Strategie chování v náročných životních situacích
Výzkum psychických procesů a chování člověka v náročných životních situacích má v psychologii dlouhodobou tradici. Hlavním podnětem rozvoje této oblasti poznání je hledání efektivních způsobů adaptace člověka na složité podmínky současného dynamického životního stylu. Výzkum probíhá ve třech liniích: první linie se zaměřuje na identifikaci, klasifikaci situací, které člověk vnímá jako problémové, druhá linie se snaží odhalit jak se člověk chová, jak řeší a jak zvládá tyto situace a třetí linie hledá souvislosti mezi způsobem zvládání zátěžových situací a dispozičními charakteristikami člověka. Společnou charakteristikou těchto tří linií je pojmová neujasněnost a nejednotnost konkrétních, jednotlivých výzkumů.
Nárůst zájmu o výzkum strategií chování v náročných životních situacích dnes souvisí s výzkumem problematiky copingu (zvládání náročných situací) J. Výrost rozlišil tři podmínky (antecedenty), které jsou vnímané jako náročné: stresové situace (mimořádné situace všeobecného ohrožení člověka), životní události (tzv. životní krize, přechodné fáze, které přerušují stabilní období života – např. sňatek, ztráta zaměstnání, rozvod, apod.) a náročné životní situace (situace, které jsou subjektivně chápány jako kritické, ale zároveň mají i sociální rozměr, protože se týkají i ostatních sociálních objektů a jejich vztahů).
Klasifikace náročných životních situací
Této problematice, identifikaci situací, které člověk chápe jako krizové, složité, nepříjemné, je v celkovém výzkumu věnována menší pozornost než identifikaci strategií chování. Přesto vytvořil bylo vytvořeno několik většinou multidimenzionálních klasifikací. Například v roce 1983 Reese a Smyer navrhli dvoudimenzionální klasifikaci životních událostí založených na dimenzi typ životní události (biologický, individuálně-psychologický, kulturně-sociologický, fyzikální) a na dimenzi kontext životní události (určili 14 kontextů, které později prostřednictvím rozsáhlého výzkumu redukovala Bolfíková na 8 kontextů: zdraví, choroba a smrt, manželské a partnerské vztahy, rodina, kamarádské a přátelské vztahy, škola, vzdělání a zkouška, práce, finance, morálka, existenciální otázky a společenské normy). Například smrt matky je událost biologického typu a kontext rodina a smrt nebo ztráta většího obnosu peněz je individuálně-psychologický typ události kontext finance. Ne vždy jde ovšem událost jednoznačně zařadit.
Klasifikace strategií chování
Snaze odhalit, jak se člověk chová, jak řeší a jak zvládá náročné situace je ve výzkumech věnována podstatná pozornost. Část autorů se shoduje v tom, že existují relativně stabilní strategie, které jsou transsituační (tzn. že ovlivňují volbu odpovědí bez ohledu na konkrétní situaci), druhá část autorů tvrdí, že konkrétní situace (nebo určitý typ situací) ovlivňuje volbu odpovědi. Jedna z možných klasifikací, kterou navrhl Amirkhan rozlišuje tři základní postupy řešení: 1) instrumentální strategie (aktivity přímo zaměřené na řešení problému – analýza problému, plánování konkrétních kroků), 2) strategie hledání pomoci (kontaktování jiných lidí, hledání rady, pomoci), 3) strategie vyhýbání (charakterizován únikovou snahou ve fyzickém i psychickém smyslu). Jinou pouze dvoudimenzionální klasifikaci vytvořili Folkman a Lazarus, kteří rozlišují 1) problémově orientovaný coping (směřuje k řešení dané situace) a 2) emocionálně orientovaný coping (směřuje k redukci emocionální nepohody vyplývající ze situace).
Co se týče výběru strategie chování byly výzkumem zjištěny interpohlavní rozdíly při volbě strategie: ženy více upřednostňují strategii hledání pomoci/ sociální opory a strategii instrumentální/ samostatného řešení, muži upřednostňují více strategii vyhýbání. Dále proběhly např. i výzkumy týkající se vlivu deprese (resp. jejích indikátorů: závislost a sebekritičnost) na výběr strategie, které ukázaly souvislost mezi závislostí a hledáním sociální opory, nebo souvislost mezi schopností argumentovat a strategií chování.