Mé setkání s psychicky narušeným člověkem
Jsem zaměstnán jako příslušník Vězeňské služby České republiky a z pozice své funkce Vrchního inspektora strážní služby ve vazební věznici jsem měl možnost poznat celou škálu psychicky narušených jedinců. Lidé pohybující se v kriminálním prostředí mají často velmi zajímavé pohnutky proč tak činí a v mnoha případech se jejich činy rodí v pokřivených myslích nemocných jedinců. Někdy jsou následně v péči psychologů, jindy končí na uzavřených psychiatrických odděleních ať už civilních léčeben, nebo speciální části vězeňské nemocnice v Brně. A právě o jednom případu, který jsem zažil, se zde chci zmínit.
Toho deštivého říjnového dne, jsem nastupoval na noční službu a nic nenasvědčovalo, že by měla být jiná než desítky předcházejících. Asi hodinu po převzetí služby přišlo z hlavní brány hlášení, že se dostavilo vozidlo policie ČR s ženou do výkonu vazby. Na první pohled nic výjimečného. Po příjezdu policejního vozu k mému stanovišti a příchodu kolegů k realizaci příjmu vězně jsem v souladu se standardními procedurami šel dotazem ověřit totožnost vězně. Ona osoba, říkejme ji třeba Kateřina K., na první pohled působila zvláštním dojmem. Neustále těkala očima v rychlém sledu po okolí a působila velmi vyděšeným dojmem. Opět nic divného, nakonec kdo by nebyl z první nedobrovolné návštěvy věznice vyděšen. Nicméně po odjezdu kolegů od policie jsem se rozhodl, že s tou skoro ještě dívkou znovu promluvím.
Věděl jsem ze spisu, že je vazebně stíhána pro těžké ublížení na zdraví, které způsobila nožem dvou mužům. Pokoušel jsem se s ní promluvit, ale bylo to velmi obtížné. Kateřina se neustále rozhlížela po okolí a nebyla schopná souvislého projevu. V jednu chvíli tiše zašeptala, že nespecifikovaní oni si ji najdou i tady a zabijí ji. Současně si intenzivně a až do krve škrábe kůži na předloktí. Ten pohyb znám, je velmi častý u narkomanů s abstinenčními příznaky. Její slova a jednání mě vedli k nařízení eskorty k psychiatrickému vyšetření v léčebně Bohnice.
Po návratu eskortní skupiny jsem přečetl závěr lékaře, tedy tu část určenou pro mé oči, kde jsem hledal odpověď na otázku, zda je schopná pobytu v cele anebo bude nutný okamžitý převoz jmenované na vězeňskou psychiatrii v Brně. Eskorta byla lékařem doporučena až na další den. Rozhodl jsem tedy o jejím umístění na speciální celu umístěnou vedle kanceláře dozorce, opatřenou ochranou oken proti rozbití skla drátěnou mříží a dvojitým vstupním katrem. Dozorkyni na oddělení jsem nařídil kontroly vězeňkyně v intervalu pěti minut. Pak jsem připravil dokumenty k převozu jmenované na následující den a věnoval se běžné služební činnosti.
V 04,35 hod., ten čas nikdy nezapomenu, ožila vysílačka na operačním středisku poplašným křikem dozorkyně přivolávající pomoc na patro, kde byla Kateřina umístěna. Okamžitě jsme se kolegy z hlídky doběhli na místo a tam se nám naskytl neuvěřitelný pohled. Kateřina využila svých extrémně štíhlých rukou, protáhla je za drátěnou zábranu na okně, rozbila sklo a takto získaný střep použila jako zbraň proti sobě. V okamžiku našeho příchodu k cele měla již podřezaná obě zápěstí, dvakrát probodnutý hrudník a v šířce přibližně 15 centimetrů rozříznuté břicho až byly vidět vnitřní orgány. Cela byla zastříkána krví a Kateřina masivně krvácela. Přesto stála na nohou a křičela, že pokud někdo vejde dovnitř, tak ho zabije, ať ji necháme zemřít. Vnikli jsme s kolegy dovnitř a jen prudkým zvednutím hlavy jsem uhnul před střepem mířícím na můj obličej. Povalili jsme Kateřinu na zem a vyrazili ji z ruky střep. Pokoušela se nás kousnout, poškrábat a stále křičela, že má AIDS a všechny nás vezme do hrobu. Bylo neuvěřitelné, jakou ta drobná osoba disponovala silou. Čtyři muži ji drželi a měli co dělat. Na co však nikdy nezapomenu, je pohled jejích očí. Tak nějak musí vypadat oči vlka chyceného v pasti. Šílený, vyděšený a přitom zuřící pohled těch světle modrých očí ponesu s sebou již navždy.
Chvíli poté co jsme Kateřinu přemohli a alespoň částečně zastavili krvácení, se dostavila operačním přivolaná RZS, odborně ji ošetřili a následně pod dohledem stráže přepravili do vězeňské nemocnice Praha – Pankrác. Po stabilizaci jejího zdravotního stavu byla Kateřina transportována na již zmíněnou vězeňskou psychiatrii v Brně. Jak jsme se později dozvěděli, byla u ní diagnostikována rozvinutá paranoidní schizofrenie, byla zbavena trestní odpovědnosti a předána do civilní psychiatrické léčebny. Trochu to v nás dodnes vyvolává rozčarování ze skutečnosti, že nikdo z příslušníků VS ČR vyjma lékařů nesmí znát zdravotní stav vězňů a to ani ve smyslu duševních chorob, nebo smrtelných nákaz typu AIDS.
Následující tři měsíce jsme s kolegy strávili čekáním na prokazatelné výsledky Kateřininých krevních testů. Byly bohu dík negativní. Nicméně ani tak na to noční setkání s Kateřinou K. nikdy nikdo z nás nezapomenu ani já, ani mí kolegové.