Weberův přístup k politice a politické vědě

V této práci se pokusím nastínit přístup Maxe Webera k politice a politické vědě. Ačkoli za jeho života nebyla politologie na německých univerzitách vědeckou disciplínou, patřil k nejvýznamnějším předchůdcům sociologického proudu v politické vědě a na základě sociologického uvažování nepřímo přispěl k obnovení politické vědy v Německu. „Max Weber ‚žil pro politiku‘ jako málokterý člověk své doby“ (Loužek 2005: 31).

Pro Maxe Webera je politika „pojem neobyčejně široký a zahrnuje každý druh samostatné vedoucí činnosti“ (Weber 1998: 246). Může se jednat např. o politiku bank, politiku odborů ve stávce, školskou politiku města či obce a podobně (ibid.). V užším slova smyslu však chápal politiku jako „snahu o podíl na moci nebo o vliv na rozdělení moci, ať už mezi státy, nebo mezi skupinami lidí uvnitř státu, který je zahrnuje. […] Kdo dělá politiku, usiluje o moc. O moc buď jako prostředek ve službě jiným (ideálním nebo egoistickým) cílům, nebo o moc ‚pro ni samotnou‘, aby prožíval pocit prestiže, který moc dává“ (ibid.: 247). Díky tomuto přístupu k politice patřil Weber k realistům, neboť boj o moc vnímal jako nezbytnou vlastnost politiky (Loužek 2005: 142).

1. V. Kurtz připomíná Weberovu definici moci: „(Moc je) možnost, že jeden z činitelů uvnitř sociálních vztahů bude schopen prosadit bez odporu svou vůli“ (citováno podle Cabada 2004a: 481-482).

„Politik pracuje s touhou po moci jako s nevyhnutelným prostředkem“ a „mocenský instinkt“ tedy patří k jeho samozřejmým kvalitám (Weber 1998: 284). Weber dále tvrdil, že autorita moci, ovládání a panství nad lidmi „je jedním z nejvýznamnějších prvků ve společenské činnosti“ (Weber 1997: 47).

Co se politické vědy týče, Weber k ní přistupoval jako ke kritické vědě, „která kriticky posuzuje krizové stavy společnosti v různých historických etapách“ (Berg-Schlosser – Stammen 2000: 17). Můžeme ji tedy chápat „jako systematickou formu filozofické kritiky doby, jež se zvláště koncentruje na problémy politického řádu“ (ibid.).

Někteří autoři – jako třeba E. Voegelin, L. Strauss či W. Hennis – tvrdili, že v díle Maxe Webera dosahuje svého vrcholu sociálněvědecký pozitivismus (ibid.: 64). Podle Voegelina pak tento pozitivismus poničil politickou vědu, neboť pozitivismus vychází z předpokladu, že metody přírodních věd dosahují mimořádných výsledků, a proto i jiné vědy by podobných úspěchů docílily, kdyby následovaly jejich příklad. Přírodovědecké metody tedy poskytují kritérium pro teoretickou relevanci a výzkum skutečnosti má skutečně vědecký charakter, pokud používá těchto metod. Problémy, které se musí vyjadřovat v jiných než přírodovědeckých termínech, jsou jen problémy zdánlivými a především metafyzické otázky, na něž nelze odpovědět prostředky věd o jevech okolního světa, by neměly být ani kladeny. Oblasti bytí, které nelze zkoumat takovými metodami, jsou irelevantní, popř. vůbec neexistují (ibid.: 63-64). Jinak řečeno: „pozitivismus se vyznačuje především důrazem na schopnost poznání prostřednictvím pozorování, tedy odklonem od normativnosti a spekulativnosti směrem k empiricko-analytickému poznání“ (Cabada 2004b: 25). Maxe Webera proto můžeme řadit k proudu, který se vyznačuje empiricko-analytickým přístupem k politické vědě.

Weber ovšem nebyl politologem, neboť ta v jeho době nebyla etablována jako samostatná vědní disciplína (Loužek 2005: 129). I přesto však zkoumal řadou politologických témat: „politické jevy, moderní stát, státní byrokracii, vznikající politické strany a zájmové skupiny a inicioval badatelské činnosti v mnoha oblastech, které ještě dnes patří k základním předmětům politické sociologie a empirické politické vědy“ (Berg-Schlosser – Stammen 2000: 25).

Max Weber, jakožto jeden z nejvýznamnějších sociologů politiky, rozuměl politikou snahu o podíl na moci nebo o vliv na rozdělení moci. Weber velmi často spojoval politiku s mocí, a proto jej toto pojetí řadí k realistickému proudu. K politické vědě se stavěl jako k vědě kritické, která by měla být založena na pozitivistických zásadách, což z něj činí reprezentanta empiricko-analytického teoretického přístupu.

Použitá literatura:

Berg-Schlosser, D. – Stammen, T. (2000): Úvod do politické teorie, Praha, ISE.

Cabada, L. (2004a): Politická antropologie, in: Cabada, L. – Kubát, M. (eds., 2004): Úvod do

studia politické vědy, Praha, Eurolex Bohemia, s. 474-492.

Cabada, L. (2004b): Politická věda jako samostatná společenskovědní disciplína, in: Cabada,

1. – Kubát, M. (eds., 2004): Úvod do studia politické vědy, Praha, Eurolex Bohemia, s.

23-43.

Loužek, M. (2005): Max Weber, Praha, Karolinum.

Weber, M. (1997): Autorita, etika a společnost, Praha, Mladá fronta.

Weber, M. (1998): Metodologie, sociologie a politika, Praha, OIKOYMENH.