Trávení volného času v terapeutické komunitě
V terapeutické komunitě by se rozvržení času mělo podobat rozvržení času v běžném životě. Je to proto, aby se klienti naučili organizovat svůj čas a získat pravidelnost ve svém životě. Ideálně rozvržený čas, jak nás to dříve učili, by měl být osm hodin spánku, osm práce a osm hodin zábavy, čili volného času. Takže jako v běžném životě, i na léčebném pobytu, po dokončení programu, mají klienti terapeutické komunity dostatek volného času (Vintrichová, 2010).
A jak ho mohou trávit? Dávno před léčbou si možná, jako většina z nás, pustili doma televizi nebo počítač, četli si knihu nebo se prostě váleli v posteli. Později se nejspíš toulali venku s partou lidí a čas si „zpříjemňovali“ pitím alkoholu a braním drog. Ani jeden způsob ale není v terapeutické komunitě (=TK) žádoucí ba dokonce povolený. Braní drog a pití alkoholu je samozřejmě zakázané a sledování televize nebo válení se v posteli také nejsou zcela vhodné.
Trávení volného času by se mohlo dělit na strukturované a nestrukturované. Strukturovaný volný čas je součástí programu komunity. Mohou to být činnosti jako keramika, horolezectví, turistika, běžky a jiné. A nestrukturovaný volný čas tráví klient v komunitě dle vlastního uvážení. Nestrukturovaného volného času je málo a může mít podobu návštěvy, výjezdu apod. (Čilíková, 2010)
„Volný čas v rámci strukturovaného programu není časem pro izolování od společenství, ale hlavně časem pro neformální interakce v různých situacích.“(Tvrdoňová, str. 44). Velká část je tedy skupinová a měla být zdrojem pozitivních zážitků, zábavy, uvolnění a přirozené euforie, aby klienti poznali, že existuje i jiné potěšení než z braní drog. Volnočasové aktivity by měly být dostupné činnosti, kterými klienti mohou vyplnit svůj volný čas i po dokončení programu komunity. (Vintrichová, 2010)
Mimoto mají skupinové aktivity velký vliv na vztahy v komunitě. A to nejen na vztahy mezi klienty, ale i mezi klienty a terapeutem. Klienti při různých aktivitách mohou zažít terapeuta jako člověka, což může napomoci k tomu, aby ho přijali nejen jako terapeuta, ale i jako vzor (Čilíková, 2010)
Mezi strukturované volnočasové aktivity se obvykle řadí tzv. zátěžové programy. Jsou to programy, které ověřují psychickou i fyzickou zátěž jedince, jeho limity nebo to, jak se dokáže vypořádat s vyčerpáním. Když klient překoná sebe samého, může to mít pozitivní dopad na jeho sebedůvěru a sebeúctu. Mimoto se také klienti také učí jak pracovat ve skupinové dynamice (konflikty, péče o druhé, improvizace atd.)(Čilíková, 2010).
Kdyby klienti ale jen sportovali, přijímali návštěvy nebo se účastnili terapie, byli by jistě vyčerpáni. Logicky se tedy musí zařadit i činnosti individuální, jejíž smyslem je nejen si odpočinout, ale zakoušet jiné kvalitní trávení volného času (Tvrdoňová, 2011).
Umět trávit volný čas je důležité zejména kvůli resocializaci (začlenění se do skupiny, která sdílí obvyklé společenské pravidla a normy), rozvoji (vloh a zájmů) nebo prevenci proti relapsu. Pro lidi, kteří několik let brali, může být zařazení do světa běžných starostí složitý úkol. Řada klientů má po propuštění tendenci zaplnit svůj volný čas prací, což může být důvod k vyčerpání a následnému relapsu (Čilíková, 2010).
Myslím si, že ačkoli jsou ve většině léčebnách klienti starší 18ti let, tak je třeba je, vzhledem k jejich i několikaletému vytržení z běžného života, znovu vychovávat. Učit je nejen, jak žít bez drogy, ale jak žít. Volný čas by měl být důležitou součástí života lidí, a tak je vhodné klienty naučit jak s ním zacházet.