Vztah zvyklosti a morální závaznosti – esej

Je zvyklost mého společenství morálně závazná?

Každá pospolu žijící skupina živočichů si tvoří a traduje návyky, jak řešit více či méně běžné životní situace (potravní chování, sexuální chování…).

Každé svobodné jednání můžeme hodnotit z hlediska jeho poměru k dobru a zlu. Norma morální závaznosti vytyčuje hranici, jejíž překročení by znamenalo i překročení meze mezi dobrem a zlem.

Ptáme-li se, je-li zvyklost společenství morálně závazná, chceme vědět, zda tradiční způsob řešení životních situací zároveň označuje hranice dobra a zla.

Je-li tomu tak, může to být důsledkem jednoho ze tří možných vztahů zvyklosti a závaznosti: a) zvyklost vyplývá ze závaznosti, b) závaznost vyplývá ze zvyklosti, c) zvyklost a závaznost jsou navzájem nezávislé. Třetí možnost – varianta náhodné shody je empiricky možná, avšak nelze z ní vyvozovat žádný etický systém. V obou zbývajících případech musíme zkoumat oprávněnost daného vztahu a kritéria pro určení hranic společnosti.

A.1. To co je správné, morálně závazné, se stává zvyklostí. Je třeba se tím řídit proto, že původcem daných norem je nějaká autrorita, která má právo rozhodovat o dobru a zlu – Bůh, předci apod. Navíc pozná-li jednou člověk, co je dobré, nemá důvod někdy jednat jinak. Každé dobré jednání je účelné, protože odpovídá konstituci světa, a proto je také fixováno do zvyků. Každý zvyk tedy má svůj kořen v tomto účelu, vyvinul se z morálně závazného kritéria. Proto je jakékoliv porušování zvyklostí útokem nejen proti společnos­ti, ale i proti samotným principům dobra.

Jedinec jako takový nemá žádnou možnost bezprostřed­nějšího kontaktu s původní autoritou. Jeho individuální svědomí je jen lépe či hůře interiorizovanými zvyklostmi společenství. Svědomí je pouze odvozeným nástrojem pro osobní rozhodování. Nemůže však nikdy stát proti společenským normám. Vzpoura proti zvyklostem společenství tedy nemůže být nikdy legitimní.

Neúmyslné opouštění a zapomínání zvyků je pak příčinou úpadku společnosti, ztráty orientace v smysluplnosti světa. Společnost bez zvyků by byla jako strom bez kořenů – ztratila by přístup k životadárným pramenům dobra.

„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha.“ sv.Pavel Římanům 13.1.

A.2. V běžném životě však na sebe narážejí různá spole­čenství s odlišnými zvyklostmi. Pak je třeba vyargumentovat aspoň lokální nadřazenost jedné koncepce nad ostatními. Vyvolenost právě toho našeho společenství může být postavena například na tom, že máme přístup k tomu správnému bohu, jsme mu blíže, protože pocházíme z rodu jeho vlastních potomků nebo aspoň mluvíme správným jazykem a tudíž mu lépe rozumíme. Anebo jde o to, že jsme již překonali náboženské a meta­fyzické stádium, zatímco ostatní společenství tuto výsadu nemají atd. atd.

Nic z toho však není dostatečným argumentem přinejmenším proto, že tak lze obhajovat kažký řád. Důsledkem takové zvykové společnosti pak může být ustrnutí vývoje, taková koncepce neumožňuje změny myšlení a chování, nemohla by reagovat na změny okolností. Kdokoli se pokusí zpochybnit zvyklosti byť i tím, že se obrací k jejich původnímu zdroji, musí být perzekuován jako kacíř. K druhé straně této mince pak náleží i neustálá obrana proti ostatním společenstvím a jejich zvykům – buď lhostejným přehlížením, nebo agresívním šířením víry vlastní – podle toho, co je kde zvykem.

B.1. Morálně závazným je to, co je jako takové uznáno společností. Společenská smlouva je tu základním kamenem lidského soužití a její porušení je útokem proti němu. Jiné založení společnosti ani není možné z důvodu různosti a sobeckosti lidských zájmů. Teprve přijetím společností stanovených morálních závazků končí boj všech proti všem a je možné se chovat eticky. Legitimita zvyklosti je dána naplněním účelu, jímž je udržení chodu společnosti. Zvyk vzniká četným opakováním určitého účelově zaměřeného úkonu, každý zvyk tedy v sobě obsahuje tento korektiv účelnosti a zároveň je vyjádřením společenské shody. Proto má právo být považován za nepřekročitelný , morálně závazný.

B.2. Pokud jde o jiná společenství, je na nich, aby používaly ty normy, které se osvědčily v jejich konkrétní skladbě společnosti. I tato koncepce tedy umožňuje lhostej­nost vůči násilí či bezpráví v jiných společnostech , neboť „jiný kraj – jiný mrav.“ Pokud by však nebyla lhostejnost v naší společnosti zvykem, byl by tento postoj amorální a bylo by třeba apelovat, zavádět ekonomická embarga, případně vysílat vojenské mise, abychom demonstrovali, které zvyky jsou ty správné, respektive jak má vypadat ta správná společnost, která si může svobodně vytvářet své vlastní zvyklosti.

Ovšem i uvnitř společnosti existuje riziko nekonformního myšlení a chování. Pokud se podaří o něčem, co dosud nebylo zvykem, přesvědčit rozhodující část společnosti, je vše v pořádku. Bude-li však společnost o trochu setrvačnější v myšlení, bude taková anomálie perzekuována jako útok proti principům lidského soužití, útok proti každému jednotlivému členu společenctví. Opět hrozí ustrnutí společnosti, její nivelizace, omezování nadprůměrných a zbavování se podprůměr­ných atd.

A.B.3. Námitkou společnou oběma koncepcím je problém vymezení společenství, dle jehož zvyklostí bychom se měli chovat. Společenství musí mít nějakou jednotící ideu, vzhledem k níž jsou si všichni jedinci rovní = lze je proto považovat za členy společenství. V čem spočívá tato rovnost? Kolik kritérií musí splňovat? Můžeme mluvit o rovnosti v rozsahu hranic státu? Platí zde jednotné zákony, avšak část této společnosti například nemluví úředním jazykem, část není právně zodpovědná, nemůže volit atd. Je takovou rovnoprávnou skupinou rodina? Nebo lze o rovnosti mluvit jen u jednovaječ­ných dvojčat odvádějících stejně vysoké daně? Pokud budeme naopak zmenšovat počet kritérií, těžko zabráníme překročení hranic politických i geografických. Budeme-li definovat společnost jako „všichni lidé“, ihned padne otázka: a proč jenom lidé? Atd.

Pokud bychom přesto nějak určili meze společenství, museli bychom hledat procentuální limit, který by nás opravňoval považovat něco za morálně závazné i přes odpor části společnosti. Kolika procentní souhlas se nám bude zdát dostatečným? A jak se srovnáme s Platónovým oblíbeným zvažováním mezi tím, zda svěřit například stavbu lodi mnohým, nebo jedinému, který je v tomto umění odborník?

A nakonec nám ještě zbývá problém, co znamená „mé“ společenství. Je někdo oprávněn rozhodovat o mé příslušnosti? Má člověk právo a možnost výběru, do kterého společenství chce patřit a do kterého nikoliv, či dokonce právo nepříslušet nikam?

Společenské zvyklosti nejsou normou dobrého-špatného – nemohou ho normovat. Mohou normovat jen to, co má být v rámci společnosti považováno za správné a normální a co za nesprávné a patologické. Pro hodnotové soudy tedy nemůže být určující zvyklost společenství, ale individuální svědomí, respektive to, k čemu se svědomí obrací jako ke zdroji vědomí o dobru. Nelze proto hlásat ani absolutní relativitu hodnot ve smyslu nezávaznosti jakékoliv normy, ani prohlašovat zvyklosti jakéhokoliv společenství za všeobecně morálně závazné. Každá kodifikace je jen pokusem se co nejvíce přiblížit k hranici dobra a zla. Vždy nedokonalým, ale většinou nejlepším, jakého je společnost schopna.