Závěť a dědění ze závěti

Občanský zákoník pojem závěti nevymezuje. Z jednotlivých ustanovení sedmé části, hlavy třetí občanské zákoníku lze definovat závěť jako jednostranný právní úkon zůstavitele, kterým osobně a v předepsané formě disponuje se svým majetkem pro případ své smrti. Zůstavitel tak uskutečňuje jedno z oprávnění vlastnického práva, tzv. vlastnické triády, tedy právo s věcí disponovat a to nejen za svého život, ale i pro případ smrti.

Obsahem závěti je nejčastěji určení dědiců a jejich dědických podílů. Závětí lze také zřídit nadaci. Může obsahovat projev vůle zůstavitele o vydědění. Ve smyslu § 477 obč. zák. může pořizovatel závěti ustanovit dědice trojím způsobem:

• tím, že určí jejich podíly na dědictví
• tím, že určí konkrétní věci (práva), která jim mají připadnout
• kombinací obou způsobů

Závěť musí být především platná a splňovat i další náležitosti. Závěť jako jednostranný právní úkon může být neplatná buď ze zákona a není třeba se jí dovolávat. Občanský zákoník používá pouze termín „neplatnost“. Proto vycházíme ze zásady, je-li vada právního úkonu sankcionována neplatností a nejde-li o případ neplatnosti relativní, jde o neplatnost absolutní. Naopak relativně neplatný právní úkon je platný, vyvolává právní následky až do té doby než se oprávněný subjekt neplatnosti dovolá.

Absolutní neplatnost závěti může nastat z těchto příčin: nedostatek náležitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák), nedostatek způsobilosti zůstavitele k právním úkonům (§ 38 odst. 1obč. zák.), pro nezpůsobilost zůstavitele k tomuto právnímu úkonu z důvodu duševní poruchy (§ 38 odst. 2 obč. zák.), pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), pro nedostatek náležitosti závěti uvedených v ustanovení § 476 a násl. obč. zák.

Relativní neplatnost závěti buď v jejím celku, nebo v příslušné části nastává při nerespektování ustanovení § 479 obč. zák., jestliže se dotčený neopominutelný dědic této neplatnosti dovolá (§ 40a obč. zák.).

Relativní neplatnost dle § 479 obč. zák.

Gramatický výklad ustanovení § 479 obč. zák. by mohl vést k názoru, že k neplatnosti závěti pro nerespektování ochrany nepominutelných dědiců dochází ze zákona. Tato otázka byla vyřešena tak, že tato neplatnost není absolutní, ale pouze relativní (§ 40a obč. zák.).

Jak již bylo uvedeno výše, k uplatnění relativní neplatnosti závěti je třeba, aby se této dotčený dědic dovolal. Je tedy pouze na tom, komu ochrana přísluší, zda ji využije nebo nikoli. Nepřihlíží se k ní z úřední povinnosti, ale jen na základě námitky toho, kdo je úkonem dotčen, tj. k námitce opomenutého potomka.

Podmínky a rozsah neplatnosti jsou v tomto případě jednoznačné: tam, kde nedošlo k vydědění potomka, stačí jeho námitka k tomu, aby způsobila neplatnost nebo částečnou neplatnost závěti v přesně stanoveném rozsahu. 20 V případě, kdy zůstavitel zanechal pouze nezletilé potomky, může dojít i k úplné neplatnosti závěti v případě, že závětí pořídil ve prospěch jiného. Potom se závěť vůbec neuplatní a dědí jen nezletilí potomci.

Důležité je rovněž podotknout a to v souladu s judikaturou, že dovolání se neplatnosti závěti jako právního úkonu ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. se vztahuje ke konkrétní závěti zůstavitele. Pokud zůstavitel zanechal několik závětí, je možno, aby se nepominutelný dědic dovolal neplatnosti závětí, nebo jen některé z nich. (Krajský soud v brně 18 Co 171/97).

Rovněž jestliže namítá neplatnost závěti jeden z nepominutelných dědiců, uplatňuje své právo jen za sebe a nic nebrání tomu, aby se další nepominutelní dědicové závěti podřídili. Proto je závěť neplatná jen v části týkající se toho dědice, který se neplatnosti dovolal (4 Cz 85/88).

20 Muzikář, L.: Dědické podíly a jejich výpočet, Ad Notam, 1997, číslo 3, str. 49