Výchova dítěte s Downovým syndromem

Asi ¾ roku se jako pedagogická asistentka starám o pětiletého chlapce (Petra) s Downovým syndromem. Celá následující práce bude tedy vycházet z mých zkušeností a z každodenního boje rozšířit jeho vědomosti a naučit ho něčemu novému.

Downův syndrom neboli trizomie 21.chrozomu znamená, že místo obvyklých 46 chromozómů uspořádaných ve 23 párech jich mají jedinci postižení touhle genetickou vadou 47 (22 párů a jednu trojici). Dispozice pro vznik Downova syndromu jsou uloženy na jednom z ramen chromozomu číslo 21.

Downův syndrom provází řada typických znaků ve vnějším zjevu. Je to charakteristický šikmý tvar očí, který je tvořen tím, že oční víčka jsou úzká a šikmá a ve vnitřním koutku oka je u většiny dětí výrazná kožní řasa. Dále je to menší postava ( u mužů 147 -162 cm, u žen 135-155 cm), širší a mohutnější krk, menší uši, malé a silné ruce a chodidla. Asi u poloviny dětí je pouze jedna rýha přes dlaně. Výskyt Downova syndromu může souviset s vyšším věkem rodičů – matky nad 35 let a otcové nad 50 let jsou narozením dítěte s Downovým syndromem ohroženi více než mladší rodiče.

Vzdělávání a výchova

Děti s Downovým syndromem jsou vzdělavatelní, i když je jejich vývoj v tomto ohledu poněkud zpožděn. Největší problém ve výchově Petra však vidím v jeho hyperaktivitě a neschopnosti koncentrace.

Už když přijde do školky a převléká se, je neustále odváděn od své činnosti jakýmikoli, byť třeba i nepatrnými podněty. Stačí, aby někdo prošel po chodbě nebo se odněkud zvenku ozval nějaký hluk. Protože se v tom okamžiku přestane Petr zabývat činností, kterou až dosud dělal, mají rodiče tendence (a taky pro nedostatek času) dítě obléknout sami. Ale brání mu tak v šanci být zcela soběstačný. Proto je dobré chodit do šatny dřív nebo později než ostatní děti a téměř mlčky a bez zbytečných zásahů dohlédnout, aby se Petřík sám oblékl. Všimla jsem si, že pochvala a povzbuzování jsou pro něj tím nejlepším hnacím motorem.

Důležitým faktorem při jakékoli činnosti, do níž se s Petrem pustíme, je nutný klid a pohoda. Děti s Downovým syndromem se velmi těžce vypořádávají se stresem a nátlakem. Jakmile se na něho pospíchá nebo se někam pospíchá, ztrácí Petřík schopnost koncentrace absolutně a není možné přimět ho, aby cokoli učinil správně. V takových případech, kdy slyší: „Tak honem! Obleč se! Vždyť nám utečou!“ přestává Petřík spolupracovat úplně, často dostane záchvat smíchu nebo začne utíkat pryč či křičet, aby na sebe upoutal pozornost. Rodičům a vychovatelům takových dětí se obvykle doporučuje spousta trpělivosti a musím uznat, že ta je opravdu velmi nutná.

Dopoledne pak mimo her věnujeme samotné výuce, hlavně tedy snaze o udržení pozornosti. Petřík rozezná všechna písmena v abecedě, umí docela obstojně počítat do dvaceti, ovládá barvy i tvary, dokáže si velmi rychle zapamatovat básničku nebo písničku. Ovšem udržet jeho pozornost je téměř nad lidské síly.

Pokud mu chci něco vyprávět nebo přečíst pohádku, je to možné jen za předpokladu, že jsme sami – nikým nerušeni. A i v takovém případě je schopen mě poslouchat snad deset minut, pak už ho nikdo neudrží na jednom místě a on má tendenci vracet se ke hře.

Osvědčilo se proto pracovat s ním jen krátkou dobu, která se střídá s prostorem pro hru. Petřík nemá rád logopedické cvičení, ale řeknu-li mu, že uděláme jen tenhle jeden úkol a pak si půjde hrát do oblíbené kuchyňky, hned se do toho pustí a aktivně spolupracuje.

K dětem je Petřík velmi srdečný a častokrát neodhadne, co se ještě smí a co ne, pověsí se ve snaze o objetí někomu na krku a dítě shodí na zem. Z toho důvodu je nutné na něj neustále dohlížet a usměrňovat jeho tendence k objímání.

Ve školce se snažíme o jeho integraci mezi ostatní děti, ale Petřík si obvykle radši hraje sám. Je sice schopen zapojit se do hry i s někým, ale je to méně časté.

Co se týče jeho zapojování do organizované celotřídní aktivity, pak je to velmi slabé. Petřík jen velmi výjimečně (a to jen venku) říká básničky nebo zpívá s ostatními. Ani na přímé otázky učitelky před dětmi obvykle neodpovídá nebo jen „jo“, „ne“. Zřejmě v těchto okamžicích pociťuje určitý tlak a okamžitě odmítá spolupracovat.

Pokud ale jdeme na procházku, říká mi všechny básničky, které zná ze školky, zpívá, dokonce si vtipně vymýšlí slova a různě „improvizuje“. Jakmile mu ale věnuje pozornost někdo, kdo mu nesedí nebo pokud je tam víc lidí (i dětí), nijak se do kolektivních aktivit nezapojuje.

Petřík vyžaduje velikou pozornost, klid a pohodu, ale zároveň velikou důslednost. Na jednu stranu je dobré vycházet mu v mnohém vstříc (střídání práce a hry), ale na druhou stranu by měla existovat určitá pravidla, která se nebudou přestupovat. Petřík má totiž tendenci dirigovat svým rodičům co mají dělat (včetně vět: „Jdi pryč“, „Nejdřív mi vysleč mikinu“…) a k jeho veliké škodě mu rodiče ve všem povolují s odůvodněním, že mají postižené dítě a že mu musí projevovat zvláštní péči. Podle mého názoru mu tím však jen ubližují, protože Petřík jim doma vládne, zatímco ve školce poslouchá.