Úvod

Tato seminární práce je zaměřena na problematiku času z hlediska sociálního konstruktivismu, přičemž jejím hlavním tématem je lineární a cyklické pojetí času při výkladu dějin. Vychází z předpokladu, že každodenní realita člověka ve společnosti je nikoliv neměnná, ale utvářena prostřednictvím sociálních situací[1], jež ovlivňují, co a jakým způsobem člověk vnímá. Určující tak není objektivní skutečnost, ale to, co je za skutečnost považováno.

 

1 Časovost v životě člověka

Každý lidský organismus podléhá stárnutí. Biologické zákonitosti tak spoluvytvářejí časovost jako vnitřní vlastnost vědomí[2] a podílejí se na tom, jakým způsobem člověk vnímá běh času. Časovost je vedle toho v životě člověka přítomna také v podobě její společenské organizace. Ta může primárně vycházet z daností biologické časovosti, avšak její pojetí, výklad a legitimace již nejsou dány, nýbrž naopak kulturně podmíněny. Tak přestože se v každé společnosti setkáme se střídáním ročních období a ve všech společnostech mimo polární oblast také s pravidelným střídáním dne a noci, nikoliv každá z těchto společností rozděluje den do dvaceti čtyř hodin a orientuje se pomocí kalendáře.

Smrtelnost lidského organismu, jehož existence začíná a končí, vyjadřuje lineární plynutí času. Opakující se střídání ročních období je naopak charakteristické svou cykličností. V životě člověka se tak objevují dvě zcela odlišné roviny časovosti.

 

2 Člověk v běhu času

Existence jednoho lidského organismu je konečná, avšak proud času pokračuje i po jeho smrti.^[3] Další část textu se zabývá tím, jakým způsobem je v různých typech společností život konkrétního člověka vztahován k tomuto přesahujícímu proudu času a jaký význam je v jeho rámci připisován jednotlivým událostem.

 

2. 1 Regenerace času v archaických společnostech

V archaických společnostech v podstatě neexistuje žádná profánní činnost[4] a vždy se předpokládá, že „všechny náboženské úkony byly zavedeny bohy, héroy civilizátory nebo mytickými předky.“[5] Archaický člověk tyto úkony vědomě a záměrně opakuje,[6] tím se „přenáší do mytické doby, kdy byly archetypy poprvé zjeveny“[7] a ruší profánní čas.[8] Teprve opakování mytických vzorů dává lidským úkonům smysl, což je v rozporu s dějinností a historickým pojetím času. Inovace nejsou vůbec přípustné nebo jsou přinejmenším považovány za bezvýznamné.[9]

            Mircea Eliade vysvětluje opakování a cyklickou strukturu času archaického člověka pomocí „lunární perspektivy“[10] a ukazuje přítomnost lunárních rytmů ve veškerém jeho dění.[11] Analogii nachází také v samotném osudu lidstva, přičemž jednotlivé měsíční fáze vyjadřují jeho zrození, růst, upadání a zánik.[12] „Stejně jako není nikdy definitivní zmizení měsíce, protože po něm přichází měsíc nový, není definitivní ani zmizení člověka; a zvláště zmizení celého lidstva.“[13] Tato cyklická koncepce je tak především vyjádřením neustálé regenerace času, jenž archaický člověk zajišťuje prostřednictvím opakování nebeských archetypů.[14] Součástí systému periodické regenerace času je pojetí a organizace roku spolu s předpokladem každoročního opakování Stvoření.[15]

 

2. 2 Monotheismus a dějiny

Valorizaci času v rámci dějin  přináší až monotheistické náboženství.[16] Pro opodstatnění svého jednání již není nutné vycházet ze vzorového archetypu, neboť „události mají hodnotu samy o sobě, pokud k nim došlo z vůle Boha.“[17]

I přes jistou dějinnost monotheistické koncepce času je pro ni, stejně jako pro tradiční, archaické koncepce, typický antihistorický postoj.[18] Sice nedochází ke každoroční, periodické regeneraci Stvoření, tato regenerace ale není cele vyloučena či popřena, je pouze „nahrazena jedinou regenerací, k níž dojde v budoucím in illo tempore.“[19]

Pojetí konečnosti světa a času je charakteristické spíše pro lineární vývojovou koncepci, monotheismus však vedle toho obsahuje také významné cyklické prvky. Například „křesťanský liturgický rok je vlastně založen na periodickém a reálném opakování Narození, Utrpení, Smrti a Zmrtvýchvstání Ježíše Krista.“[20]

 

2. 3 Historicismus moderní společnosti

Od 17. století začal být prosazován linearismus.[21] Jeho vliv oslábnul v souvislosti se ztrátou víry v nekonečný pokrok,[22] v koncepcích času moderních společností však zůstal nadále přítomen.

Na rozdíl od archaického přikládá moderní člověk stále větší význam inovacím, novotám, jež nabírají podoby historických událostí.[23] Jeho organizace času se neřídí biokosmickými rytmy[24], místo toho klade důraz na svou schopnost vytvářet dějiny a vymezování se oproti přírodě, za čímž Eliade spatřuje odpor k Přírodě vůbec.[25]

 

3 Cyklická a lineární struktura času v moderních společnostech

Historicismus, jenž staví člověka do role tvůrce dějin[26], přináší s novým pojetím svobody také nové problémy. Zatímco v archaické společnosti vtiskával lidskému jednání smysl jejich vzor, v moderní společnosti se události o nic neopírají, jejich význam spočívá až v inovačním charakteru, díky kterému mohou tvořit dějiny. Z toho důvodu vyvstává otázka ospravedlnění tohoto jednání a s ním i dějin vůbec. Nepředvídatelnost[27] a nejasnost smyslu historických událostí přináší dle Eliadeho modernímu člověku „hrůzu z dějin“[28].

Vedle linearity, která jde ruku v ruce s moderním historicismem, lze v životě moderního člověka nalézt také cykličnost, typickou pro tradiční společnosti. Přes výše popisovanou snahu osvobodit se od vlivů přírody, na kterou upozorňuje Mircea Eliade, zůstává její cyklický rytmus přítomen, a to například ve střídání ročních období či dne a noci. Moderní člověk sice může i v noci rozsvítit, společenská organizace času však přesto mezi dnem a nocí rozlišuje. Vedle toho je cyklická koncepce v moderní společnosti zachována také prostřednictvím náboženství a každoročního slavení svátků, jakými jsou například Vánoce, a to přestože může být jejich původní smysl potlačen či proměněn.

 

Závěr

Tato práce nepojednává konkrétní lidské společnosti, místo toho rozeznává jejich základní typy, především archaický a moderní, aby mohla snáze postihnout odlišné koncepce časovosti, jež jsou pro různé společenské struktury charakteristické. Ukazuje se, že žádná z těchto koncepcí neexistuje ve společnosti samostatně. Porozumění dominujícímu způsobu nahlížení času tak může být vodítkem k pochopení dalších institucí v této společnosti, zároveň však platí, že přestože určitá časová perspektiva zaujímá dominující roli, v životě člověka se vždy projevuje více rovin časovosti, které jej ovlivňují.

 

Literatura

ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování). Praha: OIKOYMENH, 1993.

ISBN: 80-7298-037-8

 

BERGER, Peter, L. LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.

ISBN 80-85959-46-1

[1] BERGER, Peter, L. LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999. s. 11.

[2] BERGER, Peter, L. LUCKMANN, Thomas. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999. s. 32.

[3] Tamtéž, s. 33.

[4] ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování). Praha: OIKOYMENH, 1993. s. 23.

[5]Tamtéž, s. 19.

[6] Tamtéž, s. 9.

[7] Tamtéž, s. 28.

[8] Tamtéž.

[9] ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování). Praha: OIKOYMENH, 1993. s. 115.

[10] Tamtéž, s. 65.

[11] Tamtéž.

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž.

[14] Tamtéž, s. 9.

[15] Tamtéž, s. 43.

[16] Tamtéž, s. 81.

[17] Tamtéž, s. 80.

[18] Tamtéž, s. 85.

[19] Tamtéž.

[20] ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování). Praha: OIKOYMENH, 1993. s. 97.

[21] Tamtéž, s. 109.

[22] Tamtéž.

[23] Tamtéž, s. 113.

[24] Tamtéž, s. 43.

[25] Tamtéž, s. 113.

[26] Tamtéž, s. 114.

[27] Tamtéž, s. 85.

[28] Tamtéž, s. 117.