1. Hry – vymezení pojmu a některé souvislosti

Co můžeme, bez větších obav z fatálního omylu, označit v psychologii nebo sociálně komunikačních disciplínách za hru? Vymezení pojmu hra se dlouho vyvíjelo, vyvíjí, a pravděpodobně i nadále vyvíjet bude. E. Berne, autor slavné knihy Jak si lidé hrají, formuloval obsah pojmu hra tak, že „Hra je řada transakcí, jež vede k tomu, aby se hráči vyplatila“.

Vann Joinese vyslovil později, že hra je „počínání, při němž zúčastnění něco činí se skrytou motivací, o níž neví jejich dospělý ego-stav, nedá se poznat, dokud jeden z účastníků nezmění své chování a která vede k tomu, aby se nakonec každý účastník cítil zmatený a nepochopený, dávaje to za vinu druhému“.

Je tedy zřejmé, že nikoliv každý soubor na sebe navazujících interakcí v mezilidské komunikaci můžeme označit za hru. Jako hru můžeme označit takové jednání, kdy účastník komunikuje se skrytým záměrem a do určité míry si ani sám neuvědomuje, jaké jsou skutečné příčiny nebo cíle jeho chování. Ostatní osoby v jeho okolí, kterým jsou jeho projevy určeny, mnohdy nemusí mít o momentální účasti ve hře nejmenší tušení. Obvykle je součástí hry moment překvapení.

Podstatnou součástí každé hry je role hrajícího. Významně jsou tyto role určeny vztahem, respektive blízkostí postojů hráče k možným základním existenciálním pozicím.  Za existencionální pozice můžeme označit variantní hodnotící postoje, ve kterých hráč vnímá postavení, stav, situaci, perspektivy svoje na jedné straně a postavení, stav, situaci, perspektivy druhé osoby (případně druhých osob).

V zásadě je možné tyto pozice popsat jako

• depresivní pozice (já nejsem OK, ty jsi OK),
• zoufale pesimistická pozice (já nejsem OK, ty nejsi OK),
• pozice domněle autoritativní (já jsem OK, ty nejsi OK) a
• zdravá pozice (já jsem OK, ty jsi OK).

Podle psychiatra Harrise je poslední (zdravá) pozice vývojově nejmladší, jde jistě o nejlepší, nejzdravější variantu. Z prvních let života má však většina lidí zafixovanou pozici druhou nebo třetí (v řadě případů dokonce první) a podle té nejčastěji jedná.

Zajímavou okolností hraní her je možný užitek, zisk z této činnosti. Velmi názorné a často citované schéma možných typů přínosů, zisku z hraní je následující. V jednotlivých případech může jít o

• vnitřní psychologický zisk, kdy jednáme podle hluboce zakořeněných scénářů a nebo o
• vnější psychologický zisk, kdy se automaticky vyhýbám situacím, ve kterých hru hrát nelze.
• Další možností je vnitřní sociální zisk, kdy vycházíme z toho, že protihráče dobře známe, což ovšem vůbec nemusí být pravda.
• Vnější sociální zisk přichází tehdy, když nám hra poskytuje známé téma pro komunikaci, např. pomlouvání spolupracovníka.
• O biologickém užitku hovoříme, když si hraním hry jedinec nejbezpečnějším, osvědčeným a nejrychlejším způsobem obstarává uspokojování potřeb, např. hlad po povšimnutí, příp. hlad alespoň po negativních, než žádných vazbách.

Berne nabízí rovnici (uvádí jí jako G rovnici, podle angl. Game – Hra), která modeluje průběh a prvky hry. Tato rovnice zní:

Past + zájem o hru = odezva – výměna rolí – zmatení – odměna.

Za past lze například považovat, když „žádáme“ někoho o radu, ale je přitom (nám samotným) zcela zřejmé, že o žádnou radu nestojíme.

Kořeny zájmu o hraní her můžeme nalézt v dětství. Každý z nás jedná podle scénářů, které si v dětství vytvořil za přispění rodičů, mimo jiné fixováním modelů chování a hraní, popisovaných v pohádkách, písničkách, atd. Například chování podle scénáře „ubližujte mi, prosím“, má často původ v četných negativních odezvách v raném věku, které přijímal a o pozitivní odezvu se nenaučil žádat. První fází na pravé straně G rovnice je odezva. Jakkoliv odezva zpravidla může nastat bezprostředně po podnětu, může překvapivě trvat i několik let. To se následně projevuje jak v celoživotních vztazích v osobním životě, tak v dlouhodobých vztazích například na pracovišti. Další fází je výměna rolí, ke které ovšem v některých scénářích či variantách nemusí dojít. Zmatení ale nastává vždy, protože hry bývají plné skrytých výměn a orientovat se ve hře je náročné. Závěrečná fáze je v G rovnici uváděná jako odměna. Ve většině případů jde spíše o ztrátu, neboť často se zúčastnění hráči cítí hůře než před hrou. Dokonce se mohou dostavit zásadní, patologické frustrace (Zbyněk Vybíral trefně označuje tyto stavy jako morální kocovinu).

Zbyněk Vybíral dochází ve své knize Psychologie lidské komunikace k tomu, že komunikační výměna se stává hrou, teprve je-li splněna řada podmínek. Zejména se jedná o to, že

• komunikace se řídí předem danými pravidly (většinou nejsou dohodnuta explicitně) a probíhá stále stejně,
• do hry se nezapojuje dospělý ego-stav, ale „hraje se“ z ego-stavů rodičovského a dětského, které jsou plné emocí a náchylné k nevědomému „hraní“,
• jedinec nemá na hru náhled; i přesto, že se opakovaně chová stejně, často se diví, co se to děje, „jak se to mohlo stát“, atd.
• hra produkuje tzv. „nepravé“ pocity, jako jsou uspokojení, škodolibost, pocit satisfakce, radost z odplaty, pocit vítězství, atd.
• mnoho výměn je skrytých, nezjevných,
• pozici v komunikační výměně lze označit za „roli“ ve hře,
• ke každé hře patří moment překvapení nebo zmatení, event. „výměny rolí“: hra připravuje aktérům nepředvídatelné momenty.

2. Příklad hry podle Erica Berne

Knihu Jak si lidé hrají napsal Eric Berne, ve dvacátém století docent kalifornské lékařské fakulty, kde přednášel sociální psychiatrii. Toto dílo, které bylo desítky týdnů po prvním vydání bestsellerem, obsahuje typologii právě oněch souborů interakcí, které jsou označovány jako „hry“. Hrou nazývá Berne každodenní spory bez náležitého vyústění, ukazuje různé modely jejich průběhu, cituje jejich herce a uvádí možné formy vyústění, které člověk bez znalosti podstaty konkrétní hry najde jen stěží.

Jde, s mírnou nadsázkou, o „encyklopedii špatných praktik v jednání, kterým se máme vyhnout, protože se jim vyhnout můžeme“.

„Kopejte do mě“ je název jedné z her, zařazené do skupiny „Životní hry“. Hráči této hry se vyznačují tím, že jejich chování vypadá tak, jako by nosili štítek s nápisem „Prosím nekopat“. Tím vyvolávají téměř pravidelně opačný výsledek a zpravidla se najde někdo, kdo je nakopne. Postižený pak nešťastně naříká a upozorňuje na nápis Nekopat. U patologických hráčů této hry lze pozorovat postoj „Heč, moje trápení je větší než tvoje trápení“. Často je možné tento postoj pozorovat u paranoiků.

Specifická situace nastává, nedostává-li se hráči dlouho, zejména díky přespříliš tolerantnímu okolí, nakopání. Tehdy se jeho provokativní jednání stupňuje natolik, až ho konečně někdo nakope. Tak vyhranění hráči hry „Kopněte do mě“ se bohužel často stávají „obětí“ společnosti, které stále někdo šidí, nikdo je nemá rád, dokonce je nakonec (mnohdy opakovaně) vyhodí z práce. Překvapivě mistrně sehrál hru „Kopejte do mě“ bývalý předseda Vlády ČR, Mgr. Stanislav Gross. Jeho chování v posledních měsících jeho působení ve vládě bylo fenomenálním příkladem každodenní a  pečlivé práce na roli ve hře „Kopejte do mě“.

Tato hra je typickým příkladem ustrnutí v některé z nedospělých pozicích (viz výše citovaná úvaha psychologa Harrise). Pravděpodobně k ní tendují osoby, které (vzhledem k postojům nebo technikám rodičů) profitovaly z podobného jednání po potrestání („nakopání“) v katarzi následného odpuštění a smíření, nebo byly dlouhodobě zahlcovány odmítavými reakcemi a nenaučily se žádat reakce pozitivní.

Použitá literatura:

1. VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. Vydání první. Praha: Portál, 2000. 263s.

ISBN 80-7 178-291-2

1. BERNE, Eric. Jak si lidé hrají. Vydání druhé. Most: Dialog, 1992. 200 s.

ISBN 80-85194-51-X