Severoamerická litosférická deska
Severoamerická litosférická deska je stejně jako Jihoamerická a Karibská deska subdeskou Americké litosférické desky. Na západě sousedí s deskou Pacifickou a Euroasijskou, na jihu s deskou Kokosovou, Karibskou a Jihoamerickou a na východě s deskou Africkou a opět s deskou Euroasijskou. Je tvořena převážně kontinentální zemskou kůrou.
Na západě zasahuje hranice severoamerické litosférické desky až na Euroasijský kontinent, kde prochází Verchojanským pohořím, pohořím Čerského, Kolymským pohořím a Středokamčatským pohořím, pak pokračuje podél Aleutských ostrovů dál na východ až k pobřeží Severní Ameriky, které kopíruje až k místu styku s Karibskou a Kokosovou deskou, načež se opět stáčí na východ, kde prochází souostrovím Velké Antily a posléze naráží na severní část Středoatlantského hřnetu, který od desky Severoamerické odděluje desku Africkou a Euroasijskou. V místech styku s deskou Pacifickou dochází ke vzniku zón subdukce, což znamená, že mezi deskami je konvergentní typ rozhraní (Pacifická deska, tvořená převážně oceánskou kůrou, se podsouvá pod lehčí desku Severoamerickou). Subdukce je dvojího typu. První je typ andský, kdy se pevninská deska v důsledku působícího tlaku vyvrásní v okrajové části. Pak vznikají poledníkově uspořádaná horská pásma, např. Kordillery, skládající se celkem z pěti pásem (Pobřežní pásmo až Skalnaté hory). Zřetězovaná je rovněž sopečná činnost. Asi nejznámější sopkou na Severoamerickém kontinentu je Svatá Helena (2550 m n. m.), u které byl zatím poslední projevy aktivity zaznamenány 1. a 2. července 1998. Druhým typem subdukce je typ nevadský, kdy je subdukce doprovázena horizontálním posunem desek (např. zlom svatého Ondřeje).
S deskou Kokosovou (subdeska Pacifické) je typ styku taktéž konvergentní, v zóně subdukce vzniká Středoamerický příkop. Deska Severoamerická a Karibská mají typ rozhraní divergentní (oddalují se od sebe), přičemž dochází ke vzniku riftové zóny. Stejný typ rozhraní má Severoamerická deska i s deskou Euroasijskou a deskou Africkou. Podél riftové zóny, místy široké až 15 km, dochází k neustálým výlevům lávy, v důsledku čehož došlo ke vzniku Středoatlantského hřbetu, jehož šířka elevace dosahuje místy až 1000 km. Jeho esovité prohnutí způsobuje různá rychlost oddalování kontinentů. Tento hřbet dosahuje ode dna až desetikilometrových výšek a v severní části dokonce vystupuje nad hladinu oceánu (ostrov Island).