Školství ve starověkém Římě

Každodenní život římské společnosti – Školství

Vzdělání

Od 2. stol. př. n .l se v Římě začaly intenzívně rozvíjet veřejné školy.

Návštěva školy nebyla povinná a byla ponechána na vůli a možnostech jednotlivce; je příznačné, že učitelé, kteří se živili vyučováním a vybírali od svých žáků školné, mívali pro jistotu ještě další zaměstnání pro  případ, že by jim výnos školy nezaručil dostatečné existenční prostředky.

Základy vzdělání se dítěti dostávaly již v dětství a učiteli byli rodiče. Chudé děti se nikdy nenaučily číst a psát, protože jich bylo třeba k práci. V případě bohatších rodin to už byly chůvy nebo paedagogus, otrok sloužící jako vychovatel, zpravidla to byli Řekové. Římané respektovali znalosti a vzdělanost Řeků. Od 6-7 let pak začínala školní docházka.

V celé říši bylo spousty soukromých a obecných škol, které poskytovaly velmi dobré vzdělání. Římané převzali téměř beze změn helénistický výchovný systém trojstupňového vzdělání, jenž všem umožňoval zvládnout dobře psaní, čtení a počty. Horním a majetným vrstvám poskytovaly zvláštní školy vzdělání v různých dalších disciplínách jako například v gramatice, rétorice, logice, aritmetice, geometrii, právech, astronomii a v hudbě.

Škol bylo tehdy tolik, kolik bylo předmětů a kolik bylo předmětů, bylo také učitelů. Učilo se v místnostech, jenž si většinou učitel pronajímal sám, nebo na veřejných místech, v bazilikách nebo na hřištích. Ve větších městech a také v Římě byly spíše školní budovy, na jejichž postavení dával peníze stát nebo některé z bohatších rodin.

• Ludus litterarius

Školské vzdělání mělo tři stupně. 1. stupeň (ludus litterarius) bylo základní vzdělání v elementární škole, v níž skupinu žáků vedl ludi magister či litterarius. Do základní školy chodily děti (chlapci i dívky) mezi 7-12 rokem.

Mnoho dětí opustilo tuto školu v 11 letech a již doma v žádném vzdělání nepokračovalo. Děvčata se začala připravovat na manželství, do něhož mohla vstoupit ve 12 letech.

Nižší stupeň veřejného školního vzdělání si kladl celkem skromné cíle – naučit žáčky čtení, psaní a počítání. Výuka čtení začínala poznáváním abecedy, načež se přikročilo ke čtení slabik a nakonec jednotlivých slov. Při psaní se jako pomůcky užívalo destiček potažených voskem a rydla či špičaté kovové pera, zvané stylus. Když se destička popsala, vosk se odstranil a nanesl se nový. Některé děti vyškrabávaly písmena na kousky rozbité keramiky. Starším žákům bylo dovoleno používat papyrový svitek, na který se psalo inkoustem (atramentum) rákosovým perem (calamus). Počítalo se za pomocí prstů nebo zvláštní počítací desky (abacus), na kterou se kladly kaménky (calculi) na linky znamenající jednotky, desítky, stovky apod. a takto mohli provádět i složité násobení a dělení.

·        Grammaticus

Vyšší školy, grammaticus  –na úrovni našeho středního- sloužily k prohloubení literárního vzdělání, ale také se zde učili předměty, jako historie, filozofie, zeměpis, geometrie, hudba a astronomie. Avšak nejvýznamnějším byla řečtina, neboť řecká kultura měla na římský život stále velký vliv. Východiskem výuky tudíž byla četba klasických autorů jako byli: Plautus, Vergilius a Cicero, gramatický rozbor čteného místa a výklad, který na ně navazoval. Paměť se pěstovala učením textů zpaměti.

Pro řecké texty byl zvláštní učitel (grammaticus Graecus) stejně jako pro latinské (grammaticus Latinus). V gramatických  školách se žáci seznamovali hlouběji s oběma studovanými jazyky a zdokonalovali svůj styl. Ke gramatikovi docházeli žáci mezi 12-15 rokem.Jedním z důvodů návštěvy střední školy byla příprava žáka na studium s učitelem řečnictví. Každý, kdo se chtěl stát soudcem nebo politikem, musel umění hovořit na veřejnosti ovládat.

·        Rétorské školy

Nejvyšším stupněm byly rétorské školy, v nichž se adepti na veřejnou kariéru cvičili v řečnickém umění. Důležitou součástí této výuky byla i četba historické literatury a speciálních pojednání o řečnictví. Důraz se kladl na působivý obsah i přednes řeči, proto se žáci učili mluvit o obecných problémech, jenž mohli úspěšně uplatnit při různých příležitostech. Tyto rétorské školy se rozvinuly od 1. stol. př. n. l. Rétorská výchova měla na sklonku republiky mimořádný význam. Svědčí o tom i pozornost, kterou ji věnoval Cicero, jenž sepsal několik důležitých spisů o řečnictví.

Rétorské školy v Římě byly svou formou latinské, avšak v obsahu výuky ovlivněny řeckou praxí. Je příznačné, že Římané, kteří chtěli dosáhnout opravdu dokonalých výsledků, podnikali studijní cesty do Řecka nebo na Rhodos a navštěvovali proslulé řecké rétory.

Vedle  řečnického  vzdělání   bylo   možné   získat  v soukromých  římských   školách i znalost  hudby a zpěvu, někteří učitelé se věnovali speciálně tělesné výchově.

Tresty a prázdniny

Výuka začínala již za úsvitu a trvala i s přestávkami do poledních hodin. Ve školách vládla přísná kázeň a byly zde někdy i tělesné tresty, pohlavky, rána holí přes nastavenou ruku, popřípadě řádný výprask patřily v Římě k běžným výchovným prostředkům. Ve škole se neznámkovalo, ale rodiče byli od učitelů velice dobře informováni.

Školní rok začínal 23. března a končil 19. března na svátek Minervy, patronky vzdělání. Mezi tím měli žáci řadu volna například každý osmý den. Měli spousty prázdnin, z nichž hlavní byly letní prázdniny (od poloviny července do začátku října).

Církev a školy

Ve 4. stol. n. l. a 5. stol. n. l. staré římské školy ztrácely na významu. Úpadek římských škol pomáhal ve svých důsledcích kulturnímu vzestupu Konstantinopole i vznikajících křesťanských učilišť. Výchova přecházela do rukou církve, která ji dala nové poslání i základ. Její hlavní náplní se stal výklad biblického textu a pronikání do věroučných otázek. Střediskem této výchovy byla především města, kde působili význační církevní představitelé.

Použitá literatura:

Burian, Jan:  –  ŘÍM-SVĚTLA A STÍNY ANTICKÉHO VELKOMĚSTA

• Svoboda v Praze, r. 1970

Starověké civilizace-Školní encyklopedie:

• přeložily Kovaříková, H. a Libovická,
• Václav Svojka a Co, r. 1998