel žije ve městech a sídlištích městského typu.

Z národnostního hlediska se obyvatelé Švédska vyznačují pozoruhodnou homogenností. Celkem 99 % obyvatel je švédské národnosti. Jedinou původní národnostní menšinou jsou Laponci v počtu asi 10 000. Žijí v nejsevernějších oblastech Švédska, kam byly postupným hospodářským rozvojem.

Nejpočetnější je přistěhovalecká menšina Finů (asi 40 000), která žije většinou v přilehlé oblasti švédsko – finských hranic.

Kromě toho žije ve Švédsku asi 200 000 cizinců přibližně 60 národností. Nejpočetnější skupiny z nich tvoří Dánové, Norové, Němci, Maďaři, Italové a emigranti z pobaltských republik. Imigrace cizinců byla vyvolána především nedostatkem pracovních sil, který se projevoval ve Švédsku od poloviny 30. let.

 

Doprava a spoje

Železniční síť je více z poloviny elektrifikovaná. Nejhustší síť je ve středním a jižním Švédsku. Silniční a železniční doprava je doplněna hustou sítí vnitrostátních leteckých linek a vodních cest po tocích, jezerech a průplavech. Pro odlehla místa je důležité dokonale fungující telefonní spojení. ( V poctu telefonu na obyvatele je Švédsko na předním místě ve světě ). Námořní doprava je soustředěná do tří hlavních přístavů : Stockholmu, Goteborgu a Malmo. Pro mezinárodní styk je významné letecké spojení, které zalištuje svedsko – dansko – norska společnost SAS. Do Dánska, Německa a Polska vedou trajekty. Od roku 1972 je v provozu nejdelší most v Evropě ( 7 km dlouhý ), spojující ostrov Oland s pevninou.

 

Správní rozdělení země

Území Švédska je rozděleno na 24 oblastí. Jednotlivé oblasti jsou nazvány buď podle příslušného správního střediska, nebo podle historického názvu kraje, v němž se rozkládají.

Místo názvů oblastí podle administrativního rozdělení se často užívá názvů jednotlivých historických krajů (provincií). V některých případech se historické kraje kryjí s dnešními správními oblastmi, které jsou však zpravidla rozsáhlejší, případně zahrnují i několik

původních krajů.

 

Významná města

Hlavní město Stockholm leží při výjezdu z Baltského moře do členitého Malarenského jezera. Je to výstavné moderní město, pro svou polohu na jezeře někdy nazývané “ Benátky severu „. Je sídlem krále a střediskem politického, hospodářského i kulturního života státu. Druhým největším městem je přistav Goteborg ( 450 000 obyvatel ). Při průlivu Oresund proti Kodani leží třetí největší město a přistav Malmo ( 265 000 obyvatel ). Norrkoping je střediskem papírenského průmyslu, z Halsingborgu vede trajekt do Dánska. Nejseverněji položeným přístavem je Lulea ( 60 000 obyvatel ) v Botnickém zálivu.

 

Historický přehled

V důsledku dlouho trvajícího zalednění se na území Švédska objevil člověk poměrně pozdě, asi 6000 let př. n. l. Nejprve byla osídlena oblast jižního Švédska. Období prvého tisíciletí n. l. Bylo obdobím přechodu od prvobytně pospolné společnosti ke společnosti třídní. Vedle germánských kmenů Gotů a Herulů hrál stále významnější roli germánský kmen Sveonů, který také dal zemi jméno.

Mezi 6. a 7. stoletím n. l. Vznikl v oblasti středního Švédska první významný státní útvar – Knížectví švédské. V zemi byla značně rozšířena patriarchární forma otroctví. Vedle toho tvořila početnou část obyvatelstva vrstva svobodných občinových sedláků, jejichž zájmy se stále střetávaly se snahami zesílit ústřední knížecí moc. Svobodné obyvatelstvo bylo vázáno vojenskonámořními povinnostmi a tvořilo hlavní část výprav švédských Vikingů v 8. – 11. století především směrem na východ a jih.

Koncem vikingské epochy, na počátku 11. století, došlo ke sjednocení země v raně feudální království. V tomto období se oddělovaly kmeny švédské národnosti od skupiny staroskandinávských kmenů, a vytvářely tak etnický základ rozvíjejícího se švédského feudálního státu.

Počáteční pomalý rozvoj feudalismu v zemi byl přijetím křesťanství urychlen. Církev se brzy stala významným feudálním vlastníkem půdy. Došlo k masovému propouštění otroků, k vytváření vztahů vazalské závislosti a k rozdělení svobodného obyvatelstva na poplatné a nepoplatné. Zesílení feudálního státu ve 13. a 14. století a vyvrcholení švédského starověku je spojeno s vládou rodu Folkungů.

Období 16. a 17. století bylo vyplněno obrannými boji proti Dánům a výboji proti Rusku a Polsku. Koncem 17. století došlo ve Švédsku k novému hospodářskému rozmachu. Švédsko se v té době stalo největším vývozcem železa. Vnitřní upevnění Švédska vedlo i k posílení snah po dalším upevnění pozic v oblasti Baltského moře. Za této situace se proti Švédsku vytvořila koalice Ruska, Polska, Saska a Dánska, jež zahájila proti Švédsku vojenské akce známé jako severní válka.

V první polovině 19. století došlo ke značným změnám ve švédském hospodářství. Zemědělská reforma v roce 1827 upevnila statkářské hospodářství. Ekonomické a sociální změny na vesnici spolu s rozvojem techniky během prvé poloviny 19. století vytvořily materiální předpoklady průmyslové revoluce ve Švédsku.

Při vypuknutí první světové války švédská vláda prohlásila, že zachová neutrální postoj. Prvá poválečná léta ve Švédsku se vyznačovala politickou nestabilitou a častým střídání vlád. Na začátku druhé světové války Švédsko vyhlásilo a počátkem záři 1939 potvrdilo svou neutralitu.

Po skončení druhé světové války byla hospodářská situace Švédska příznivá. Švédsko disponovalo bohatými a hledanými surovinovými zdroji, neporušeným a modernizovaným průmyslovým potenciálem a značnými kapitálovými a valutovými rezervami.

 

Poznámka: Vzhledem k dosti zastaralé literatuře ukončím historický přehled koncem 40. let tohoto století. Novější literaturu jsem bohužel nesehnal.

 

Použitá literatura a zdroje

Švédsko (1967) Jaroslav Holenda a kolektiv

Švédsko (1978) Alois Drchlík

Švédsko – průvodce na cesty Alex Patitz