Strukturní funkcionalismus
Je to jeden z nejvlivnějších a současně však také nejkontroverznějších směru sociologie 20. století. Jeho základní teze můžeme shrnout takto:
1) Na společnost je třeba nahlížet jako na celek (což je podobné holismu – filozofický směr. Vznikl ve 20. letech 20. století v opozici vůči mechanistickým koncepcím života a pokusům redukovat celek na prostý součet částí. Termín holismus zavedl 1926 J. H. Smuts V knize Holismus a evoluce nahrazuje zákon o zachování hmoty teorii o holistickém procesu. Holismus považuje pojem celku za centrální filozofickou kategorií. Celek je neanalyzovatelný, nepoznatelný, kauzálně nevysvětlitelný, má nemateriální, mystický charakter. Je zdrojem a organizátorem skutečnosti, vyvíjí se v procesu tvořivé evoluce do nových celků. Svět jed podle holismu organizován v nekonečném počtu celků na různém stupni vývoje.) jako na sociální systém, který je složen z prvků.
2) Tyto prvky (elementy, subsystémy) jsou ve vzájemných vztazích a plní vůči sobě navzájem a vůči celku určité funkce.
3) Tyto funkce mohu být pozitivní (eufunkce) nebo negativní (dysfunkce), záměrné (funkce manifestní) nebo nezamýšlené (funkce latentní).
4) Každý soc. systém se snaží minimalizovat změny prostřednictvím adjustace a kontroly a směřuje ke stavu dynamické sociální rovnováhy.
5) Této rovnováhy je dosahováno prostřednictvím subsystémů a tím, že se jednotliví členové společnosti podřizují hodnotovému systému společnosti dobrovolně – socializací nebo prostřednictvím různým forem soc. nátlaku – sociální kontroly
6) Hodnotový systém zakládá pravidla chování, která nelze vysvětlit z toho, co individua zamýšlejí nebo chtějí, a která jsou základem hodnotového – konsensu, jenž je pro integraci systému rozhodující.
7) Změny v systému probíhají graduálně, adjustativně, nikoliv revolučně.
8) Změny mají zdroj v potřebě přizpůsobit se extrasystemické změně, v růstu strukturní a funkční diferenciace, v invenci a inovaci.
9) Systémy se jako celky udržují bez ohledu na změny individuální skladby.
10) Protože systémy jsou složeny z mnoha elementů, jež jsou ve složitých vztazích, nelze určit monokauzální řetězce a je nutné částečně nahradit, částečně doplnit – analýzou funkcionální.
Funkcionalistické postuláty či předpoklady se v různých vývojových etapách měnily jak z hlediska významu jim přikládaného, tak z hlediska konkrétních formulací – některé byly doplňovány, jiné modifikovány a ještě jiné opuštěny. Dokonce neexistuje ani úplná jednota v označení směru, který máme na mysli: někdy se ve stejném významu mluvíme o funkcionálním strukturalismu, na tento název se odvolává i T. Parsons, někdy jen strukturalismus zde se odvolává J. Piaget a nebo jen funkcionalismus a zde to je R. A. Wallacová a A. Wolf. Dále pak funkcionální teorie – J. H. Turner, metodě – P Sztompka nebo funkcionální či strukturální analýze soc. systémů – J. Klofáč, V. Tlustý. Ve všech případech jde nicméně o tentýž směr, který vychází z téže tradice a má tytéž hlavní reprezentanty – Talcotta Parsonse a Roberta K. Mertona. Parsons konstatoval (1975), že zdomácnělé označení funkcionální strukturalismus se zdá stále méně vhodné zejména proto, že všechny základní pojmy klasického funkcionalismu strukturálního byly redefinovány. Dnes je podle Parsonse funkce součástí systémové analýzy a pojmy struktury a procesu pouze označují, které prvky systému jsou stabilní a statické, které proměnlivé a dynamické.
Vývoj funkcionálního strukturalismu lze rozdělit do 5 etap:
1) předchůdci funkcionálního strukturalismu v dějinách sociologie a jiných oborech,
2) formulace klasického funkcionálního strukturalismu v díle T. Parsonse,
3) revize postulátu klasického funkcionálního strukturalismu a funkcionalistické antropologie v díle R. K. Mertona,
4) kritika a korekce funkcionálního strukturalismu v 60. a 70. letech,
5) parsonsovká renesance v 80. letech.
První formulace, které znějí funkcionalisticky, lze najít už u A. Comta. Trvdí se dokonce, že některé spisy Marxovy jsou funkcionalističtější než celý Parsons. Nicméně první explicitní formulace lze najít až u H. Spencera, která na základě biologické analogie odvodil teze, že složitost systému vede k diferenciaci a diferenciace je diferenciací funkcí a že změna jedné části systému vyvolává systémovou změnu části jiné. É. Durkheim položil základy vědomé funkcionální analýzy v sociologii, když jasně rozlišil analýzu funkcionální a kauzální a když spojil funkci s potřebou. Rané práce Durkheimovy ještě vycházejí z biologických analogií. V nich nacházíme formulace, že společnost má funkcionální potřeby a že rozlišení patologického a normálního je možné právě podle toho, které potřeby a jak jsou nebo nejsou saturovány. Později z obav z teleologie tyto analogie opouští a formuluje požadavek rozlišení příčiny, která jev vyvolává, a funkce, kterou jev plní. Kromě vlastních sociologických zdrojů navázal funkcionálního strukturalismu také na inspirace. Funkcionalistické ideje lze ovšem najít také u některých významných psychologů – W. James, J. Dewey, H Carr, J. R. Angell a v právních teoriích – R. Pound, K. Llewllyn..
Vlastní funkcionálního strukturalismu je spojen s dílem T. Parsonse, které má dvě podstatné, vzájemně propojené složky: teorii soc. činnosti a teorii soc. systému. V teorii soc. činnosti vyšel T. Parsons z detailního studia evropské sociologické tradice jako utilitarismus – princip hodnocení jevů z hlediska jejích užitečnosti. Možnosti sloužit jako prostředek k dosažení zvoleného cíle. Je charakteristický pro raně buržuázní filozofické myšlení. V etice přestavuje směr považující užitek za základ a kritérium mravnosti. Jeho zakladatelem je J. Bentham pokládal největší možný štěstí pro největší možný počet lidí za smysl etických norem a principů. Utilitarismus se rozšířil v 19. stolení zvláště pak ve Velké Británii. J. S. Mill se jej snažil zdokonalit spojováním naturalistického a egoistického základu utilitarismu s jinými etickými principy. Později přenesení principu užitečnosti do teorie poznání podnítilo vznik pragmatismu. V současné buržuázní etice je utilitarismus nahrazován analýzou etických výroků.), darwinismus, Durheim, Marc, M. Weber, V. Pareto, a její teoretické základy položil v The Structure of Social Action (1937). Sociální či společenská činnost je takové chování, které je orientováno k dosažení cíle, je normativně určeno a probíhá v určité situaci. Činnost je motivována a zahrnuje:
- a) moment kognitivní, kdy individuum definuje situaci vzhledem k sobě,
- b) katektickou orientaci, která vyjadřuje vztah mezi individuem a cílem jednání z hlediska uspokojení potřeb,
- c) hodnotící element, který přestavuje výběr mezi různými objekty uspokojení potřeby.
Sociální jednání probíhá podle ustálených vzorců – patterns. Konkrétní vzorec jednání
je výsledkem rozhodnutí, které každá osoba provádí (podvědomě) podle 5 dichotomických alternativ, tzv. proměnných vzorců:
1) afektivita – afektivní neutralita,
2) orientace na sebe – orientace na kolektivitu,
3) univerzalismus – partikularismus,
4) askripce – výkon
5) neurčenost – určitost.
Volba mezi proměnnými je podmíněna situací a zejména normativním systémem. Detailní rozbor s řadou analytických případů podává spis The social System (1950) Parsonsově teorii se vytýkalo, že jednání probíhá vždycky podle téhož vzorce. Významnou složkou Parsonsovy teorie je tzv. koncepce AGIL, pole níž lze každý sociální systém situovat do prostoru se dvěma souřadnicemi: vnitřní – vnější – systém se orientuje na momentální potřeby a aktuálně dostupné prostředky nebo na dlouhodobé potřeby. Pak lze každý systém zobrazit ve čtyřech sektorech, z nichž každý představuje jeden z problému, který je spojen s přežitím systému:
A – adaptace, problém opatřování zdrojů z prostředí,
G – Cíle, mobilizace zdrojů a energií k dosahování systémových cílů a ustavení priorit mezi nimi
I – integrace, potřeba koordinovat, přizpůsobit, regulovat vztahy mezi různými aktéry uvnitř systému prostřednictvím implementace norem
L – udržování vzorců, nezbytnost motivovat aktéry k výkonu rolí pro systém nezbytných a potřeba mít k dispozici mechanismus řízení vnitřního napění v systému. Nejen soc. systém jako celek, ale každý subsystém řeší stejnou čtveřici problému. Parsons neztotožňuje soc. systém a společnost, ta je pro něj typem soc. systému, který ve vztahu ke svému prostředí dosahuje nejvyšší úrovně soběstačnosti. Soc. systém může být v tomto kontextu členěn ještě jinak, a to analyticky.
Klasický funkcionálního strukturalismu a antropologický funkcionalismus podstatně revidoval R. K. Merton, a to zejména:
1) kritikou pojetí funkcionálních nezbytností,
2) zavedením pojmů eufunkce a dysfunkce,
3) rozlišením manifestních a latentních funkcí,
4) koncepcí – teorie středního dosahu.
Merton položil těžiště svého přístupu do teze, že jádrem funkcionální analýzy je dostatečně empiricky ověřený předpoklad, že týž jev může plnit různé funkce a tatáž funkce může být plněna různými jevy. Tento postulát je pro revidovaný funkcionálního strukturalismu podstatný. Merton sice neopouští předpoklad, že existují funkcionální nezbytnosti či předpoklady, ale modifikuje jej tím, že nepřipouští jednoznačnou vazbu – jedna funkce – jedna instituce. Funkcionálního strukturalismu byl ostře kritizován po celou dobu svého vznikání, po celou dobu, kdy byl dominantním směrem západní teorie sociologie. Kritikové vytýkali statičnost, teleologii, tautologičnost, abstraktnost, ahistoričnost…
Je nesporné, že funkcionálního strukturalismu přispěl nejen k rozvoji sociologické teorie a pojmové přesnost, ale i k rozpracování řady konkrétních témat: první skutečně vlivnou studií koncipovanou v duchu funkcionálního strukturalismu byla stať K. Davise a W. E. Moora o funkcionální nezbytnosti stratifikace. Parsons sám se zabýval např. profesionální strukturou, právní profesí, fašismem, propagandou a soc. kontrolou, zdravím a nemocí a mnoho jinými tématy. Merton se zabýval teorií referenčních skupin, sociologií vědy, dějinami vědy. Zajímavý je vztah mezi funkcionálním strukturalismem a marxismem, přes verbální odmítání funkcionálního strukturalismu existovala paradoxní, ale výrazná podobnost mezi sociologií marxistickou a funkcionálním strukturalismem v jeho velmi statické podobě. Na Západě byly učiněny pokusy konstituovat marx. funkcionalismus. V bývalém Československu se analýzou funkcionálního strukturalismu zabývali v 60. letech V. Tlustý, J. Kyselý a Z. Strmiska. Dnes jsou silné pokusy o oživení parsonsovských idejí v kontextu oživeného zájmu o systémový přístup k soc. skutečnosti – J. Alexander, R. Munch a jiní.