Fraktury – klasifikace a jejich charakteristika

Příčinou zlomení kosti je nejčastěji zevní trauma, jehož síla přesahuje pevnost kosti v ohybu, na tlak, kroucení nebo tah.

Vzácněji nastane zlomení z vnitřních příčin, totiž prudkým stahem svalů např. křečemi při epilepsii, tetanu apod. Tyto fraktury se označují jako spontánní. Zvláštní spontánní, příčné a neúplné, většinou symetricky mnohočetné fraktury metlys dlouhých kostí jsou podkladem příznaků Milkmanova syndromu, resp. tzv. pochodových fraktur.

Patologická fraktura vzniká v chorobně změněné kosti při zatížení, jež leží ve fysiologických mezích. Příčinou patologické fraktury může být osteogenesis imperfekta, osteoporosa, rachitis, osteomalacie, osteodystrophia fibrosa, osteosklerosa, dále cysta a nádor primární nebo metastatický atd.

Základní vzhled fraktur vede k rozdělení fraktur na úplné (kompletní), při nichž souvislost kosti a periostu je zcela přerušena, dále subperiostální, kde je kost sice přerušena, ale periost zůstává v souvislosti, a konečně neúplné, jejichž hlavní zástupce je infrakce (nalomení).

Důležité je rozlišení mezi frakturou zavřenou, jež nastane pod neporušenou kůží, a otevřenou, při níž kůže je roztržena přímo traumatem (střelnou ranou, rozhmožděním) nebo druhotně tím, že hrotitý fragment probodne kůži. Otevřené fraktuře se jinak také říká komplikovaná.

Makroskopický nález při čerstvé fraktuře je charakteristický. Část těla postižená čerstvou frakturou je zpravidla zduřelá, kůží modravě prosvítá hematom. Pokud fraktura postihuje končetinu, nacházíme charakteristickou změnu tvaru, jež závisí na dislokaci fragmentů (zkrácení, ohnutí) a abnormální pohyblivost, jež však se někdy po smrti těžko zjišťuje pro ztuhlost svalů. Krepitace, zvláštní pocit, který vzniká třením fragmentů o sebe, když zlomenou končetinou pohybujeme, nebývá na mrtvole tak patrná jako za živa.

Po rozříznutí měkkých částí přijdeme na více méně rozsáhlý krevní výron, který vznikl jednak krvácením z přetržených vlastních cév zlomené kosti a odtrženého periostu, jednak tím, že hrany fragmentů způsobily roztržení svalů. Vzácně jsou roztrženy větší cévy, to se stává nejvíce při frakturách vzniklých střelnou ranou. Jinak cévy, zvláště arterie, obyčejně fragmentům uhnou.

Úplná fraktura podle průběhu čáry lomu může být příčná, šikmá, podélná a spirální.

Vedle toho známe roztříštění (komunitivní fraktura), při čemž se vytvoří větší počet fragmentů, vyražení, jež vznikne hlavně střelnou ranou a tangenciální frakturu.

Fragmenty mohou zůstat na svém místě (nedisociovaná fraktura), což se však stává zřídka. Častěji je fraktura disociována, kdy tahem svalů nastane dislokace fragmentů. Může být podmíněna přímo traumatem (primární dislokace) nebo vznikne teprve dodatečně při pokusu o zatížení, transportu apod. (sekundární dislokace).

Rozlišuje se dislokatio: ad longitudinem, ad latus, ad axim et ad peripheriam.

Nejčastější je dislokatio cum contraktione, což je dislokace ad longitudinem a současně ad latus, při čemž tahem svalstva jsou fragmenty přes sebe přesunuty.

Dislokace ad longitudinem cum retractione, tj. vzdálení fragmentů od sebe, se vyskytuje např. při příčné fraktuře pately, kde kontrakcí čtyřhlavého svalu se oba úlomky od sebe značně vzdálí. Zvláštní případ dislokace ad longitudinem je dislokatio cum implantatione, jinak též zvané gomphosis, když se totiž jeden fragment vklíní do druhého, jak se to pozoruje zvláště při fraktuře krčku femuru nebo humeru, při tom je kost zkrácena, ale vzájemná pohyblivost fragmentů může úplně chybět.

K neúplným frakturám počítáme infrakci (nalomení), jež se týká hlavně dětských kostí a kosti patologicky změněné úbytkem vápna (rachitis, osteomalacie, atd.), impresní fraktura (vpáčení) týkající se plochých kostí, hlavně lebečního krytu, kompresi (stlačení), jež se pozoruje na obratlových tělech, dále na hranici epifysy a diafysy  rostoucí kosti (tzv. valovitá fraktura).