Sociální mobilita

Sociální mobilita je pojem vyjadřující možnost pohybu jednotlivců nebo celých skupin mezi pozicemi v rámci sociálního systému.

Lze rozlišit mobilitu horizontální, kdy dochází k přesunům prostorovým nebo profesním, aniž se přitom mění výše sociálního statusu migrantů, a mobilitu vertikální, při které dochází ke vzestupu nebo sestupu v rámci stratifikačního prostoru dané společnosti (tyto kategorie jsou obsaženy již v práci P. A. Sorokina Social mobility z roku 1927). Je-li ve společnosti vysoká míra vertikální mobility, jde o typ otevřené společnosti, je-li nízká, jde o typ uzavřené společnosti (krajním typem je kastovní zřízení).

Dále můžeme rozlišit mobilitu intragenerační a intergenerační.

Intragenerační mobilita vyjadřuje změnu pozice během života. Z hlediska jednotlivých životních drah můžeme rozlišit lidi:

• imobilní – např. ten, který celý život pracuje v jednom zaměstnání
• vzestupně mobilní – kariéra
• sestupně mobilní
• dramaticky mobilní – např. ten, který střídavě prodělává vzestupy a sestupy

Intergenerační mobilita je porovnáním sociálního vzestupu či sestupu mezi generacemi otců a synů, případně dědů. Většina výzkumů se týká mobility intergenerační, její nízká míra znamená vysoký stupeň seberekrutace v rámci jednotlivých vrstev, ten bývá zjišťován např. u svobodných profesí.

Eisermann rozlišuje Weberovské ideální typy:

• společnost stacionární – zde všechny děti zůstávají v postavení svých rodičů
• společnost cirkulující – děti ve srovnání s rodiči se dostávají do jiného postavení

Rozlišuje také dva typy sociálního vzestupu:

• životní drahou – přechodem z jedné vrstvy do druhé (např. úředník), pohyb je prokalkulovaný dopředu a je dána i jeho horní hranice.
• kariérou – tento pohyb není předem vypočitatelný, orientuje se na využití ekonomických tržních šancí a úspěch je měřitelný ekonomickými ukazateli.

Na tomto základě rozlišuje:

• společnost byrokratizovaná – pro ni je typická životní dráha.
• společnost hospodářská – typická je zde kariéra

Změna statusu se realizuje prostřednictvím mobilitních kanálů. V kastovním systému (Indie) k žádnému pohybu nedocházelo, středověký stavovský systém již v omezené míře pohyb umožňoval. Mobilitními kanály zde byli např. církev, služba v armádě. V moderní společnosti se mobilita uskutečňuje především skrze sféru ekonomickou, důležitou úlohu hraje také dosažené vzdělání a byrokratický aparát. Od přelomu 50.a 60.let většina studií zdůrazňuje dominantní úlohu dosaženého vzdělání, což úzce souvisí s tehdy nastartovaným procesem demokratizace vzdělávání ve vyspělých zemích. Vzdělání však na jedné straně vertikální mobilitu posiluje, zároveň ji však na druhé straně brzdí. Posiluje ji tím, že  umožňuje všem jednotlivcům (alespoň formálně) dosáhnout všech pozic za předpokladu, že mají příslušné vzdělání. Brzdí ji tím, že zamezuje přístup k vyšším pozicím těm jednotlivcům, kteří požadované vzdělání nemají. Značná část mobilitních studií sleduje míru mobility mezi profesemi manuálními a nemanuálními, to souvisí s přeléváním ekonomicky aktivních ze sekundární do terciární sféry.

Kapitalistická společnost je první společností, kde je mobilita zcela nápadná. Předpokladem vzestupu je jednotlivcův výkon, přičinění, přínos – jde o společnost výkonu. Pokud o postavení jedince rozhodují připsané znaky,na výkonu nezávislé (např. privilegia stavu, „třídní původ“, zděděný majetek), jedná se o společnost s převahou askripce. Pomocí tohoto hlediska jsou rozlišovány společnosti moderní od zaostávajících, demokratické od totalitních.

Pro moderní společnost je charakteristická vysoká mobilita. Mobilita se dává do souvislosti s vyspělostí společnosti, čím vyšší je mobilita, tím vyspělejší je společnost. Obecně platí, že nejnižší míra sociální mobility bývá zjišťována u obou krajních pólů společnosti, tj. u příslušníků elity a u vrstvy marginálních či soc. vyloučených. Vysoká mobilita může být důvodem pro zeslabování třídních konfliktů, protože dochází k nárůstu střední třídy.

Problém sociální mobility přichází až s formováním industriální společnosti. Vznikly moderní městské organismy, v nichž převládají neosobní pojítka. V lokálních uskupeních vesnického typu, v kterých předtím žila většina lidí, měla pozice neobyčejně silné konzervativní tendence a vyhlídka na sociální mobilitu byla nepatrná. Naproti tomu ve městě jsou společenské sankce, které chrání ustálenou pozici jednotlivce, nepoměrně slabší. V průběhu industriální revoluce došlo k devalvaci původu a rodokmenu jakožto činitelů určujících pozici jednotlivce, tedy těch činitelů, na něž neměl jednotlivec prakticky žádný vliv. Od té doby je pozice daleko pružnější a je ji možno plánovitě měnit. Tato skutečnost umožňuje vertikální mobilitu v poměrně širokém měřítku.

Buržoazie byla novou třídou, měla bohatství a ekonomickou moc, ale ve společnosti byla až na druhém místě. Feudálové zdůvodňovali svou vládu na základě převahy rodokmenu, tj. ideologie aristokracie přiznávala „minulosti“ právo rozhodovat o postavení současných lidí. Měšťanstvo mohlo vlastní nároky ospravedlnit jedině zamítnutím této ideologie, ve své ideologii se musela orientovat na současnost a hlásat zásadu hodnocení jednotlivce podle jeho aktuálního majetkového stavu bez přihlížení k rodokmenu. Ideologie mladé buržoazie nahradila kategorii rodokmenu kategorií úspěchu jednotlivce. To, že se někdo „vyšvihl“ nad vlastní třídu, což bylo ve feudální ideologii neodpustitelné, bylo třeba považovat za chvályhodné. Roli nového kritéria základní společenské pozice získali v nové ideologii peníze, tedy činitel daleko demokratičtější než jednou provždy stanovený rodokmen. Ideologie mladé buržoazie byla tedy ideologií kariéry, individuálního úspěchu. Vytvářela motivační impulsy pro úsilí směřující k pohybu nahoru a způsobila, že tento motiv získával stále větší roli v chování mnohých jedinců. Přestože se nyní zdá, že se zformovala nová rodová aristokracie – finanční, má tato motivace stále vliv na vertikální mobilitu.

Industriální revoluci doprovázel vznik velkých byrokratických organizací, v jejichž rámci se vytvářejí pozice, jež vyžadují duševní práci a jsou spojeny s určitou oblastí řízení a organizování práce jiných lidí. Přechod od fyzické práce k duševní je podle hodnotících kritérií mobilitou směrem nahoru. Této příležitosti využívá část dětí z dělnických rodin.

Koloběh elit (u Pareta):

Spojuje elity s výkonem, vznikají v každé oblasti lidských aktivit, v každé profesi.

Vládnoucí elita má privilegované postavení. V neelitě se rodí ambiciózní jedinci, snažící se o vstup do elity. Elita se buď otevře a absorbuje je, nebo se uzavře. Pak ambiciózní jedinci začnou shromažďovat moc, získají lid pomocí nové ideologie, slibují nápravu špatné situace lidu. Svrhnou dosavadní elitu a nastupují na její místo. Nově dosazená elita nemá v úmyslu realizovat sliby a vývoj probíhá opět znovu.

Pareto charakterizoval dějiny jako hřbitov elit, které byli svrženy.

Literatura:

Keller – Úvod do sociologie

Bauman – Sociologie

Petrusek – Sociologie

Velký sociologický slovník

přednášky Úvod do sociologie – Šubrt