Z pamětí Židovky Ester
Moje rodina byla vždy židovského vyznání. Nikdo s tím neměl problém a nikomu jsme
svou víru nevnucovali. Žili jsme jako všichni normální Židé v malém berlínském bytě-matka, otec, já a moje sestra Sára. Nikdy jsme s matkou a sestrou nestrádaly, protože tatínek nás dokázal vždy dobře zabezpečit. Navzájem jsme se měli rádi, nikdy se nehádali a měli spoustu přátel. Byli jsme šťastná a spokojená rodina, ale nemělo tomu tak být navždy.
V Německu se k moci dostal Hitler a s ním přišel nacistický režim. Z rodné země, kde jsem prožila své dětství a nejkrásnější chvíle mého tehdy mladého života, se stalo místo, kde byli Židé nečistá rasa, která si nezasloužila žít.
Německo pro nás přestalo být domovem, ale stalo se ghettem bez zdí. Museli jsme být označeni žlutou hvězdou. Platila pro nás různá potupná diskriminační omezení. Nesměli jsme navštěvovat veřejně přístupná místa, používat hromadnou dopravu, vykonávat některá povolání. Začala jsem Německo nenávidět. Hitlerovo jméno jsme nemohla ani vyslovit, jak se mi hnusil. Sebral Židům to, co je pro člověka nejcennější-svobodu a lidskou důstojnost. Chtěli nás všechny deportovat do vyhlazovacích táborů a kdo jim v tom mohl zabránit?
Bylo zrovna 15.září 1944. Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Stále to vidím před očima tak živě až to nahání strach. Přišli si pro nás. Sebrali mě a moji rodinu. Museli jsme odevzdat klíče od bytu, každý jsme dostal svoje číslo. Měla jsem 2 851. Neměli právo nás trestat kvůli náboženství a přesto to udělali. Bylo mi tehdy 22 let. I po těch letech si vzpomínám na ty nádherné zelené oči mojí sestry plné děsu. Byla zmatená, nevěděla, co s ní bude. V hlavě mi zní zoufalý pláč mojí matky. Všichni kolem plakali. Já ne. Já a můj otec jsme si snažili zachovat kamennou tvář. Stále jsem měla svou hrdost. Nemohla jsem se nijak vzepřít, na místě by mě zastřelili. Ale rozhodla jsem se neprolévat slzy kvůli něčemu tak odpornému, jako byl holocaust.
Jeli jsme dlouho až do Osvětimi. Bylo to naposledy, co jsem viděla svou tolik milovanou rodinu. Naposledy jsem se podívala do očí mého otce, ve kterých se odrážela jeho vnitřní síla a vůle žít.
Vedli mě k selekci. Nevěděla jsem, jestli mě rovnou zastřelí nebo pošlou k otrocké práci. Byla jsem mladá a silná, a proto mě asi poslali pracovat. A ostříhali mě. Smutně jsem hleděla na kadeře dopadající na studenou zem. Měla jsem krásné husté vlasy. Sára mi je tak ráda česala. Sára, moje mladší sestřička… Ani jsem se s ní nestihla rozloučit.
Další měsíce svého života jsem strávila v táboře. Dostala jsem se do kuchyně, kde jsme musely s ostatními ženami loupat brambory a dělat další práce. Zvýšila se tak moje šance na přežití, ale to mi bylo tenkrát jedno. Každým dnem se stupňoval můj strach, kdy si pro mě přijdou. Stále víc a víc lidí posílali do plynových komor. Řekli jim, že jde o dezinfekci, ale nikdo se už nevrátil. Zabil je cyklon B. Bála jsem se, že budu další v pořadí. Po nocích jsem o tom přemýšlela a klepala se strachy. Vedle toho se mi hlavou honily myšlenky na mou rodinu. Co se s nimi stalo? Žijí vůbec ještě? Myslí na mě? Spát se stejně nedalo. Mačkaly jsme se tři na úzké dřevěné pryčně. Navíc nás trápili hladem. Dostávali jsme hlavně slupky od brambor. Byla jsem vyhublá slabá a vyčerpaná. Vlasy by mi stejně vypadaly. Často se mi dělalo černo před očima, točila se mi hlava. A k tomu ty nekonečné stavy děsu a úzkosti. Nevěděla jsem jestli budu žít, jestli ta hrůza někdy skončí. Osvětim byla plná lidských zrůd, z nichž nejhorší byl Mengele. Zohavoval malá dvojčátka, sterilizoval ženy. Čekala jsem každým dnem, kdy mě k němu pošlou, aby na mě provedl jeden ze svých nechutných pokusů. Ostatní ženy kolem mě často plakaly a naříkaly. Ale já opět ani jednou. Neuvěřitelně jsem se trápila, ale nechtěla jsem dát najevo svou bolest a slabost.
Už mi ani nezbyla žádná naděje, že bych se z tábora dostala živá. Pořád jsem čekala, až mě pošlou na smrt. Byl 27.leden 1945. To datum se mi vrylo do paměti stejně jako 15.září 1944. Nikdy bych ho nezapomněla. V ten den Osvětim osvobodila sovětská Rudá armáda. Já a další vězni jsme se konečně dočkali svobody ve chvíli, kdy jsme už ani nedoufali, že budeme mít ještě někdy šanci na normální život. Stále jsem tomu nemohla uvěřit a jediné, na co jsem myslela, byla moje rodina. Hledala jsem je. Marně.
Během následujících měsíců jsem se dostávala z nejhoršího. Můj fyzický i psychický stav odpovídal podmínkám tábora. Byla jsem jen kost a kůže, bez vlasů, lámaly se mi nehty, v očích nepřítomný výraz. Ale zvládla jsem to. Když jsem se vzpamatovala, bylo mi jasné, že nechci zůstat v Německu. Nenáviděla jsem ho a nic už mě tam nedrželo. S hlavou plnou bolestných vzpomínek jsem odjela do Anglie začít nový život. Usadila jsem se, našla hodného manžela, založila rodinu a přijala zdejší občanství. Nechtěla jsem mít s Německem už nic společného. Tím končí můj příběh, který jsem na sklonku života sestavila ze vzpomínek, které se v noci mění v noční můry a nedají mi spát.
Dnes je 28.května 1994 a já tu sedím na zahradě svého malého domku. Jarní slunce mi dopadá na vrásčitou tvář. Chvějící se rukou jsem tu dopsala svůj životní příběh, který chci uchovat pro potomky svých potomků a další generace. Chci, aby věděli jakých zvěrstev je schopen člověk, protože mnozí z nich si dostatečně neváží zdraví a života. Sedím tu a pozoruji malá koťátka, jak si bezstarostně hrají na dvorku a čekám na příchod svých dětí a vnoučat. Jdou babičce popřát k 72.narozeninám. Náhle slyším přijet auto a zvonivý smích. Poznávám v něm svou dceru. Jmenuje se Sára.
Uvedené postavy a data se zakládají na pravdě, ale příběh je smyšlený.