Socializace lidského jedince

Významné místo v sociální determinaci vývoje jedince zaujímá socializace. Jde o proces začleňování jedince do společnosti, v němž dochází k proměnám, jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něho člověk jako kulturní bytost. Je to nesmírně významná přeměna, znamenající přechod z říše přírody do říše lidské kultury a na ní založené lidské společnosti.

Socializace je proces celoživotní.

Socializace představuje vztah vzájemného působení mezi společností a jedincem:

společnost — socializace — osobnost

Zatímco psychologie si všímá především vztahu „socializace – osobnost“, sociologie či kulturní antropologie se zaměřuje na vztah „socializace – společnost“.

Socializace zabezpečuje vrůstání člověka do společnosti a kultury a znamená získávání sociálních dovedností, návyků a postojů potřebných pro styk s lidmi, pro přijímání různých společenských rolí, morálních i jiných norem společnosti.

Socializace se uskutečňuje ve společenských a mezilidských vztazích vzájemným působením osob, skupin, institucí.

Někdy má specifickou podobu záměrného působení (v rodině – výchova, dítě se učí např. pozdravit, potká-li známého člověka), ale přitom neustále působí různé socializační stimuly nezáměrně, živelně (prostředí – působení filmů, reklam, knih, ale také vzorů dospělých). Každý z nás je subjektem i objektem socializačních vlivů, tzn. že přijímáme i předáváme podněty k vrůstání do společnosti.

Socializační působení se uskutečňuje prostřednictvím procesů sociálního učení v několika formách.

Za obecné mechanismy sociálního učení považujeme:

1) asociaci (podmiňování), 2) posilování (zpevňování) a 3) observaci (odezírání).

Vedle nich rozlišujeme :

4) anticipaci (očekávání), 5) nápodobu a 6) identifikaci (ztotožnění).

ad 1) Asociace (podmiňování) je vytváření spojů mezi podněty, působícími na jedince v časové a prostorové návaznosti a odpověďmi jedince na ně.

ad 2) Učení posilováním je založeno na odměnách a trestech. Odměny i tresty jako regulátor sociálního učení přicházejí od rodičů, učitelů, trenérů, vrstevníků, spolužáků, atd. Sociální odměnou jsou různé formy pochvaly, uznání, lásky. Sociálním trestem je projev nesouhlasu, zamítnutí, zavržení, odepření projevů sympatie, pohrůžky. Učitelé chválí, dávají dobrou známku – odměňují žáka za splněný úkol. Rodiče děti pohladí, usmějí se, projeví radost – odměňují dítě za chování, které odpovídá požadavkům, normám a zvyklostem. Trest má naopak odstranit nebo oslabit nežádoucí chování. Odměny jsou podstatně efektivnější než tresty. Obecně platí, že chválit lze přede všemi, pokárat nebo trestat mezi čtyřma očima.

ad 3) Observační učení vychází z latinského observo, což znamená odezírám, pozoruji. Není vždy nutné, aby byl odměněn či potrestán přímo určitý jedinec. Stačí, když např. případ pochvaly pozoruje u někoho jiného (třeba kamaráda, oblíbené filmové postavy). Účinek může být stejný – posiluje to jeho vlastní chování. Jedinec si osvojuje takové způsoby chování a jednání, za které je sociálně odměňován jeho model.

ad 4) Projevem očekávání, anticipace toho, jak se bude jedinec chovat, ovlivňují jednotlivci i sociální skupiny průběh sociálního učení. Očekávání druhých působí jako „vmanévrování“ do určitého způsobu reagování, chování nebo jednání. Říká-li matka synovi „dokážeš to, jsi šikovný“, vyjadřuje důvěru v jeho schopnosti a posiluje jeho touhu cíle dosáhnout. Avšak i tato forma sociálního učení má svou odvrácenou stranu – na vývoj jedince velmi nepříznivě působí ta očekávání, která opakovaně vyjadřují nedůvěru a nespokojenost „Zase jen dostatečná, to jsi celý ty.“ Toto rozhodně nemotivuje k lepšímu výkonu.

ad 5) Učení napodobením je běžné i u zvířat. Ve společnosti či etnických skupinách na nižším kulturním vývojovém stupni je hlavním a někdy také jediným způsobem učení.Avšak i v našich sociálně.kulturních podmínkách se bez napodobování lidský jedinec neobejde. Napodobením se učí řeči, mimice, gestikulaci, zdrženlivému či živému projevu citů, trávení volného času. Nepodobením lze převzít i způsob života, způsob chování k ostatním lidem. (např. hra šestileté holčičky „na maminku“ prozradí hodně o chování její matky k ní.)

ad 6) Identifikace vyjadřuje ztotožnění s osobou, k níž má jedinec vztah a chce se jí přiblížit, připodobit. Je to záměrné úsilí o převzetí způsobů chování a jednání modelu. Modelem může být prakticky kdokoliv. Na rozdíl od výše uvedených forem sociálního učení, které regulovaly proces učení dítěte zvenčí, je identifikace prostředkem autoregulace, sebeřízení, sebevýchovy.

Společnost jako celek socializačně působí na jedince prostřednictvím různých činitelů. Funkci činitelů socializace mohou plnit nejrůznější sociální skupiny a nejrůznější osoby, s nimiž jedinec vstupuje do různých vztahů. Hlavními činiteli socializace jsou takové sociální skupiny, do nichž je jedinec začleněn relativně trvale, a které proto mají možnost dlouhodobého působení. Jde především o rodinu, školu, vrstevnickou či zájmovou skupinu, sociální skupiny na pracovišti. Mezi činitele socializace počítáme také sdělovací prostředky.

Významným a specifickým činitelem socializace je rodina. Rodina dává dítěti první, a proto již velmi silné zkušenosti do dalšího života. Ukazuje mu, jak se lidé chovají jeden ke druhému, zda spolupracují a pomáhají si, jak reagují, když se jim něco nedaří. Dítě sleduje názory, postoje i hodnoty matky a otce, zjišťuje, co je úkolem muže a ženy. Rodina předává základní model sociální interakce a komunikace v malé sociální skupině. Začleňuje dítě do určitého způsobu života, předává mu sociální požadavky a normy a reguluje jejich přijetí. Rodina a její citové zázemí jsou pro vývoj dítěte nezastupitelné. Kladné, vřelé citové vztahy v rodině usnadňují vytvoření kladného vztahu k lidem vůbec.

Vrstevnická skupina je zpravidla malou sociální skupinou, jejíž členové jsou si blízcí věkem. Z tohoto hlediska je homogenní. Vrstevnické vztahy v ní vznikající mají různé formy, promítají se do různých aktivit jedince. Vrstevnická skupina ovlivňuje vývoj dítěte už od předškolního věku, ale zvláštního významu nabývá v období dospívání. Dospívající se osamostatňují, odpoutávají od rodiny a navazují nové, diferencovanější vztahy s jedinci obojího pohlaví. Vrstevnická skupina vytváří „cvičné pole“ pro osvojování nových rolí, zvládání nových situací, které přináší dospívání a dospělost.