Vztah náboženství a společnosti, mistr Jan Hus a husitství

1) Náboženství a společnost

1. Náboženství

Náboženství je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní zkušenosti.

Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm a většina náboženství vyžaduje i určitou morálku. Většina náboženství se chápe jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Výkon bohoslužebných obřadů je často vázán na určitá posvátná místa (obětiště, chrámy) a časy (svátky), svěřen zvláště vybraným nebo pověřeným osobám, kněžím, a některá náboženství se společensky organizují jako církve. V židovsko-křesťanském prostředí se náboženství často ztotožňuje s (náboženskou) vírou, tj. s očekáváním a nadějí do budoucnosti.

Srovnávacím studiem náboženství se zabývá religionistika, přesnější vypracování určitého náboženského učení zevnitř je úkolem teologie. Náboženství je ovšem už od starověku také předmětem kritiky.

 

Náboženství a společnost

Současná podoba Evropy je neodmyslitelně spjata s náboženstvím, které tvořilo nejen základ při jejím vzniku, ale zároveň ji provázelo celým jejím vývojem. Kniha Náboženství a společnost v Evropě poukazuje nejen na onen prvopočátek, kdy křesťanství vstoupilo na náš kontinent a stálo při zrodu prvních států, ale především se snaží vysvětlit a objasnit vztahy těchto států a církví, tedy institucí zastupující lid a náboženství. Proto se tento vztah komplikuje díky mocenským, politickým či ekonomickým zájmům. Cílem knihy je postihnout nejdůležitější změny ve společnosti, které vedly k současnému vzájemnému postavení těchto institucí, a tím i k soudobému stavu křesťanství v Evropě.

 

Evropské křesťanství

Autor René Rémond se zaměřuje na předešlé dvěstěleté období, kde jako stěžejní okamžik vytyčuje Velkou francouzskou revoluci, jenž byla takovým prvopočátečním impulzem ke změně vzájemných vztahů. Přestože v Evropě vedle sebe v současné době funguje mnoho různých náboženství, pozornost je změřena na křesťanství a to hned z několika důvodů. Je nejen nejrozšířenějším náboženstvím Evropy, ale zároveň se stalo ve velké míře základem pro celé evropské myšlení a to přesto, že původně v Evropě nevzniklo. Na druhou stranu s sebou přineslo i nespočet konfliktů a záminek ke svárům a to především, když do hry vstoupily mocenské ambice.

 

Církev a stát – nerozlučitelné partnerství

Nicméně po určitou dobu tvořilo náboženství a stát nerozlučitelnou dvojici. Byly si vzájemnou oporou a ani v nejhorších nočních můrách si nedokázaly představit existenci jeden bez druhého. Pokřtění panovníka a přijmutí křesťanství jako státního náboženství bylo spojováno s vlastním vznikem státu. Proto bylo náboženství chápáno jako součást národní identity. Padnout za vlast či za víru nebylo téměř třeba rozdělovat. To až později se vztah pozměnil a zdálo se, že se navzájem národní cítění a náboženství vylučují, protože se věřilo, že jedna oddanost oslabuje tu druhou. V tradičním režimu bylo vše ještě pevně provázané; víra, národ i stát. Neexistuje, aby měl panovník jiné vyznání než lid, kterému má vládnout, proto je změna jeho vyznání často podmínkou k tomu, aby se mohl ujmout moci. V některých případech dokonce není pokřtěn pouze panovník, ale zasvěcuje se jednotně celá země.

Církev je pak oporou panovníka i státu, stará se nejen o otázky víry, ale zároveň má monopol na vzdělání a posvěcuje královskou moc. Tím získává protislužbou od státu výsadní postavení. Církevní hodnostáři mají nemalá privilegia, nemusí nastupovat na vojenskou službu, trestní zákon je opomíjí, jsou zodpovědní jen své církvi, neplatí ani daně a navíc mají možnost vyjadřovat svůj názor k různým sporným společenským otázkám. Těch není doposud tolik, protože svým vyznáním je stát jednotný, k ostatním náboženstvím se staví odmítavě a mravní principy společnosti se shodují s křesťanskými i státními. Samotné zákony tak potvrzují křesťanskou pravdu.

 

První známky rozchodu

Změna nastává ve chvíli, kdy se z lidu stávají občané a z absolutistických vlád demokracie. Svoboda je pilířem nové společnosti a ta s sebou přináší i právo na svobodnou volbu vyznání. Stát už není národně ani nábožensky jednotný. Ve jménu svobody a demokracie je třeba měřit všem rovným dílem, tj. i všem vyznáním. Alespoň to hlásají nové myšlenky, které s sebou přinesla Velká francouzská revoluce. Přesto se stát nesnaží od vyznání oddělit, chápe ho jako jeho nezbytnou součást a hlavně i celé společnosti. Proto stále přetrvávají projevy vzájemného vztahu jako např. veřejné modlitby politiku či náboženské rituály během státních ceremonií, avšak i ty postupně mizí.

Stát se snaží pouze omezit moc církve, nahrazuje instituce a činnosti, které jí byly výsadní svými „občanskými“. Záznamy o lidech jsou uchovávány ve státních matrikách, sňatky občanské předchází církevním, křty už nejsou nezbytnou součástí života a stát se stává i hlavním poskytovatelem vzdělání. Dokonce byl státem „posvěcen“ rozvod, který je proti náboženským morálním zásadám. Přestože posledně zmiňované položky zasáhly církev velice citelně, jednou z osudových ran jí bylo zabavení jejího majetku, kterého měla díky neděditelnosti vcelku nezanedbatelné množství, což bylo zároveň hlavním důvodem, proč o něj přišla. Tím se ale stává církev na státu závislá, vzniká nový nerovný vztah. A s ním se nechce církev smířit.

 

Neudržitelný vývoj

Mezi různými oblastmi Evropy panuje rozdílnost v přístupu církví a států k víře, a proto je i proces jejich oddělení v každé zemi trochu rozdílný. Přesto v celé Evropě probíhal a stále probíhá vývoj podobným směrem. Pokud bychom tento proces rozdělili na etapy, každý stát mnohé z nich prodělal či prodělává, avšak nedalo by se říct, že by daný stát musel projít každou z nich.

Pro státy Evropy je společný liberalismus, který dává svobody i ostatním vyznáním. Což ale zároveň nebrání státu to hlavní náboženství, tj. křesťanství, i nadále privilegovat. Přesto je moc církve téměř všude postupně omezena a nahrazena nebo doplněna mocí státní. Náboženské vyznání se stává věcí spíše soukromou a stát se pouze stará, aby byly zachovány občanské svobody a potlačeny jakékoliv diskriminace, které byly v minulosti téměř pravidlem. Jako příklad můžeme uvést specifickou situaci Židů na Evropském kontinentu, či postoj Anglikánské církve vůči katolictví.

Posléze dochází k již zmiňovanému postoupení (k velké nelibosti církve) původně církevních pravomocí státu. Církevní a státní akty se oddělují a občan sám rozhoduje, který z nich si zvolí, pokud mu zákon neurčí jinak. V některých případech ale může snaha o naprostou neutralitu a omezení vlivu náboženství na společnost přejít až do diskriminace samotného náboženství a potlačení veškerých jeho znaků. Nevoli vyvolávaly například symboly křesťanství, které musely zmizet z veřejných míst, stejně tak, jako další jeho projevy. Jakoby v některých zemích zavládla až určitá fobie z náboženství, a tak se začaly objevovat různé snahy vytlačit ho na okraj, či co možná nejvíc udělat neviditelným. Proto dochází k masivním destrukcím kostelů a jiných církevních staveb, či jejich přeměně ve veřejné budovy. Nebo se naopak staví nové famózní budovy, které mají konkurovat těm církevním a vytvořit tak jejich protiváhu. Stejnou protiváhu se snaží vytvořit státní svátky k těm církevním, které se však už spíše stávaly v povědomí lidí pouze dnem volna než odkazem křesťanství. V tomto období je už naprosto nemyslitelné, že by škola nesla nějaký odkaz víry a učitel, jakožto hlavní autorita, aby se k těmto otázkám stavěl jinak než neutrálně. Celkové ovzduší se pak jeví spíše protináboženské.

Tuto nesmiřitelnou fázi, která se v menší či větší míře objevuje po celé Evropě, vystřídá daleko smírnější, kdy se stát od církve a náboženství naprosto odlučuje. Snaží se nepodporovat ani jedno náboženství a zároveň vytvořit naprostou svobodu pro jejich vyznání.

 

„Odboj“ církve aneb přetrvávající napětí

Hned v prvopočátku je třeba rozlišit chování církve katolické, církví reformních či církve pravoslavné. Právě tato východní církev je ve svém postoji daleko mírnější, protože je od nepaměti zvyklá na větší područí státu. Nicméně některé změny ve společnosti a především odebrání majetku po druhé světové válce nesou i tyto různá vyznání velice těžce a brání se. Navíc i v uznání papeže jakožto hlavy celého křesťanského náboženství se různá vyznání liší.

Církev obecně opírá své postoje o to, že má pravdu, která je nezpochybnitelná. Navíc má právo vynášet nad společností soudy, protože se považuje za představitele dokonalé společnosti. Tím ale začínají boje o ideologické principy a odměřování moci. Církev se nechce vzdát své působnosti na mládež a na vzdělání. Vymaňuje si právo na vyjadřování se k otázkám sexuality. Odsuzuje nejen přerušení těhotenství, ale i zabránění početí a navíc chce mít stále výsadní postavení ve věcech spojených s koncem života. Její nesmlouvavý přístup často zvedá nemalé vlny odporu a kritiky, její zásahy jsou pak vnímány jako zásahy do svobod člověka, a tím odporující demokratickému myšlení (sama církev totiž demokratická není, nerovnost mezi lidmi pouze vysvětluje Božím rozhodnutím a jakýkoliv odpor vůči Božímu slovu je tak hříchem). V těchto chvílích pak znovu vyvstává stále nedořešená otázka papežství a církevního státu, která pálila odpůrce církevní moci od nepaměti.

I samotné státy s nelibostí sledují, že je duchovenstvo její země oddáno dvěma pánům, tedy státu a papeži. Proto musí duchovní v některých případech složit slib věrnosti ústavě. Nicméně ani tak nedokážou zabránit oddanosti ideové, kdy jsou svatým stolcem řešeny téměř všechny otázky lidstva. Jeho vliv se rozšířil hlavně díky technickému pokroku, který propojuje celou církev dohromady jako nikdy předtím. Papež se tak stává od devatenáctého století nezpochybnitelnou autoritou, na kterou se obrací celý zbytek církevního světa, což znovu vede k další nevoli. Stejně jako myšlenka, že je papež nejen představitelem církve, ale také hlavou církevního státu, což mu dává moc a hlavně nezávislost. V momentě kdy o církevní stát papež přichází, je to pro něj citelná ztráta. Uchyluje se do Vatikánu, kde má možnost zaměřit veškerý svůj vliv na boj proti nepříteli číslo jedna – liberalismu. A tak proti sobě stojí dva tábory, jeden liberální, který vidí v papežství hrozbu nesvobody a druhý, který naopak v liberalismu nachází ztělesnění všeho zla.

Od jejího nesmiřitelného postoje vůči liberalismu ji odvrátí až další režimy, které se ve dvacátém století v Evropě začnou projevovat. A to tím, že jsou pro samo vyznání mnohem nebezpečnější a netolerantnější, než hrozba svobody. V první fázi ale strach a odpor k liberalismu nedává církvím vidět nebezpečí, jaké pro ně nové režimy mohou znamenat. Nejprve nalézá nacionalismus u některých křesťanů dokonce podporu, to se ale velmi záhy mění, když prohlédnou postoj nacistů, který je sepsán v díle s výstižným názvem Kirchenkampf. Vůči komunismu jsou už ve svém postoji církve mnohem opatrnější a podezřívavější. Jeho myšlenky jsou pak pro ni naprosto nepřijatelné a celkově se proti němu staví odmítavě. Stejný postoj ale zaujímá vůči ní i komunismus a veškeré náboženské projevy tvrdě potírá. Složitější situaci mají ti věřící, kteří v komunistické zemi žijí a musí se nějak vyrovnat s oběma protichůdnými tlaky, jenž na ně působí. Přestože papež vyhlásil, že exkomunikuje každého katolíka, který se bude hlásit ke komunismu, stejně mnozí křesťané podlehli a přidali se k režimu. Nakonec ale velkou měrou právě katolíci svým bojem za mír a svobodu dopomůžou v některých zemích k pádu komunismu.

Právě po tomto vývoji změnila církev postoj k liberalismu. Nový papež Jan Pavel II už prohlašuje, že náboženství a svoboda vyznání jsou od ostatních svobod neoddělitelné. Člověk má být tedy svobodný, a to nejen ve volbě svého vyznání, ale svobodný i od státu. V tuto chvíli se začíná zmiňovat dávno zapomenuté a to, že sám „Kristus nabádal k rozlišování mezi tím, co je Boží a co císařovo„. Přesto vedle sebe stále stojí ti nesmiřitelní, kteří považují liberální myšlení za zhoubu a chtěli by se navrátit ke vzájemné provázanosti náboženství a státu jako za dob středověku a ti umírnění, kteří se ztotožňují s novým postojem Svatého stolce.

Přestože se církev zprvu rozdělení bránila, přineslo jí i určité výhody. Stát nemá právo zasahovat takovou měrou do jejích záležitostí a ona je na něm ve své podstatě nezávislá. Pouze tam, kde získává církev více privilegií, jsou tyto výhody kompenzovány větším vlivem státu. Protože se snaží zákon do určité míry přistupovat ke všem občanům stejně, nemůže duchovním zároveň zakazovat, aby se sami účastnili politiky. Nejen v těchto případech je odpojení státu od církve nesnadné. Stát nemůže přehlížet církevní instituce, které mají vliv na jeho občany. Proto, i přes veškeré snahy o odluku, nelze náboženství ustanovit jako věc čistě soukromou, stále zasahuje i do sféry veřejné. Tyto náboženské instituce získávají také právní postavení jako jakékoliv jiné instituce, a proto s nimi musí být, pokud je to možné, podobným způsobem zacházeno. Svoboda slova je platná pro všechny, tedy i pro církevní instituce, které mohou již projevovat neomezeně své názory. Stát se s těmito institucemi pak snaží udržet dobré vztahy a nechává na občanovi, aby sám určil, jaké postavení bude církev ve společnosti mít (například v Německu se vybírají dobrovolné daně na církev, přesto to zatím není celoevropsky rozšířený jev).

Přestože se zdá být soudobý stav nejsmířlivější, stále znovu vyvstávají palčivé otázky ohledně postavení církve i celého náboženství. Nadále není vyřešena otázka ohledně církevního majetku, který jí byl zabaven, ani ohledně školství a morálky. Do toho se objevují otázky nové jako vztah křesťanství a islámu či sekt. Proto není jasné, jakým směrem se bude vztah mezi státem a náboženstvím či náboženstvími nadále vyvíjet. Zatím se ale zdá, že se evropské státy shodly na omezení vzájemného vlivu s církví.

Křesťanství bylo nejen jednotícím jevem, které stmeluje Evropu, stalo se pro ni i důvodem různých sporů. Nerozdělilo ji, jak se původně zdálo, na nesmiřitelné celky podle vyznání, ale na dva celky v rámci jednoho státu; a to na sekularizovanou moc státní a církevní. Jejich vzájemný vztah, který již prodělal mnohé změny, není se svým vývojem u konce. Jelikož je ale křesťanství stále nejrozšířenějším náboženství Evropy, měly by být snahy o vzájemnou toleranci oboustranné. Velice důležitá je shoda v těch otázkách morálky, které se rozchází se zákonem, a proto tvoří samotným věřícím nemalé starosti.

 

2) Pohled na společnost na přelomu 14. a 15. Století

Během 14. století se expanze křesťanstva v Evropě zastavila. S definitivní platností ustaly též nájezdy a invaze kmenů z východních stepí – posledním takovým se stal příchod Mongolů v polovině 13. století. I bez velkých nepřátelských nájezdů neušla Evropa jiným problémům. Předně se notně zpomalil populační růst a ochabla vnitřní kolonizace. Mnohé vesnice, jež byly nedávno vystavěny, ležely ladem, protože výnosy z okolních pozemků nedostačovaly potřebám obyvatelstva. Spolu s vyklučením hvozdů začalo docházet k nedostatku lesního porostu a s tím spojenými dalšími ekonomickými obtížemi. Pozdní středověká společnost se tak dostala do krize, jež záhy způsobila vedle četných vzpour obyvatelstva i snižování hodnoty peněz, čímž došlo k úpadku mnohých bankovních domů v italské oblasti. Hospodářství západní Evropy, jehož části byly orientované na výrobu zboží pro bohatší vrstvy, zejména soukenictví, začalo ochabovat. Důvodem tohoto úpadku byl klesající zájem chudnoucích vyšších vrstev a odliv pracovníků do jiných oblastí výroby, stejně tak i rozsáhlé zadlužování vlád a neobratnost v peněžnictví podpořily narůstající úpadek.

Ranou se pro celou Evropu staly nové hladomory, jež během 13. století z jejích západních částí téměř vymizely. Zejména hladomor z let 1315-1317 a následující strádání obyvatelstva podvýživou umocnily nástup nové vlny moru, jenž po roce 1348 prošel opakovaně Evropou a způsobil radikální pokles evropské populace.

Přes tyto pohromy se Evropa začala postupně zotavovat. Hospodářský úpadek zasáhl jen některé oblasti ekonomiky, v jiných došlo k novému rozmachu. I v soukenictví se projevil nový trend, zaměřený na potřeby širší populace. Zatímco některé starší podniky zkrachovaly, nahradily je jiné s rozsáhlejším a ne tak náročným zákaznictvem

V zemědělství, v němž nadále hrála podstatnou roli šlechta, se namísto obdělávání půdy přešlo k chovu dobytka a k propracovanější hospodářské a finanční politice. Navíc pro přeživší morové epidemie znamenal úbytek pracovních sil zvýšení mezd, čímž si příslušníci mnoha profesí obecně přilepšili. Měšťanstvo, stále rostoucí sebevědomá vrstva, přispělo podporou kvalitní výroby k vzestupu životní úrovně a šíření kultury, jež se odrazil i v nově se prosazující renesanci

 

Pozdně středověká společnost nadále dávala najevo svou zbožnost, především cestami k poutním místům. Na rozdíl od předchozích let ale mnozí poutníci začali více využívat dostupných dopravních prostředků, zejména lodí. Objevilo se množství lidových kazatelů, schopných strhnout k náboženskému zanícení své obecenstvo. Dbalo se na někdy vysoce emocionální, v některých případech až křečovité, vyznávání víry a zbožnosti. Vzrostla záliba v psaní učených kompendií, shrnujících pracech zabývajících se prvky většího celku. Například Mikuláš Kusánský vydal dílo De concordatia catholica, v němž obhajuje postavení koncilu vůči papeži; florentský arcibiskup Antoninus se zaměřil ve svém díle Suma moralis na ekonomické aspekty lichvářství. Kosmografická práce Petra z Ailly zvaná Imago mundi (Obraz světa) umožnila Kolumbovi utvrdit se v přesvědčení o existenci západní cesty do Indie.

Návrh Monstrance od Daniela HopferaV architektuře se nadále projevovala gotika, ovšem v mnohem výstřednější a pompéznější podobě, aby pokračovala jakožto užívaný umělecký sloh i do 16. století. V této době se důrazně prosadila zejména v Portugalsku. Ale i další oblasti v umění se dále vytvářely, například zlatnictví. Namísto menších relikviářů, schránek na ostatky svatých, byly, zejména ve Španělsku, vyráběny jejich větší varianty zvané monstrance. Co se týče rytířského života, dosáhla rytířská kultura v této době vrcholu v rámci zakládání dalších rytířských řádů, množství prestižních turnajů a oslav. Na druhou stranu dvorská literatura v této době již upadala.

V Evropě se v průběhu 14. století začal se vzrůstající měrou prosazovat humanismus a s ním i renesance spojená se zvýšeným zájmem o římské a řecké antické kulturní dědictví. Člověk je chápán jako individuální bytost, což se projevilo i v oblasti sochařství, kde vznikla snaha o realističtější zpodobnění jedince. Základním nástrojem nového intelektuálního měřítka se stala filologie a s ním spojené rozsáhlé literární dílo De elegantiis linguae latinae od Lorenza Vally. Došlo také v posunu vnímání smrti a času – člověk si začal více uvědomovat a nesnadněji se vyrovnávat se ztrátou života a smrtí, stejně tak ale začal počítat a podrobovat měřením i čas. Velkou měrou dopomohl šíření humanismu i knihtisk, vynalezený Johannem Gutenbergem v polovině 15. století.

I v pozdním středověku se projevily tendence ke kritice církve. Někteří autoři tohoto směru se soustřeďovali na dvoře Ludvíka Bavora, jenž po dlouhou dobu neměl s papežským stolcem přátelské vztahy. Významnými církevními reformátory, označenými katolickou církví za heretiky, byli například John Wycliffe či Jan Hus. Na jejich díla již v období novověku navázal i významný představitel reformace Martin Luther, jehož vystoupení roku 1517 se také někdy pokládá za konec středověku.

 

3) Přehled událostí od velké západní schizmy do husitských válek

Husitství (někdy také husitské války, husitská revoluce, v marxistické historiografii také husitské revoluční hnutí) představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu pejorativní, a později utrakvisté.

Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornejve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485, Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 1419–1436 a 1467–1479.

 

Mistr Jan Hus byl významný teolog, kazatel a středověký církevní reformátor, jehož učení dalo vzniknout husitskému hnutí a započalo reformu tehdejší církve. 6. července 1415 byl upálen v Kostnici. Toto datum je českým státním svátkem.

 

Hus kritizoval tehdejší praktiky katolické církve 14. a 15. století, jeho odkaz byl po jeho smrti mnohými využit i dezinterpretován, například politiky první Československé republiky nebo komunistickým režimem.

Dosud je také označován za jednoho z nejvýznamnějších Čechů. Například v nedávné anketě České televize Největší Čech skončil na sedmém místě mezi Janem Werichem a Antonínem Dvořákem. Vítězem byl zvolen Karel IV.

 

Život a kazatelská činnost

Hus se narodil v Husinci okolo roku 1369. Studoval na pražské univerzitě, v roce 1393 zde obdržel titul bakaláře a o tři roky později mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Byl vysvěcen na kněze a začal kázat v kostele sv. Michala, od 14. března 1402 kázal v Betlémské kapli.

Ručně psaný text od Jana Husa

V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později rektorem univerzity, kde prosazoval větší podíl Čechů na vedení univerzity.

Hus ve svých kázáních kritizoval mravní problémy římsko-katolické církve a odpustky. Přebíral některé z myšlenek anglického teologa Johna Wickliffa (v češtině se běžně užívá Jan Viklef), který je spolu s Husem považován za jednoho z prvních reformátorů církve. Oba kritizovali například křížové výpravy a vyzývali k následování Bible.

Spory o Viklefa

Jan Viklef

Diskusí nad spisy anglického reformátora Jana Viklefa žila pražská univerzita od přelomu 14. a 15. století. Jeho učení, zahalené středověkými filozofickými spory, se vracelo k obrazu prvotní církve, kdy v jejím čele nestál (podle Viklefova mínění) papež s kardinály, ale Kristus. Právě představa ideálního Kristova království, řízeného božími zákony, nacházela na pražské univerzitě mnohé přívržence. Patřili k nim vedle Husa (a později Jeronýma Pražského) i mistři Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Na univerzitní půdě, ale i v pražských ulicích, dostával tento učený spor národnostní rozměr. Mistři a studenti, představující v univerzitních debatách tzv. „český hlas“, se stavěli na stranu reformního učení viklefistů. Ostatní „univerzitní národy“ (bavorský, saský a polský) patřily ve valné většině k odpůrcům papežskou kurií odsuzovaného Viklefa.

Miloslav Martínek, Magazín Práva

 

Dobová kritika papežství a současný pohled

Hus se například ve svém nejvýznamnějším spisu O církvi snaží ukázat, že hlavou církve je Ježíš Kristus a křesťané nemusejí poslouchat papeže, pokud jsou jeho nařízení v rozporu s Biblí. Hus tak napadá právo papeže být hlavou církve.

Proto Hus setrvával po staletí v nemilosti katolíků. Jeho názory je však třeba vnímat z dobového hlediska. Jak nedávno upozornil český kalolický teolog a kněz Tomáš Halík, „chápeme-li Husovu kritiku papežství jako kritiku konkrétní podoby papežství jeho doby (a ne jako dogmatické vyjádření o papežském úřadu vůbec), dáme mu vzhledem k tehdejší době plně zapravdu. Chápeme-li polemický zápal kritických kázání o stavu církve, pak zjistíme, že mnozí světci mluvili na adresu tehdejších církevních poměrů ještě daleko drsněji…“

 

A modernista Halík dodává: „To, co u katolíků starších generací budilo největší odpor vůči Husovi, byla různá podání z pozdějších staletí, za ta ovšem Hus nemohl, ta spíše vypovídala o těch, kteří si Husa přivlastňovali.“

Až teprve papež Jan Pavel II. v roce 1999 prohlásil, že lituje Husovy kruté smrti a uznal jej za reformátora církve.

Proti odpustkům a papež „antikristem“

Husova kritika papežství rezonovala právě v době papežského schizmatu, kdy o vládu nad křesťanským světem usilovali tři papežové, Řehoř XII., Benedikt XIII. a Jan XXIII.. Západní větev církve se nacházela v zásadním rozkolu.

Právě papeže Jana XXIII. Hus nazval antikristem za vyhlášení odpustků pro ty, kdo se zúčastní křížové výpravy proti králi Ladislavu Neapolskému. Jan XXIII. na Husa vyhlásil klatbu a nařídil jeho zajetí. Měl být souzen podle církevních zákonů a bylo nařízeno zboření Betlémské kaple.

 

První oběti příští revoluce

V květnu 1412 přišli do Prahy pověřenci papeže Jana XXIII., aby v zemích Koruny české prodávali odpustky, kterými se křesťané mohli vykoupit z hříchů. Výnos z jejich prodeje chtěla hlava katolické církve využít na křížovou výpravu proti neapolskému králi. Václav IV. měl dost důvodů, aby podpořil papežovu odpustkovou iniciativu. Rozhodl se poskytnout ochranu prodavačům odpustků, které do Prahy přivedl pasovský děkan Václav Tiem z Mikulova. Proti odpustkům se stavěli čeští mistři i studenti Karlova vysokého učení. V Betlémské kapli horlil Jan Hus: „… poslové papežovi nemluví slov božích, ježto v bule (papežské listině o odpustcích) neradí dobře žíti, ani bližního milovati, ani nepřátelům dobře činiti, než toliko peníze za odpuštění hříchů dávati, což nejsou slova boží, neboť jsou slovům božím protivná.“ Rozjitřený lid v pražských ulicích zesměšňoval papežského legáta a jeho doprovod. Každým dnem se zvyšovalo nebezpečí srážky mezi zastánci a odpůrci odpustků. Znepokojující zprávy o napětí v pražských městech doléhaly až na Žebrák, v jehož stěnách hledal král Václav klid. V době, kdy se univerzitní mistři nedokázali dohodnout, rozhodl se zasáhnout. Vyměnil staroměstskou radu a vydal přísný zákaz veřejných projevů proti odpustkům. Napínaná tětiva praskla v pondělí 11. července 1412. Předešlý den uvěznili staroměstští konšelé tovaryše Jana, Staňka a Martina, kteří se posmívali odpustkům. Navzdory Husově přímluvě vyčkali, až se dav shromážděný na rynku rozejde, a pak „přikázali právu a mistru popravčímu, aby je vyvedli a sťali“. Prahou se rychle roznesla zvěst o popravě tří mládenců, jejichž vinou byl odpor proti prodeji odpustků. Pražané se znovu srotili na Staroměstském náměstí a těla popravených odnesli do Betlémské kaple, kde je pochovali. Příští revoluce měla první oběti. Prameny se shodují, že Hus, opouštěný králem, se demonstrativního pohřbu neúčastnil. Teprve, „když se začalo říkat, že mu páni a biřici zamkli ústa, hned další neděli o tom mluvil velice obšírně. Říkal, že každý z nich váží více než stejně těžký kus zlata, vychvaloval jejich život a velebil jejich nevinnou smrt a všechen lid napomínal, aby se žádnými mukami nedali zastrašit a odradit od pravdy zákona božího,“ popsal Husovo kázání autor Starých letopisů českých.

Miloslav Martínek, Magazín Práva

 

V této chvíli dal Hus najevo, že takovou papežskou autoritu nerespektuje a odvolal se ke Kristu jako k „nejvyššímu soudci“. Byl vyhlášen zákaz účasti na svátostech v místech, kde Hus pobýval. Hus tedy odešel z Prahy do Kozího Hrádku, kde kázal prostým lidem a ti jej za jeho názory milovali.

Mnohé myšlenky totiž s tímto kazatelem sdíleli, ale doposud se báli je vyslovit. Z tohoto hlediska šlo zejména o kritiku odpustků, celé řady povinných poplatků církvi a bohatství církevních hodnostářů.

Právě tato témata potom využila KSČ a vykreslila Husa jako „předchůdce komunistů“ v boji proti církvi. Hus byl však narozdíl od komunistů hluboce věřícím křesťanem. Určité prvky z pozdějšího husitského uspořádání společnosti, jako zákaz soukromého vlastnictví, hlásali sice i komunisté, ale ideový základ obou myšlenkových proudů byl rozdílný a takto vzdálená a odlišná období dějin nelze porovnávat současným politickými měřítky.

 

Hus před koncilem v Kostnici

Hus byl v Čechách v bezpečí, ale poté, co byl císařem Zikmundem vyzván, aby se omluvil za kacířství před církevním koncilem, odjel do německé Kostnice a jeho osud měli v rukou jeho odpůrci.

Koncil svolal Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera na 1. listopad 1414. Měl ukončit církevní rozkol, reformovat církev a odstranit kacířství. Proces s Husem byl tedy jen jednou z více položek koncilu.

Hus v Kostnici podléhal církevnímu právu. Podle tohoto práva byl však za své názory předem odsouzen, byl proto hned zatčen.

Hus si byl vědom, že může skončit na hranici, pokud odmítne omluvu. Církev jej navíc vinila i z názorů, které nikdy nekázal. Hus byl dlouho vězněn a byl na něj vyvíjen fyzický i psychický nátlak. Při veřejném slyšení před kostnickým tribunálem mu ale nebylo umožněno své myšlenky obhájit, pouze je mohl odvolat a omluvit se.

 

Mistr Jan Hus se hájí v Kostnici

Mistr Jan se bránil v atmosféře nenávisti, která ovládla přítomné ve františkánském klášteře. Nechtěli naslouchat, ale soudit. Obrátil se na Pierra d’Aillyho: „Veledůstojný pane, já jsem hotov pokorně poslechnouti koncil a dáti se poučiti. Ale, prosím pro Boha, abyste mi neráčili klásti osidlo zatracení, abych nebyl nucen lháti a odpřisáhnouti ony články, o nichž, Bůh je mi svědek, není nic známo a svědkové proti mně udávají, co ani na mé srdce nikdy nevstoupilo.“ Marně naléhali kardinálové na Husa, aby se vzdal bludného učení; marně jej varoval římský král Zikmund: „Jene Huse, dvě cesty jsou ti položeny, buď abys odpřisáhl a odvolal bludy zde odsouzené, nebo budou účastníci koncilu jednat podle svých práv…“ Mistr Jan odmítal ustoupit a znovu se odvolával k Božímu soudu, který „mne i vás spravedlivě podle zásluh bude souditi“. Do Kostnice přicházely protesty moravských i českých šlechticů a Zikmund, považující České království za své případné dědictví, se snažil odkládat Husovo odsouzení. V Husově žaláři se střídaly návštěvy. Přicházeli jeho čeští průvodci, objevil se Štěpán z Pálče a přišel i významný činitel koncilu (snad kardinál Zabarella), kterého Hus nazývá uctivě Otcem. Znovu naléhal a Hus znovu odmítal: „Odstup, odstup, odstup ode mne, protože Kristus Pán mě odmění přehojně, přispěje nyní k mé stálosti a v budoucnu dopřeje mi slávy.“ Významná návštěva neušla slídivému Mikuláši de Causis, který spolu s dalšími jestřáby naléhal na vynesení rozsudku nad usvědčeným kacířem. V konečném znění koncipovali ortel nad Husem kardinálové d’Ailly a Zabarella. Obřadně jej vyhlásili 6. července 1415 v kostnické katedrále. Kostnický svatý sbor zbavil Husa kněžského svěcení a předal světské moci. Z dómu vedla Husova poslední cesta na připravenou hranici. „Jako bychom zaseli vítr,“ pomyslel si florentský kardinál a představil si bouři, která přicházela. Rozeznával ji i v poselství, které leželo před ním na stole: „…chceme hájiti a chrániti zákon Ježíše Krista a jeho oddané, pokorné a vytrvalé kazatele až do vylití krve beze všeho strachu,“ četl v listině, ke které připojilo pečetě čtyři sta padesát dva českých pánů a zemanů.

Miloslav Martínek, Magazín Práva

 

Hus vyzýval, aby jeho názory byly tedy vyvráceny a v případě, že toto uzná za pravdivé, své učení odvolá. Sám Zikmund, který nejprve Husa chránil, nyní spíše vyzýval k jeho likvidaci, jelikož se obával Husova případného návratu do Čech a rozšíření jeho myšlenek.

Hus neustoupil ze svých názorů a byl 6. července 1415 upálen na hranici před hradbami Kostnice. Husův popel byl vysypán do Rýna, aby z něj nic nezůstalo jeho věrným.Paradoxně Husova smrt kazatelovo učení ještě více popularizovala a vyvolala v českých zemích lidové bouře.

 

Jeroným Pražský upálen na stejném místě jako Hus 

Po Husovi byl 30. května 1416 odsouzen a upálen také další český kazatel, Husův a Viklefův následovník Jeroným Pražský. Shořel na hranici na stejném místě u řeky Rýna jako Hus.

Upálení Jana Husa na dřevorytu z roku 1536

Husovy myšlenky a dramatické okolnosti soudu a jeho smrti zapálily plamen husitského hnutí a započaly českou reformaci a úsilí o proměnu katolické církve.

Hus byl po své smrti uctíván jako mučedník. Symbolem husitského hnutí se stal kalich, který symbolizoval jeden z požadavků, kterým bylo přijímání podobojí coby výrazu rovnosti duchovních a prostého lidu.

 

Radikální moralista a reformátor

Hus však byl mnohdy ve svých názorech na změnu společnosti a v kritice morálního stavu duchovních příliš radikální. Mnohé jeho tehdejší myšlenky by byly v rámci současných zvyklostí těžko přijatelné a podobně k Husovi přistupovaly i tehdejší mocenské elity.

Příkladem je třeba jeho učení o tom, že kdo z představitelů církevní či světské moci žije v těžkém hříchu, nemá právo svou funkci vykonávat a lidé jej nemusí poslouchat. Hodnocení těžkého hříchu však bylo dáno v úzkých morálních kritériích a opatření by mohla vést ke všeobecné anarchii.

Další otázkou může být například husitský požadavek trestání smrtelnýchch hříchů „na hrdle“. To vlastně znamelalo smrt za porušení desatera, tedy hříchů jako je krádež, cizoložství nebo křivé svědectví.

 

Role husitství v českých moderních dějinách 

Husitství sehrálo zásadní roli v české historiografii a představovalo významné téma v dobách národního reformního hnutí. Pro historika Františka Palackého toto hnutí bylo vrcholem národních dějin. Palacký byl však za tento názor mnohdy odsuzován pro nekritický přístup k husitství a jeho účelového napojení na tehdejší dobu národního boje za uvědomění.

Pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze

Stejně tak Husův odkaz využil například T. G. Masaryk v době První československé republiky.

Husitský odkaz byl zdeformován především při prosazování beztřídní společnosti komunistickou stranou po roce 1948. Husitství bylo proměněno do formy společenského hnutí a revoluce dělnické třídy proti vrchnosti a církvi.

Mimo rámec svého teologického učení měl Hus výraznou zásluhu ve zjednodušení českého pravopisu. Jeho reforma odstranila spřežky a zavedla do české abecedy diakritiku.

 

Výběr Husových citátů

Nemá býti věřeno v církev, poněvadž není církev Bohem.

Papežové zajisté mohou lháti, ale Bůh nelže.

Sedláček dobrý jest vyšší a dóstojnější než biskup.

Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.

Pravda je jen to, co jest dobrem všech.

Kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.

Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš!

Lépe jest dobře zemříti, nežli zle živu býti. Pro trest smrti nemá se hřešiti…Kdo smrti se bojí, ztrácí radosti života. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo jest usmrcován.

Zdroj: Wikicitáty

 

Zdroj:

http://www.husitstvi.cz/

http://www.husitstvi.cz/vyzbroj-husitu.php

http://historika.fabulator.cz/Husitstv%C3%AD.html

www.wikipedia.cz