Technika zatáčení na lyžích

Vývoj techniky zatáčení

 Vývoj techniky zatáčení na lyžích v posledních zhruba čtyřiceti letech můžeme zjednodušeně charakterizovat jako vývoj od techniky rotačního nebo protirotačního „bloku“ k technice „rozdílné práce dolních končetin“ a následně ke carvingu, od oblouku s využitím zahranění a odrazu z hran k obloukům s plynulou změnou polohy lyží a těla.

Za vrchol a zároveň také konec techniky společných pohybů dolních končetin (techniky „bloků“ – rotačního a protirotačního) můžeme označit období kolem roku 1960. Tato technika byla charakteristická tím, že při překonávání spádnice při ukončování jednoho a zahajování následujícího oblouku docházelo k poměrně intenzivnímu zahranění a odrazu z hran; lyže se pohybovali přes spádnici společně, výrazně odlehčené, často vzduchem

V tomto období dochází ke změně; představitelem nové techniky jízdy byl vynikající rakouský slalomář Josef Stiegler, který dospěl k odlišnému způsobu napojování oblouků (tj. při ukončení jednoho oblouku a zahájení následujícího). Zahranění a odraz z hran se potom prováděly výrazně nad vnější zatíženou lyží, vnitřní odlehčená se přenášela vzduchem přes spádnici dopředu a do směru následujícího oblouku.

V dalším období (kolem roku 1964) můžeme označit francouzského sjezdaře Jeana-Clauda Killyho za reprezentanta techniky, z níž vyšla technika „vyrovnávacích“ a „S“ oblouků. Charakteristické bylo celkové snížení postoje, snaha o stálý styk lyží se sněhem, zvětšení pohybového rozsahu dolních končetin ve směru předozadním a bočném a konečně potlačení intenzity zahranění a odrazu z hran při ukončování oblouků.

V období kolem roku 1970 dochází ke zvýšení zadní části sjezdových bot, vznikají „opěrky“; tato změna ve výstroji má značný podíl na dalším vývoji techniky zatáčení. Za typického představitele tohoto období můžeme označit francouzského slalomáře Patricka Russela. Technika je charakteristická aplikací techniky vyrovnávacích oblouků (avalement) do podmínek zavřených slalomových oblouků (na plochém terénu bez nerovností) na větších sklonech svahu. Vznikají „vystřelované“ oblouky. Snahou bylo urychlit přechod z jednoho oblouku do druhého „jet“ pohybem, posunutím dolních končetin pod tělem směrem dopředu a potom do směru následujícího oblouku. Prakticky zaniká zahranění a odraz z hran v dosavadním pojetí. Nadále zůstává zachován snížený postoj a zvětšený rozsah pohybů dolních končetin ve směru předozadním a bočném. Pohyb těžiště je plynulejší ve všech třech fázích oblouků, trvá snaha po zachování stálého styku lyží se sněhem.

Italského slalomáře Gustava Thoeniho (zhruba kolem roku 1974) můžeme označit za představitele těch sjezdařů, kteří se snažili spojit všechny dosavadní progresivní prvky, které se v předcházejícím období podílely na vývoji techniky (rozdílnou práci dolních končetin, pohyby těžiště ve všech směrech aj.). Dokázal skloubit pokrokové rysy techniky používané v minulosti Stieglerem, Killym i Russelem. Dochází ke zvětšení rozsahu pohybů dolních končetin ve třech základních směrech a k celkovému zvýšení postoje. Oblouky se zbavují snížení ve fázi ukončení, které v minulosti vyplývalo ze zahranění a odrazu z hran. Bod, kdy je těžiště těla nejníže se přesouvá z fáze ukončení oblouku do fáze vedení. Ve fázi ukončení oblouku dochází k napínání dolních končetin, k tzv. zdvihu těžiště. Přestává tedy platit, že lyžař je nejníže při ukončení oblouku.

Jako další pokrok můžeme označit v tomto období snahu o výjezd z oblouku na vnitřní lyži (v některých situacích obřího slalomu) pro zrychlení jízdy při přechodu spádnice. Zdvih těžiště je dokončován nad vnitřní lyží. Po dokončení zdvihu se lyže okamžitě překlápí na vnitřní hranu a zahajuje se další oblouk.

V průběhu dalšího vývoje techniky zatáčení (zhruba kolem roku 1977) dochází postupně k využívání progresivních prvků techniky oblouků pro obří slalom v podmínkách slalomových oblouků. Švédský slalomář Ingemar Stenmark je pokračovatelem cesty. Která vychází ze snahy využít těchto prvků v podmínkách časově a prostorově omezenějších. To se již dostáváme do Osmdesátých let, kdy lze pozorovat určité zvýšení postoje (menší předklon trupu), snahu po absolutně plynulém přechodu z jednoho oblouku do druhého s minimálním smýkáním lyží ve všech fázích oblouku. Dochází k dalšímu posunu bodu, kdy je těžiště lyžaře nejníže, zhruba do poloviny oblouku. Je snaha co nejvíce zkrátit časový úsek mezi ukončením jednoho a zahájením dalšího oblouku, urychlit přechod přes spádnici a provést jej s minimální časovou ztrátou.

Během osmdesátých let trvá trend jakéhosi transferu pohybů, které se podařilo zvládnout v podmínkách obřího slalomu, do podmínek oblouků slalomových, kde je to s ohledem na kratší čas a menší prostor samozřejmě náročnější. Zůstává snaha po plynulém zatěžování lyží ve všech fázích oblouků, po plynulém pohybu těžiště těla a snaha provádět pohyby nenásilně a citlivě. Podmínkou je i nadále zachování styku lyží se sněhem a dokonalý skluz. Tyto trendy spolu s vývojem moderních technologií vyústily na začátku devadesátých let ve fenomén dnešního lyžování – carving.

Současný stav – carving

 Současný stav techniky zatáčení na lyžích charakterizuje fenomén jménem carving. Carving se začal prosazovat na světových sjezdovkách od počátku 90. Let, ačkoliv vyvinut byl již v roce 1980 Rakušanem Reinhardem Fischerem. V současné době carving dobyl i světový pohár ve sjezdovém lyžování a to i ve slalomu. Je to neuvěřitelné, ale světový pohár ve slalomu vyhrávají závodníci na lyžích dlouhých okolo 170cm, závodnice dokonce na lyžích o deset centimetrů kratších.

Co je vlastně Carving? Větší „carvingový efekt“, tedy větší ochotu carvingových lyží zahájit a vést oblouk po hraně, vykazují lyže, které jsou kratší, u špičky a patky širší a ve střední části užší. Ostatní mechanické a funkční vlastnosti kratších lyží jsou shodné s lyžemi delšími.

Nejnápadnějším znakem carvingových lyží je jejich boční krojení, nejúčinnějším pak prohnutá linie u „naklopení“ zatížené lyže. Extrémní carvingové lyže mají boční krojení takové, že umožňují jízdu v obloucích o poloměru 11 m. Délka lyže významně souvisí s jejím bočním krojením.

Carvovat může každý – od začátečníka až po skutečně vrcholové „carvaře“. Podstatné však je, že carvingové lyže na každé úrovni ulehčují zahájení oblouku, redukují podíl smyku v oblouku na úkor podílu skluzu a tím urychlují nácvik vedení lyží v oblouku po hranách. Lyžař je schopen daleko rychleji procítit a vnímat potřebnou pohybovou činnost než u lyží s konvenčním tvarem. Pocitu při jízdě v obloucích po hranách, který představuje jinou „euforickou dimenzi“ nežli jízda s větším či menším podílem smyku, se říká „carvingový prožitek“ neboli „carvingový efekt“. Carvingové lyže uváděné na trh již umožňují téměř na každé lyžařské úrovni prožít si opojný pocit z těchto oblouků.

Dosavadní technika zatáčení v alpském lyžování je založena na funkčních a mechanických vlastnostech lyžařského materiálu nedávné minulosti. Carvingové lyže jsou současností a zárukou rychlého vývoje techniky směrem k jejímu zjednodušení a další dokonalosti. V současné době se množí názory, že za vzrůstající četností úrazů lyžařů a lyžařek ve světovém poháru stojí právě překotný vývoj carvingové technologie, kterému lidské tělo nestačí.

Seznam bibliografických citací

 Maršík, J., Příbramský, M. Sjezdové lyžování

Praha, Olympia 1984, 3. Vydání

Příbramský, M. Lyžování

Macek, T. Na lavici obžalovaných carving

Volno – Magazín denníku Sport, č. 3/ 2000