Trest smrti

Zabít či nezabít?

    ….„Hegelovo chápání myšlenky odplaty se opírá o ideu rovnocennosti trestu. Na rozdíl od Kanta se neodvolává na talio, ale prohlašuje, že by to mohlo jít ad absurdum. Poznamenává rovněž, že princip odplaty je požadavek, který připouští určitou přibližnost.[1]

    O to zajímavější je, že se ve vztahu k trestu smrti blíží základnímu pojetí Kantovu: „Když se u odplaty nedá vycházet ze specifické rovnosti, pak je to u vraždy přece jen jiné a zde je trest smrti na místě. Představuje-li život celou náplň bytí, nelze trest vyjádřit částí této náplně, musí spočívat v celkovém zbavení života.“[2]

    Hetzel naroti tomu argumentuje: „Dá-li se i ten nejbezbožnější čin potrestat spravedlivě vězením, pak to nutně platí i pro vraždu“[3]…..“[4]

O trestu smrti toho bylo již určitě mnoho napsáno, dovolím si na tento problém vyjádřit vlastní názor.

Základní argumenty pro trest smrti jsou podle mne tyto:

– odplata,

– výstraha,

– zbavení se nebezpečí.

Důvody proti trestu smrti jsou:

– justiční omyl (i úmyslný),

– právo na život,

– nemá smysl se chovat podle hesla „oko za oko, zub za zub“.

Nyní podrobně rozeberu výše uvedené argumenty.

Samozřejmě plně chápu postoj lidí, kterým někdo úmyslně zavraždil někoho blízského ( v nejhorším příípadě dítě ). Vědět, že dotyčný vrah stále žije, musí být zdrcující. Přesně to vyjádřil Hegel ( viz výše uvedený citát ), můj názor je ovšem jiný. Jakkoliv je to těžké, je nutno v sobě utlumit všechny vášně a zachovat chladnou hlavu. Je nutno v sobě potlačit onen ohromný vztek.

Často lidé souhlasející s trestem smrti argumentují preventivní funkcí trestu. Podle mého názoru jde o nesmysl. Musíme si uvědomit, že k vraždě dochází buďto ve zkratovém jednání, nebo podle předem důkladně promyšleného plánu. V prvním případě je na snadě, že vrah jedná zbrkle a neuvědonuje si plně čeho se dopouští. V druhém případě, pokud jde o promyšlený čin, vrah sice ví, co ho může čekat, ale vůbec si to nepřipouští a snaží se eliminovat všechna rizika svého dopadení. Kdyby si nebyl jist, že nebude dopaden, vůbec by se k činu neodhodlal.

Třetí argument pro jsem sice často neslyšel, ale přece. Podle mě jde o slabožství a naivitu. Myslet si, že když odstraníme vrahy, zmizí v lidech agresivita, je nesmysl. Jde o snahu schovat se před daleko složitějším problémem, než je jen vyjádření pro – proti trestu smrti. Je to věc morálky ve společnosti a jednotlivci, agresivity a snahy  zakrýt všechny nekalé projevy soužití lidí. Tedy vypadat jako skvělé společenství, které se nemilosrdně vypořádá se svými problémy.

Hlavním důvodem pro můj postoj proti trestu smrti je riziko justičního omylu. Největším nebezpečím je nám dobře známé zneužití trestu v padesátých letech. Totalitní systémy musí mít zaveden institu trestu smrti. Jde přece o výborný nástroj, jak se zbavit nepohodlných a hlavně v lidech vzbudit strach a navíc v nich vytvořit pocit, že zde existuje ideologický nepřítel, který přímo ohrožuje jejich „blahobyt“. To jednak pozdvihne vlnu odporu proti tomuto nepříteli a zároveň vyvolá pocit, že se režim o občany dobře stará a tudíž je dobrý.

Je nutno si uvědomit, že riziko justičního omylu je velké i v těch nejdemokratičtějších společnostech. Ve výše uvedené knize C. C. Bestové jich je uvedena celá řada. K justičnímu omylu může dojít nešťastnou shodou náhod, ale i podvědomou snahou najít pachatele a ukázat tak, že policie a soudy jsou lidé schopní a na svém místě.

Další dva argumenty proti trestu smrti spolu velmi úzce souvisejí. Chamurappiho zákoník ze starověku byl  z pochopitelných důvodů zavržen. Právo na život náleží každému i mnohonásobnému vrahovi. Ten ovšem musí za své činy pykat. Nelze se ovšem chovat jako on a život mu vzít. Jak tento rozpor tedy vyřešit?

Zde souhlasím s výše uvedeným výrokem H. Hetzela. Elegantním řešením se mi zdá důsledně dodržované doživotí. Shledávám tyto výhody trestu doživotí:

– odstranění rizika zabití justičním omylem,

– zachování zásady práva na život,

– doživotí může být větším trestem než-li smrt,

– člověka lze ve vězení občas i převychovat.

Samozřejmě i doživotí má své nevýhody:

– pocit křivdy pro pozůstalé oběti (í),

– riziko útěku vězně, strach občanů,

– velké ekonomické náklady,

– přílišný „komfort“ ve vězení.

Nutno konstatovat, že pocit křivdy pozůstalých podle mě vyléčí čas. Mnoho pozůstalých po dvou či třech letech už ani nežádá trest smrti pro vraha. Uvědomují si, že by se vlastně zachovali jako on.

Riziko útěku vězně nelze úplně odstranit, lze jej ale snížit na minimum. To ovšem znamená vynaložit peníze. Už slyším hlasy: „Proč bych já měl hradit ze svých daní vybavení věznice a životní náklady nějakého vraha?“ Ano je to pravda.

Celý problém se dá vyřešit. Základem jsou přísné životní podmínky při doživotí. Aby byl trest trestem, musí jít přehnaná humanita stranou. Vezeň musí žít ve „sklyčujících“  podmínkách ( samozřejmě při dodržení základních životních potřeb ). Mám na mysli omezené vybavení cely, častou samotu, málo vycházek a návštěv. Pak lze vězni nabídnout něco za něco: „zlepšíme ti životní podmínky, ale musíš pracovat a vydělat si na sebe“. Samozřejmě lze namítnout, že člověk odsouzený k doživotí bez možnosti prominutí trestu, nebude chtít pracovat, protože ho nelze již více potrestat. Já si ale myslím, že pro něj bude po několika letech strávených při přísném režimu práce vlastně vysvobozením. Tím se mohou uhradit i ekonomické náklady (alespoň část ). Zlepšování životních podmínek výměnou za práci ovšem nesmí pokračovat pořád. Ani nemusí. Odsouzený bude po delší době nejspíš i chtít něco dělat.

Nebo spáchá sebevraždu. Lze argumentovat, že jsme ho k tomu vlastně svým verdiktem donutili. To podle mě není pravda.Splnění základních životních  potřeb má

zajištěno a životní podmínky se mohou i zlepšovat, pokud bude chtít. Je jen na odsouzeném, jak se se situací vypořádá.

Závěrem podotýkám, že šlo o můj pohled na věc a že si uvědomuji, že při hledání řešení problému trestu smrti jde jen o vybírání nejlepšího řešení z těch špatných.

[1] viz: G. W. F. Hegel: Grundlinien der Philosophie des Rechts, Lipsko, 1921, str.90, citát str. 41

[2] viz Hegel , 1921 (totéž), str. 311

[3] viz  H. Hetzel: Die Todesstrafe in ihrer kulturgeschichtlichen Entwicklung, Berlin, 1870, str. 204

[4] celé viz  C. C. Bestová: Trest smrti v německo-českém porovnání, Brno, 1996