Ústavně-právní aspekty právní úpravy registrovaného partnerství v ČR

K tomu, abychom mohli rozmýšlet nad otázkou, zda je úprava registrovaného partnerství v České republice skutečně nezbytná a vhodná, je nutné zabývat  se nejdříve v obecné rovině  tím, jakou úlohu plní stát v soustavě občanských práv a svobod.

Teoretická východiska postavení občana ve státě, úvahy nad potřebou poskytnutí ochrany menšinám v souladu s ústavními principy demokratického a právního státu

1. Harvánek ve své Teorii práva vymezuje dvojí roli státu takto: „ Stát jednak reprezentuje obecný, veřejný zájem, jednak je garantem výkonu a ochrany demokratických práv a svobod. Moc státu se opírá v daleko větší míře o spontánnost a sociálně nutný souhlas než o státně organizovaný nátlak. Společnost působí v různých formách na individuální chování, avšak stát musí toto chování do určité míry regulovat, je tedy s jednotlivými příslušníky spjat i jako s bytostmi sociálními.“[1]

Z tohoto pohledu je zřejmé, že v případě přístupu k menšinám by měl  stát reprezentovaný v tomto případě zákonodárcem, respektovat i společenské klima vytvořené převažujícími postoji a ztotožněním se občanů s nutností právní úpravy daného právního institutu.

Obdobným způsobem se ke státu staví i Přibáň ve svém díle Suverenita,… který chápe stát jako „sociální organizaci, která si vytváří pro své potřeby určitý právní řád, pro jehož tvorbu a trvání je podstatné  opinio necessitatis, tedy souhrn všech ve společnosti existujících názorů o tom, co právem je a co není. Právní předpis je potom textem, ve kterém jsou konfrontovány představy zákonodárce o právním řádu s právním řádem tak, jak se samovolně vytvořil ve společnosti. Právo tedy umožňuje v rámci státu ustavit v rámci politické organizace vztah sociální solidarity a identifikovat zájmy jednotlivce se zájmy politického celku.“[2]

Lze tedy shrnout: vždy, když se ve společnosti objeví potřeba určitého, byť i individuálního zájmu, vede tato skutečnost k nutnosti vytvoření určitého pravidla chování, které daný zájem upraví. Tímto způsobem vlastně dochází ke vzniku právních norem, které regulují dané pravidlo chování vzniklé z potřeby úpravy individuálních zájmů, zahrnující též zájmy společnosti jako celku.

Od právního řádu pojatého komplexně zaměřme nyní pozornost na základní lidská práva a svobody. Jak lze charakterizovat kategorie svobody  a rovnosti? Jak jsou zakotveny v našem právním řádu dnes?

1. Knapp v Teorii práva uvádí, že pokud hovoříme o základních právech občana a člověka, anebo o základních svobodách, je nutné jimi rozumět v prvé řadě práva, která má člověk (občan) od státu, která mu stát poskytuje, v druhé řadě ta, která má nezávisle na jakémkoliv státu, tj. práva přirozená. Kategorie svobody a rovnosti jsou především kategoriemi filosofickými a sociologickými, ale zároveň i právními. Nejsou kategoriemi apriorními, nýbrž vznikají ve společenských systémech historicky. Lidé se ve skutečnosti nerodí ani svobodní, ani rovní. Tato přirozená nerovnost má pro právo význam v tom, že se ji právo snaží vyrovnat, resp. kompenzovat.[3]

Tím tedy dochází k situaci, kdy právní nerovnost vyrovnává nerovnost faktickou. Rovností se  však v právním významu rozumí především rovnost sociální chápaná jako „rovnost před právem“, vyjádřená zásadou, že po právu se má s každým ve stejné situaci nakládat stejně.

Rovností, jako jedním z principů uspořádání společnosti a jedním ze základních principů práva se tedy nerozumí obecná rovnost každého s každým, nýbrž rovnost základního právního postavení, tj. požadavek, aby právo bylo pro všechny stejné, aby bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými.

A právě tato skutečnost je jednou z těch, které hovoří pro uzákonění svazků osob stejného pohlaví, neboť tímto krokem zákonodárce naznačil, že nepřipustí, aby jedna skupina osob, tedy heterosexuálů, byla před homosexuálními páry zvýhodňována.

V antickém římském právu se uznávalo, že svoboda je „přirozená možnost činit, co je komu libo, nebrání-li mu v tom násilí nebo právo.“ Pojem rovnosti byl v samém základu chápání spravedlnosti.

V našem současném právním řádu svobodu a rovnost vyhlašuje a garantuje Listina základních práv a svobod již v první větě článku 1, kde je stanoveno:“ Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“[4]

O svobodě se tady mluví jako o určitém postavení člověka ve společnosti. Svoboda je charakterizována jako možnost chovat se podle své vůle a to jak v oblasti materiální, tak v oblasti duchovní.

Právě v tomto ohledu dostala i gay minorita nově  možnost svobodného vyjádření vůle prostřednictvím registrovaného partnerství, dnes již upraveného právem.

Ve vztahu individuální svobody různých jedinců je dána rovnost svobody, z níž vyplývá rovnost jejího omezení ve prospěch svobody každého jiného. Svoboda jedince je pak omezena i právní normou, která chrání zájem jiného jedince a vždy též zájem obecný.

Nemělo by tedy být pro naši současnou společnost problémem institut registrovaného partnerství, tak , jak je zakotven v našem právním řádu, uznat.

[1] Harvánek, J. a kol. Teorie práva. Brno:  Edice učebnic PrF MU v Brně 1998, s. 20

[2] Přibáň, J. Suverenita, právo a legitimita v kontextu moderní filosofie a sociologie práva. Praha: Karolinum, 1997

[3] Knapp, V. Teorie práva. Praha: C.H.BECK, 1995, s. 13-35

[4] David, R. Ústava České republiky. Listina základních práv a svobod. Olomouc: Nakladatelství Olomouc,  2001, s. 199