Totalitarismus v demokracii – Československo po roce 1948

Motto

„…tytéž ruce, jež nám nasazovaly pouta, napřahují k nám teď smířlivě dlaně: Co bylo, bylo! Nač se hrabat v minulosti? …Kdo na staré vzpomíná, o oko přijde!

Přísloví však pokračuje: A kdo zapomíná, o obě přijde!“[1]

Úvod

V této práci bych chtěl udělat úvod do problematiky totalitarismu, vliv totality ( v mém případě komunistické, resp. socialistické) na náš stát, a přejít k nedemokratickým jevům, z nichž mě velmi zajímá situace okolo tzv. procesu s druhým centrem moci, do jehož osidel se dostal i člověk který tento proces odstartoval, a který sám na sebe (vezmeme-li to do extrému) pozval sovětské poradce, hájící zájmy stihomamisty Stalina. Použiji zde trochu netradičně náhled býv. pol. vězně Ing. Josefa Lesáka, s nímž jsem měl tu čest vést v roce 2001 rozhovor na toto téma. Mám totiž obavu, aby se historie neopakovala (myslím že to vystihuje motto), a současný nárůst preferencí KSČM mě velice znepokojuje. Druhé hledisko je zájem o období a vedení politického monstrprocesu.

Co je totalitarismus

            Pokud chci jako první věc definovat a blíže určit toto slovo, je více než zřejmé, že se podívám do práce H. Arendtové: Původ totalitarismu. Hannah Arendtová je jednou z nejznámějších osob zabývajících se politickou filosofií, a to přesto, že se politické filosofii nehodlala původně vůbec věnovat. Politické filosofii se začala věnovat až v okamžiku, kdy ji dohnaly dějinné události. Již podle jména můžeme usoudit, že pocházela ze židovské rodiny, a když k tomu dodáme, že se narodila roku 1906 v německém Hannoveru a filosofii vystudovala v Konigsbergu je již jednoznačné, že politické filosofii se začala věnovat  po nástupu nacistické ideologie k moci. K jejím životním osudům lze ještě dodat, že roku 1933 musí utéci do Francie a roku 1941 do USA, kde se stává univerzitní profesorkou. Roku 1951 obdrží americké státní občanství a roku 1975 zde umírá.

Nepřekvapí proto, že se většinu času věnovala právě fenoménu totalitarismu, popřípadě zla. Její největší vyšlo roku 1951 a jmenuje se Původ Totalitarismu (The Origin of Totalitarism). Samotná kniha má 3 části: Antisemitismus, Imperialismus a Totalitarismus. H. Arendtová definuje (logicky, protože v té době byly známé pouze tyto) totalitní systém východního a západního typu. Fašismus, a stalinovský komunismus. Je ale jen logické, že se autorka, vzhledem k většímu množství pramenů a jejich větší důkazní hodnotě obrací více na fenomén fašismu. Ale právě pro položení rovnítka mezi fašistickou a komunistickou ideologií bylo dílo dlouho kritizováno, těmi, kteří usilovali o politické soužití s komunismem.

Samotný totalitarismus, tedy totalitní systém vlády budí zdání tyranie, nebo autokratického systému řízení státu, které byly již známy z minulosti. Činil tak díky určitým částem, které byly vlastní těmto systémům. Ale Hannah Arendtová zjišťuje, že „totalitní režimy představují skutečnou alternativu lidské existence, jež radikálně přerušuje dosavadní tradici západní duchovnosti, mravnosti i politiky. Jejich bytostné určení spatřuje v teroru jako nikdy nekončící eliminaci údajně přebytečných a škodlivých lidských bytostí. Rozlišovací měřítko přebytečnost a škodlivost je proměnlivé a má ideologickou povahu.“ Principem jednání totalitních režimů je proto ideologie. Vše, co totalitarismus vymyslel, nebo provedl směřuje pouze k jedinému: Zničit realitu a prosadit svůj vlastní fiktivní ideologií smyšlený svět. Aby k tomu mohlo dojít musel se totalitarismus odlišit od obyčejné diktatury i ve způsobu ovládání občanů.

A co na to Antony Giddens? Giddens srovnává totalitarismus a despotismus, kde totalitarismus považuje ve svých důsledcích za hrozivější s tím, že jde o více nebezpečný svět a nukleární stránka je “stinnou stránkou” modernity, jejíž výsledkem je více mrtvých než kdykoliv předtím.

Můj názor je ten že totalitarismus je takové státní zřízení, které potlačuje zákonnou mocí (danou vládou toho totalitního státu, vyjma SSSR, kde se jejich praktiky přejímaly i v jiných státech) osobní svobody jedince i skupin.

U nás se totalita jako pravá totalitní vláda projevila poprvé za protektorátu. Potom jsme měli dokonce chvíli svobodu. Ale stalo se něco, co možná naznačuje, co my Češi vlastně jsme zač. (Notice autor: toto je můj náhled na dějinné vědomí Čechů. Nejsme schopni vlastní samosprávy. Pokud již dostaneme šanci se někde rozhodnout sami, necháme to na jiných. A mezinárodní smlouvy dneška jsou toho důkazem. Máme svobodu, tak jsme svobodně vstoupili do organizací oklešťujících svobodu. NATO, EU, … . Děsím se toho, co bude dál.) Dostali jsme se do problému s komunisty. Je pravda, že po Košickém programu měli velkou šanci, byla to strana povolená u nás i na Slovensku. Jako jediná!

Únor 1948

Co se vlastně stalo? Jak se k nám dostala taková totalita, kterou nikdo nechtěl? Komunisté měli skvělou přípravu, během války, v Košicích, v NF. Komunisté, často tajní členové se dostávali do ostatních stran, a podávali informace. Informátory řídil Evidenční odbor ÚV KSČ, který vznikl v roce 1946 z podnětu R. Slánského. Evidenční odbor měl např. k dispozici zápisy z jednání poslaneckého klubu národní socialistické strany. Od druhé poloviny roku 1947 se komunisté soustředili především na zakládání levicových frakcí uvnitř ostatních stran NF. Velká infiltrace proběhla i do bezpečnostních složek státu. Zvláště při založení Sboru národní bezpečnosti, skládajícího se ze složek pořádkové, kriminální, státně bezpečnostní a zpravodajské. Toto, jako centrální bezpečnostní složka, podpořilo již tak dost silnou pozici ministra vnitra, obsazenou komunisty.

To ale bylo málo. Po odstartování vládní krize pak nepokrytě přistoupili k politickým čistkám, propouštění ze zaměstnání, omezovali svobodu tisku a shromažďování, zatýkali funkcionáře ostatních stran atd. Velkou roli v tomto procesu sehrály Akční výbory NF, které byly vytvořeny zcela protizákonně a jejichž činnost byla v naprostém rozporu s ústavou. Totéž platí o vytváření Lidových milicí, jako ozbrojené složky jedné politické strany – KSČ. Tyto aspekty zcela jasně určily charakter převzetí moci komunisty jako protiústavního puče. Řešení krize proběhlo pak již formální a zákonnou cestou. Ministři podali demisi, prezident ji přijal, a jmenoval nové kandidáty jemu navržené Klementem Gottwaldem.

Z té doby stále jako strašidlo zní těch pár vět pronesených za sněžného počasí 25. února 1948 K. Gottwaldem: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal...“. Po vyřešení vládní krize 25. února 1948 a schválení Gottwaldovy vlády prezidentem republiky již komunistům nic nebránilo k uchvácení veškeré moci ve státě. Ve zcela nedemokratických a totalitních podmínkách proběhlo 11. března 1948 zasedání Národního shromáždění, které mělo schválit programové prohlášení nové Gottwaldovy vlády. Pouze 11 poslanců opustilo před hlasováním sál. Zbylých 230 poslanců novou vládu schválilo. Hlasování v Národním shromáždění předcházela důležitá událost. Den před tím, 10. března, tragicky zahynul po pádu z okna Černínského paláce ministr zahraničí Jan Masaryk. Oficiální komunistická propaganda hovořila o sebevraždě. Okolnosti Masarykovy smrti však nejsou dodnes uspokojivě objasněny. Poté již pramálo věcí bránilo nástupu totalitní velmoci. Zde se ještě na moment vrátím ke svému výkladu totality. A jeho vysvětlení. 9.5. byla přijata nová ústava vyhlašující Lidově demokratickou republiku. Tuto ústavu odmítl prezident Beneš podepsat. 2.6., těsně po naprosto nedemokratických volbách, abdikoval prezident Beneš, a tím stát pozbyl veškerou naději. Ústava byla přijata novým prezidentem K. Gottwaldem 14.7., tan samý den, co byl zvolen. Pak začal teror strany. Totalita zde byla dovršena. A co s demokratickými stranami? Rozbít. Představitelé? Volili únik. Zpočátku se k emigraci vedení KSČ stavělo klidně, ale po kritice ze strany SSSR, se změnil i postoj strany. Zvlášť u představitelů dem. stran. Jenom v krátkosti o třech z nich, P. Zenklovi, P. Drtinovi a B. Laušmanovi.

„Petr Zenkl odešel do exilu až po březnu 1948. Na jeho odchodu ho až na hranice doprovázeli příslušníci jeho „ochrany“ z StB. Spolu s ním překročil hranice i tajný agent StB, jehož úkolem bylo proniknout do nejvyšších kruhů politického exilu.

            V noci 27.2. se ve svém bytě pokusil neúspěšně o sebevraždu Prokop Drtina. Poté byl vzat do vazby a StB s ním začala připravovat politický proces. Měl být obviněn z přípravy protikomunistického puče. Drtina však přípravu procesu co nejvíce komplikoval. Měnil výpovědi, dělal duševně chorého, držel hladovku. Byl odsouzen až v roce 1953 na 15 let vězení. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a v roce 1968 byl rehabilitován. V roce 1971 byla jeho rehabilitace v některých bodech zrušena.

            Tragický osud stihnul B. Laušmana, který byl ještě do června 1948 místopředsedou poúnorové Gottwaldovy vlády. V roce 1949 se mu podařilo uprchnout do Německa a až do roku 1953 působil v Jugoslávii a Rakousku, převážně jako novinář. Před Vánocemi ho StB unesla z Vídně a uvěznila. Bylo mu slíbeno, že vystoupí-li s veřejnou kritikou své činnosti a poměrů v exilu, bude v květnu 1954 propuštěn. Laušman s touto kritikou vystoupil, nicméně místo propuštění se dočkal politického procesu. V září 1957 byl B. Laušman odsouzen k 17 letům vězení. V první polovině roku 1963, den před propuštěním na omezenou svobodu, zemřel v cele. Okolnosti jeho smrti nejsou dosud plně objasněny.“[2]

Slánský

Jak se vlastně náš stát dostal k tak velkému procesu? Jak už jsem řekl. Stalin trpěl stihomamem. Počítal že za každým rohem je nějaký kontrarevolucionář. A tak byl rád, že odhalili „kontrarevolucionáře“ v procesech v Budapešti a Varšavě. Ale proč ne u nás? Měli jsme nepřátele strany, ale ne v politické špičce. Tlačil na UV KSČ, aby někoho našli. A tak našli. Na začátku samozřejmě nemohli a ani nechtěli zatknout generálního tajemníka UV KSČ Slánského. Sebrali Otto Šlinka a postavili ho do čela české skupiny spolu s M. Švermovou. Slovenská rozbíjecí skupina měla být řízena Vladem Clementisem. Jenomže vyšetřovatelé nenašli žádnou vekou rybu. A tak Stalin požádal o přehodnocení postupu vyšetřování. S tím souhlasila i česká strana. Pozvali sovětské poradce. Navíc Stalin, do té doby mající podporu v Izraeli, po té co se Izrael obrátil na USA, chtěl mít mezi podezřelými mnoho židů. To se opět hodilo všem. Židé, pronásledovaní za války, jako první šli do odboje, a to poškozovalo pověst komunistů. A vyšetřovatelůn to usnadňovalo práci. Sebrali J. Franka, který sám byl u pozvání poradců ze sovětského svazu. A potom už  jen židy. Andre Simone a Ludvík Frejka. Zatčeni dříve byli: B. Geminder, V. Hajdů, E. Löbl, R. Margolius a Zmíněný O. Doschl. Marie Švermová byla propuštěna.

Charakteristika  procesu

Proces byl nejen nelidský (vyšetřování, mučení, psychické útoky, bez jídla byli…) ale i nezákonný. Tři faktory toto potvrzují.

• o přípravě, vedení a konci (rozsudku) rozhodovali cizí státní příslušníci- sovětští poradci.
• U zrodu procesů stál politický záměr.
• A nakonec obžalovaní stáli u soudu pro činy, které nespáchali, nebo se na nich podíleli jen marginálně.

Rozsudek

O rozsudku rozhodovalo vedení KSČ v listopadu 1952. Gottwald navrhl dát „jedenáct špagátů a tři doživotí“. Nikdo z přítomných se na nic neptal, vyslovili tedy souhlas. K trestu smrti byli odsouzeni a popraveni: Slánský, Geminder, Frejka, Frank, Clementis, Fischl, Margolius, Reicin, Simone, Šváb, Schling. Žádosti o milost Gottwald zamítl, vedení souhlasilo, aniž znalo texty žádostí. Kromě Slánského napsali 3. prosince všichni odsouzení  k smrti poslední dopisy svým rodinám. Někteří psali Gottwaldovi, několik z nich ho ujišťovalo že činy, za které byli odsouzeni, nikdy nespáchali. Gottwald dostal dopisy od ministra Karola Bacílka až po popravě.

Závěr

Oběti politických procesů z řad komunistických funkcionářů představovali z desítek tisíc postižených jen nepatrný zlomek – kolem 280 osob. Význam procesů spočíval v něčem jiném. Protože šlo o procesy s představiteli a budovateli režimu a někteří z nich se podíleli na výrobě předcházejících procesů, nezůstali bez vlivu na režim a v komunistické straně způsobily krizi v její vedení. To však až po nějaké době. Především po smrti J.V.Stalina. Poté se několik politiků snažilo o revizi těchto procesů, ale báli se pravdy.

Všichni dnes mluví o vypořádávání se s minulostí, a já se nyní ptám, proč nástupce KSČ, dnešní KSČM, si nechala téměř stejný název a finanční prostředky po KSČ, když se snaží odmítat minulost. (nebo se za ní aspoň trochu stydí, i když se neomluví.)

Seznam použitých materiálů

Literatura:

Arendtová, H.: Původ totalitarismu, OIKOYMENH, Praha 1996

Giddens, A.: Důsledky modernity, sociologické nakladatelství SLON, Praha 1998

Lesák, J.: Čas oponou trhnul, nakl. Fortuna, Praha 2000

Internet:

www.totalita.cz

Další materiály:

Video: Doznání, (námět od A. Londona), fr. Zpracování,

Rozhovor s Ing. J. Lesákem, býv. pol. vězněm, z roku 2001

[1] Alexandr Solženicyn: Souostroví Gulag-úvod in.: Lesák, J., Čas oponou trhnul, nakl. Fortuna, Praha 2000

[2]cit.: http://www.totalita.cz/1948/1948_05.php