Výchova dítěte v rodině

Celým životem jsme provázení procesem výchovy. Části svého života je člověk vychováván (dítě) a nebo se aktivně podílí na výchově (rodič, učitel). Proto o výchově (edukaci) hovoříme jako o celoživotním procesu. Duchovním otcem této myšlenky nebyl nikdo jiný než J. A. Komenský. Věda, která si dala za cíl se touto problematikou zabývat je pedagogika. Předmětem pedagogiky jako vědy jsou právě procesy, konstrukty a realita výchovy. Samotný termín pedagogika pochází ze starého Řecka, kde byl slovem paidagógas označován otrok, který se staral o výchovu syna svého pána a doprovázel ho do školy. Přenesením významu ze starořečtiny do antické latiny získal označení paedagogas význam jako učitel, vychovatel. Široká nepedagogická veřejnost má o pedagogice „ jasno “- je to soubor návodů a postupů, které uplatňují ve škole učitelé při výchově. Z toho také pramení zjednodušování procesu výchovy a pedagogiky samotné, laickou veřejností ve smyslu: pedagog(učitel) je od toho , aby „ nalil “ do hlavy vědomosti mému dítěti a vychoval mi z něj řádného člověka. Pokud se to nepodaří , hledají se viníci a někteří rodiče rádi házejí vinu na školu, na konkrétního učitele, na systém vzdělávání, ale nikdy nehledají vinu v sobě. Neuvědomují si , že učitel není paidagógas a že výchova dítěte , než ho svěříme do výchovy škole začíná už v samotné rodině.

Děti jsou naše zrcadla ve kterých vidíme , pokud si to uvědomujeme a chceme to vidět, naše vlastní chyby. Chyby, které si neseme svým životem a zrcadlí se v nich to,  jak jsme byli sami vychovávání. Dítě je jako nepopsaný list a je velmi vnímavé na to, co se kolem něj děje. Dítě je štěstí a šťastné dítě je štěstím svých rodičů. Zkusme  si tuto větu obrátit a říct, že šťastné rodiče budou mít šťastné děti. Jsme však šťastní, my dospělí? Nezužujeme  si pohled na štěstí jen jako na úspěch v zaměstnání, na hromadění peněz? Pokud se nám toho nedostává v míře jaké by jsme chtěli, jsme nešťastní. Jsme-li nešťastní, šíříme , aniž by jsme si to uvědomovali pesimismus, jsme podrážděni a mnohdy v takovém stavu jednáme se svými dětmi.

Kdykoli v kontaktu s dětmi užíváme řečové moduly, zasahujeme až do jejich podvědomí a ačkoli to nemáme v úmyslu, určitým způsobem je programujeme. Kolikrát jsme od svých rodičů, a sami to pak řekli svým dětem slyšeli:“ty jsi nemehlo, lenoch, jsi hloupý“? Tím vsugerováváme dětem tyto vlastnosti – programujeme je, a nemůžeme se pak divit, že si nevěří, mají málo sebedůvěry. Dítě si taky zapisuje do mozku to co slyší kolem sebe podvědomým sluchem. Když se o něm budeme bavit třeba s přáteli, v jeho společnosti, v místnosti plné hluku, můžeme si být jisti, že jeho mozek zachytí vše ,co se týká jeho osoby. Takto své dítě programujeme nevědomě.

Vědomě programujeme zejména tím, že mu dáváme pokyny a příkazy. Zde také záleží na formulaci a výběru slov. Děti se učí, jak mají vnitřně řídit a organizovat svůj život podle toho, jakými slovy řídíme a organizujeme my je-vyplatí se tedy být pozitivní.

Říkejme tedy dětem to , co mají (co po nich chceme) udělat, než to, co nemají, nebo by neměly udělat.“ Drž se vedle mě na chodníku“ je lepší než „ Nevběhni pod auto “. Je to dáno ve způsobu jakým pracuje lidská mysl. Na co myslíme, to automaticky zkoušíme. Navíc děti vždycky nevědí, jak se vyhýbat nebezpečí a orientovat se v nejrůznějších situacích, proto je lépe vědět co mají dělat a nebudou ochromeny panickým strachem z toho, že něco dělat nemají.

Jak jsem již zmínil, záleží taky na nás, na rodičích, jaké nás vidí děti . Zda-li jsme šťastní a jak to štěstí společně prožíváme. Velmi záleží na těsném vztahu rodičů, jak se k sobě chovají a jak „ táhnou za jeden provaz “. Problémy například nastávají, když se jeden rodič často staví na stranu dítěte proti partnerovi, nebo hledá lásku a uznání více  u dítěte než u partnera a také pokud často stavíme dítě do role dospělého a nutíme ho spolurozhodovat o věcech příslušících roli rodičů.

Žijeme v době, kdy se rozvádí každé druhé manželství a děti často bývají vychovávány jedním rodičem, nebo rodičem s jeho novým partnerem. Je naivní věřit, že je lepší pro štěstí dítěte zůstávat spolu „ kvůli dětem “v nešťastném manželství. Pokud má dítě před sebou rodiče, který má láskyplný a hezký vztah s jiným dospělým člověkem,  je dítě šťastnější, než aby žilo ve stálých hádkách, násilí a ponižování ze strany rodičů vůči sobě i jemu. Dítě může být šťastné i s jedním rodičem než žít v nešťastném manželství. Otec i matka přinášejí do výchovy dva odlišné „vklady“a děti potřebují pro svůj duševní vývoj obojí.Je-li potřeba, matka může zastoupit otce a muž zastoupit matku. Lekce feministické éry je jasná -:ženy a muži nejsou tak odlišní. Žena může dělat cokoli, co dělá muž a naopak (s několika biologickými výjimkami!). Rozdíl je v tom, že pro muže bude například tvrdost snazší, bude jim tedy méně proti mysli. Matka, která vychovává děti sama , je tvrdosti také schopna, ale bude jí to stát mnoho energie, protože tato tvrdost plyne z mužské bojovnosti, která není u žen samozřejmá. Samotná matka bude muset přísnost nacvičovat a získávat, ale zároveň by neměla ztrácet svůj soucit a mírumilovnost. Naopak otec sám vychovávající děti se musí naučit dávat  více něhy a porozumění při výchově , zkrátka  změnit rejstřík a „ vyměknout“. O tom, že vychovávat je někdy únavné a vyčerpávající by asi nejlépe dokázali vyprávět sami učitelé, kteří většinou jsou rodiči a zároveň i vychovávateli potomků druhých rodičů. Odpočívejte, přetažení rodiče se nemohou zodpovědně starat o své děti. Je proto důležité abyste se naučili pečovat i o sebe. Jen tehdy jste schopni být dobrými rodiči.  Vaše děti potřebují, abyste byli šťastní a zdraví.Nežijeme jen z jídla, ale potřebujeme i “energii“v podobě lásky, uznání, doteků a povídání s jinými lidmi. Jsme-li v dobré společnosti, zdraví a odpočati, můžeme dávat svým dětem to , co potřebují,a mít z toho radost.

Je toho hodně , čím můžeme ovlivňovat jak vědomě i nevědomě výchovu našeho dítěte a jen na  nás  záleží,jaký „materiál“dáme k další výchově profesionálním pedagogům ve školách. Hlavně je třeba mít na paměti, jak jsem již v úvodu zmínil, že:proces výchovy je běh na dlouhou trať a provází nás celým životem a jestli bude šťastný náš život, budou mít šťastný život i naše děti.

Seznam použité literatury:

Biddulph Steve : Proč jsou šťastné děti šťastné

Vyd.1.-Praha: Portál, 1997  ISBN 80-7178-155-X

Malach Jos.: Pedagogika jako obecná teorie edukace

Vyd.- Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta  2007  ISBN 978-80-7368-291-0

Průcha Jan: Moderní pedagogika

Vyd.-Portál Praha 1997  ISBN 80-7178-170-3