Dnešní ekologická situace naší země
Při formulování návrhů na zlepšení životného prostředí musíme vycházet z dnešní situace, ve které je naše země. Byroktratický systém centrálního rozhodování už nefunguje, zároveň však ani demokratický, ani tržní mechanismus nejsou natolik rozvinuty, abychom mohli aplikovat zkušenosti z jiných států, kde se ekologické principy postupně daří zabudovávat do společenských struktur a mechanismů. U nás máme šanci tyto principy integrovat do rodících se demokratických a tržních mechanismů od samého začátku. Nejsem si však jista, zda se nám to daří. Právě o to bychom se však měli velmi snažit.
Je ovšem třeba si uvědomit, že nemáme žádný model, který bychom mohli napodobit. Máme k dispozici jenom zkušenost států s historií značně odlišnou, jsme schopni převzít jen obecné zásady. Obojí však může sloužit pouze jako základ pro vypracování našeho vlastního modelu.
Pro naši situaci je především charakteristické to, že existuje značné množství zdrojů znečištění velkého objemu. Mohly by zmizet, kdyby se například zastavily některé výroby. Myslím však, že k tomu dojde jen v několika málo omezených případech. Spíše budou stávající zdroje znečištění nadále udržovány v chodu, nevyhovující výroby – například těžká chemie – budou jen postupně přeměňovány na výroby lepší. Problémy znečištění tím rozhodně automaticky nezmizí.
Už z toho plyne, že se nemůže plně uplatnit jeden z nejúčinnějších principů ochrany životního prostředí, totiž princip přednosti preventivních opatřeních. S těmito zdroji se lze vypořádat je opatřeními dodatečnými.
Přitom nemůžeme čekat na to, až budeme moci uplatnit osvědčené principy demokratických a tržních společností, jako je princip plné odpovědnosti znečišťovatelů, zapojení tržních mechanismů apod. Je tomu tak prostě proto, že velká část – pravděpodobně většina – hlavních znečišťovatelů má a bude mít tak obrovské ekonomické potíže, že sama ekologické problémy nemůže vyřešit. Je tomu trochu podobně jako v oblasti sociální, kde rovněž jednotlivé podniky situace svých zaměstnanců samy řešit nemohou.
Říkáme: Učíme se demokracii. Tímto vágním výrokem naznačujeme, že jsme dosud často bezradní,že neumíme dosáhnout správného fungování demokratických institucí a že dokonce potřebné demokratické instituce ani dosud neexistují, nejsou pro ně vybudovány právní rámce.
Jedním z nejhorších aspektů naší situace je absence skutečného právního stavu. Za minulého režimu bylo přijato mnoho zákonů na ochranu jednotlivých složek životního prostředí, nebyly však dodržovány. Navíc nebyly vůbec dobré. Nedodržují se samozřejmě ani dnes, ačkoliv většina jich stále platí. Nedostatek vyhovujících zákonných norem ve všech oblastech ochrany životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů je základní překážkou jakékoliv rychlejšího postupu vpřed. To, co vykonala vláda a parlamenty v této oblasti až dosud, je příliš málo. Stále chybí rámcový zákon o ochraně životního prostředí, který by vymezil základní přístupy a normy chování a poskytl vodítko pro další zákonné předpisy.
Typické je také to, že u nás do fungování státu a do života jednotlivých občanů i obcí jen minimálně zasahují soudy. Vůbec nejsme zvyklí, že by řešily spory mezi občanem a státní správou nebo mezi státní správou a podnikem. Nedovedeme si představit, že by vážněji zasahovaly do řešení problémů životního prostředí, ačkoliv ve vyspělých státech je to zcela běžné.
To všechno znamená, že se určitým způsobem musíme spoléhat na úlohu státu, která je v našem přechodném období významnější, než by to mohlo být, až bude dosaženo stabilizovaného stavu demokratické společnosti a tržní ekonomiky. Zájem na řešení ekologických problémů by však neměl znamenat posílení „paternalistických“ tendencí, snahy žádat po centru, aby řešilo téměř vše. Bohužel, takové myšlení je u nás hluboce zakořeněno.
Tyto tendence se rozhodně nesmějí posilovat, i když víme, že úloha centrálních institucí se zatím nesnižuje. Právě ony však musí připravovat a provádět základní transformaci k demokracii a tržní ekonomice, to znamená i k postupnému omezení svých vlastních funkcí.
Specifickým rysem komunistického systému byla neprůhlednost jeho institucí, neprůhlednost rozhodovacího procesu, zatajování informací. Fakulta žurnalistiky vychovávala žurnalisty k „antižurnalistice“, to jest k zakrývání podstatných skutečností a k informování o věcech irelevantních. To pořád přetrvává. My snad ani nevíme, co jsou relevantní informace. Velmi pomalu se to učíme a v ekologické oblasti je přitom plná informovanost základním předpokladem úspěchu. Nejde zdaleka o nějaké specifické projekty informačních sítí, informačních systémů, monitorování, ročenek nebo informačních středisek. Jde o to, otevřít a zprůhlednit celý proces rozhodování a vůbec celý systém ochrany životního prostředí, přírodních zdrojů a přírody.
Při přípravě koncepcí a plánů se musí rozlišit mezi dlouhodobými a krátkodobými projekty. Dlouhodobé představy mají vycházet z osvědčených zkušeností a modelů demokratických společností a tržních ekonomik. Tyto modely musíme velmi dobře znát, musíme je mít důkladně prostudovány a musíme se snažit je aplikovat v souladu s postupem ekonomické a politické transformace naší společnosti. Upírat oči do vzdálené budoucnosti je relativně snadné: je to méně závazné, než čelit nepříjemně dotírající přítomnosti. Právě proto zapomínáme na to, že řešení krátkodobých problémů je onou nesnadnou úlohou, pro kterou nemáme žádné modely a žádné vzory, jejichž bychom nemohli držet. Myslím si, že rozlišení těchto časových horizontů je zásadní věcí. Soudím, že je spíše potřeba se soustředit na krátkodobé problémy.
Krátkodobá řešení však nesmějí zavřít dveře pozdějšímu uplatnění účinnějších řešení dlouhodobých. Je to obtížné, ale musíme mít na mysli obě tato hlediska zároveň. Nesmíme udělat nic, co by sice bylo krátkodobě účinné, ale znemožnilo by to lepší, perspektivnější řešení ve vzdálenější budoucnosti.
Zkušenosti vyspělých států ukazují, že celkové výdaje na řešení ekologických problémů v tom nejširším slova smyslu neustále porostou. Ačkoliv se u nás vydává na řešení ekologických problémů menší podíl GDP, než je tomu ve vyspělých státech, a rozhodně méně, než by bylo zapotřebí, myslím si , že nedostatek prostředků, zvláště ve státním rozpočtu, není v současné době tou největší překážkou. Problémem je především neprůhlednost rozhodování o využití těchto omezených zdrojů. Navíc je jisté, že užití není optimální. Jestliže totiž svěříme rozhodování o této věci centrální instituci – a zdá se mi, že právě v tomto přechodném období není jiné cesty – pak je třeba věnovat maximální pozornost transparentnosti a plné kvalifikovanosti rozhodovacího procesu.