Sociologie venkova a zemědělství v letech 1989 – 1995 v českých zemích
Sociologie venkova a zemědělství datuje svůj vznik do přelomu 19. A 20. Století. Prostorově se její vznik řadí do Spojených států severoamerických. Tato věda je v předmluvě k „Sociologii venkova“ J. M. Gilletta charakterizována takto:
Disciplína tato nalezla první své pěstitele na půdě americké. Příčina toho je především ta, že americká společnost představuje společnost dynamickou… . Po stránce ethnické, sociální, hospodářské, kulturní je tu stálé hledání stálé usilování o uspořádanost, o amalgamaci, o stmelení v jednotících organisačních fornách. Nutností tohoto složitého usilování, jež žádaly být řešeny způsobem pokud možno nejrychlejším a nejúspornějším, vyvolaly v život řadu vědeckých odvětví s příslušnými vědeckými instituty, ano i universitami.Odtud začasté k lokálním praktickým potřebám obrácený zřetel o charakteristický rys amerických universit. Také vědecké studium amerického venkova – a americká „rural sociology“ všímá si především amerického venkova – bylo podníceno praktickými potřebami a nutnostmi amerických poměrů.[1]
Dle Gilletta se na univerzitě v Chicagu objevily první kurzy sociologie venkova již 1894/5, následně na Michiganské universitě (1902/3), na Rhode Island College a Cornellově universitě (1904/5), … . Od roku 1908 počet univerzit a dalších škol a ústavů, které otevřely kurzy „sociologie venkova“ stoupal rychlým tempem. Roku 1925 bylo 925 těchto vzdělávacích institucí.[2]
Na vývoj české sociologie venkova a zemědělství je nutno nahlížet jako na současný problém vývoje první české sociologie a tudíž na G. A. Lindnera (1828 – 1887) a T. G. Masaryka (1850 – 1937) Do této doby se český venkov a jeho problematika objevovali zejména v beletristických dílech ( z výjimek jmenujme např.: Galla, Karel: Vývojové tendence české sociologie. In: O koncepci dějin československé sociologie. Sborník materiálů ze symposia, Brno 19. – 20. června 1967, Socialistická akademie Brno, 1968,). A to jak díla týkající se různých stránek života na vesnici ( A. Jirásek, T. Nováková, a jiní) či díla poskytující plastický obraz českého venkova (J. Š. Baar, J. Holeček, a jiní). Podstatnější však teoretické studium agrárních problémů, a otázek sociálních od některých českých politiků a ekonomů jež ovlivnily podle J. Taubera ve dvacátých letech 20. století především Lambla, Riegra, Bráfa, Šťastného, Rolíčka, Horáčka, Macka, Švehlu, Holečka, Brdlíka, Hodžu a Matulu.[3]
Druhá světová válka a převrat v roce 1948, znamenaly pro čs. Sociologii velkou ránu. Zvláště v padesátých letech je zaznamenána velká redukce sociologických pracovišť. Až první polovina let šedesátých znamená mírnou renesanci sociologie, a s ní samozřejmě ruku v ruce i sociologie venkova a zemědělství. Prvním profesorem sociologie venkova se stal Jan Tauber, a od roku 1967 i vedoucím „katedry sociologie a historie zemědělství a venkova“ na PEF VŠZ v Praze.[4]Pozitivní vývoj však trval jen krátce, neboť rok poté přichází okupace a normalizace a „sociologie se stává nežádoucím oponentem stranických a vládních usnesení“.[5] Změna nastává až po roce 1989, kdy kromě obnovy sociologie venkova a zemědělství (jako studijního oboru na ČZU v Praze) přichází i transformace zemědělství a venkova z centrálního plánování na tržní ekonomiku.
Jaký postoj k transformaci mají ale zemědělci sami? To u nás zkoumala Haldis Haukanes, norská sociální antropoložka, jež v Čechách a na Moravě pobývala v roce 1990 – 1991, a 1993 – 1995.[6]
Rok 1989, transformace a život na vesnici
Na podzim roku 1989 připravovala norská sociální antropoložka svoji diplomovou práci. Velmi ji zajímaly procesy modernizace na českém socialistické venkově. Ale než se stačila podívat do Československa ( Slovensko tato antropoložka nezkoumala), proběhla u nás „ Sametová revoluce“. Přijela tedy do Československa v době přerodu ze socialismu na tržní hospodářství. Měla tedy výbornou pozici pro sledování této transformace. Vybrala si dvě obce. Jednu malou, v jižních Čechách, Kterou pracovně nazývá Lipina, neboť je to vesnice malá, kde se všichni znají, A při své druhé návštěvě byla na jižní Moravě, v obci Šitbořice. Tuto obec nazývá pravým jménem, protože je dost velká (2000 obyvatel)[7] Při své první studii tedy studovala Malou obec Lipina, kde se sice zprvu cítila podivně[8], ale brzy si zvykla. Lidé ji začali zvát domů, chvíli se ptali oni jí, potom ona jich. Z první cesty má pravděpodobně nejsilnější zážitky, bylo to těsně po revoluci. Zkoumala také novou tvorbu mluvy. Z rétorického diskursu ji udivovaly nejvíce formulace typu: „ Před“, „Po“, „Před listopadem“, „Po revoluci“… . Mnoho lidí s ní chtělo mluvit, aby jí sdělili své myšlenky o nové době. Potřebovali se vyjádřit k době ale i zdůraznit obavy z nejisté a chaotické budoucnosti. Např. padesátiletý tesař Andrej[9]
Citace rozhovoru:
A: Je to špatná doba. Po roce 1968 by se pořád mohlo žít dobře. Pořád jsme něco měli.Ale oni /komunisti/ za posledních 20 let zničili všechno.Před válkou jsme patřili k nejlepším v Evropě a teď jsme na dně. Poláci, Maďaři, vlastně všichni mají víc než my. Haldis (H): Poláci také? A: Ano, Poláci také. Ti mají peníze ze zahraničí, protože mohli jezdit do ciziny dlouho předtím, než tam komunismus skončil… H: Ale třeba se to zlepší? A: Za mého života ne. Možná se toho dožijí naše děti, ale já ne. Zdejší lidé tomu nevěří /že se věci pohnou k lepšímu/. Nemají důvěru /v nový režim/. H: Myslíte si, že se vše dokonce zhoršilo? A: To si opravdu myslím… Celý život jsem pracoval, nikdy jsem skutečně nežil. Postavil jsem tenhle dům a svým dvěma nejstarším dětem jsem zabezpečil vzdělání. Ale ta nejmladší ještě žije u nás, ještě jí zbývají tři roky, než dokončí školu.[10]
Haukanes: „ Co je typické pro tyto rozhovory? Za prvé formulace : Je to špatná doba.
… Za druhé Andrejovo dělení historie do period.“[11]
Na čem se tedy lidé shodli?
V první řadě obava z vysokých cen, kapitalistického nájemného, vysoké nezaměstnanosti. Je zajímavé že se toho lidé báli i při pobytu H.H. v roce 1995, kdy už věděli, že do té doby nic nepřišlo.[12] Ale také se shodli na pozitivním hodnocení. Po předchozím negativním hodnocení si nebyla H.H. jistá, jestli jsou lidé spokojení, či zda si přejí návrat ke „starým dobrým časům“? To jí bylo vyvráceno těmi samými lidmi, kteří po svých tristiích dodávali : „ Všichni vidí současnost tak pesimisticky. Všichni jenom říkají, jak je zle. Ale my musíme tyhle roky vydržet. Kdyby zůstali komunisti u moci, všechno by se ještě zhoršilo. A lidé v jiných východoevropských zemích jsou na tom ještě hůře než my.“[13] Jak řekla učitelka z lipinské školy. Lidé se báli ekonomické nejistoty, ale zároveň viděli, že zpět cesta není.. Jen vydržet.
Jiný postoj k tomuto zastává V. Majerová. „ Přítomnost neklidu, nejistoty a nadměrných očekávání zemědělských pracovníků kupodivu příliš nesouvisela s reflektováním celkových společenských změn. Jakoby se vztah k životu kolem odehrával ve dvou rovinách – na jedné straně bylo pozitivní akceptování skutečností spojených se změnami po listopadu 1989 a zároveň zde existovaly obavy z jejich důsledků pro osobní život.
Mezi pracovníky zemědělských družstev a státních statků se sice projevovaly v hodnocení změn, které nastaly po roce 1989 , určité rozdíly, ale nebyly příliš velké. Pouze se mírně lišilo pořadí pozitivních odpovědí:[14]
Změny po r. 1989 pozitivně hodnocené družstevními rolníky
Svobodné volby 91.1%
Konec vedoucí úlohy KSČ 76.3%
Odstoupení od ideologie marxismu-leninismu 73.6%
Konec nomenklaturního obsazování vedoucích funkcí 71.1%
Možnost pravdivě vyjádřit svůj názor 64.0%
Obnovení náboženského života 63.2%
Možnost svobodného rozhodování 58.8%
Působení Občanského fóra 43.0%
Průzkum[15]
Závěr
Je zajímavé, jak se mohou dvě analyzující zprávy tak lišit. Můžeme brát informace z PEF ČZU, od Věry Majerové, a nebo zprávu od norky mající doktorát ze sociální antropologie na univerzitě v Bergenu. Vzhledem k rozporům, je ale lépe brát je obě s nadhledem.
Seznam použité literatury:
Haukanes,H.: Velká dramata – obyčejné životy. Edice studie nakl. Slon, Praha 2004, překlad z anglického rukopisného originálu: Grand Dramas – Ordinary Lives. Post-comunist experiences in the Czech Republic (2002) přeložil Pavel Šlégr.
Majerová,V. a kol.: Sociologie venkova a zemědělství. PEF ČZU v Praze, Praha 2000
[1] Gillett, J. M.: Sociologie venkova. Nákladem Ústředního svazu agrárních akademiků, Praha 1928, str. 5
[2] Gillett, J. M.: Sociologie venkova. Nákladem Ústředního svazu agrárních akademiků, Praha 1928, str. 7
[3] Tauber, J.: Příspěvek k historii čs. Sociologie venkova. In:Historie české a slovenské sociologie venkova. Československá akademie zemědělská, Praha 1969, str. 11
[4] Majerová, V. a kol.: Sociologie venkova a zemědělství. PEF ČZU v Praze, Praha 2000, str. 102
[5] Majerová, V. a kol.: Sociologie venkova a zemědělství. PEF ČZU v Praze, Praha 2000, str. 102
[6] Haukanes, H.: Velká dramata – obyčejné životy. Edice studie nakl. Slon, Praha 2004, str. 9
[7] Haukanes, H.: Velká dramata – obyčejné životy. Edice studie nakl. Slon, Praha 2004, str. 9-29
[8] Byla to „mladá, svobodná žena, neumějíc moc česky, a navíc „zápaďačka“ “ (cit. Haukanes, H.: Velká dramata – obyčejné životy. Edice studie nakl. Slon, Praha 2004, str. 29
[9] Andrej, Tesař z Lipiny. Místním lidem změnila i jména, neboť pro ni byly tyto rozhovory dost intimní, a vzhledem k velikosti obce (viz výše) chtěla nechat obyvatelům soukromí.
[10] Haukanes, H.: Velká dramata – obyčejné životy. Edice studie nakl. Slon, Praha 2004, str.37,38
[11] Haukanes, H.: Velká dramata – obyčejné životy. Edice studie nakl. Slon, Praha 2004, str. 38
[12] Haukanes, H.: Velká dramata – obyčejné životy. Edice studie nakl. Slon, Praha 2004, str.41-53
[13] Haukanes, H.: Velká drameta – obyčejné životy. Edice studie nakl. Slon, Praha 2004, str. 40
[14] Majerová, V. a kol.: Sociologie venkova a zemědělství. PEF ČZU v Praze, Praha 2000, str.146
[15] Majerová, V. a kol.: Důsledky současných politických změn v sociální oblasti v zemědělství a na venkově. Závěrečná zpráva VÚZVž, Praha 1990, str. 44,45