Sekty

Úvod

Jako téma úvahy nad malými sociálními skupinami, jejich skupinovou dynamikou a možností ovlivňování ať už jejích členů, či vývoje samotné skupiny, jsem zvolila náboženské sekty. Jde o stále velmi medializované téma, bohužel novináři píšící o této problematice mají zřídka odbornou erudici, což v kombinaci s honbou za senzací u některých z nich vede k velmi pokřivenému obrazu, který přejímá většina veřejnosti. Většina lidí bere sektu za negativní jev a neuvědomují si, že může sehrát i pozitivní roli, například v procesu socializace mladých a často problémových jedinců (Lužný, 1997).

Sekta jako malá sociální skupina

Ačkoli je definování pojmu malá sociální skupina problematické a nejasné, přesto se pokusím zmínit alespoň hlavní definiční znaky podle Rabušicové (1991):

1. interakce mezi členy skupiny
2. existence komunikační sítě
3. existence sociálního vztahu
4. společná činnost
5. společný cíl
6. diferenciace rolí a pozic
7. normativní a hodnotový systém
8. systém sankcí
9. vědomí skupinové příslušnosti
10. vědomí skupinové odlišnosti

Domnívám se, že ve fungování sekty je možné dohledat všechny výše uvedené definiční znaky a proto ji lze chápat jako malou sociální skupinu.

V tomto bodě je myslím nezbytné pokusit se o vymezení pojmu sekta. Sektu lze považovat za pododdíl již existujícího náboženství. Štampach (1994, s. 4) definuje sektu v dnešním slova smyslu jako „určitý typ náboženské nebo pseudonáboženské společnosti, bez ohledu na její původní vazby a na současnou velikost“.[1] Jako charakteristické znaky sekty uvádí její uzavřenost, autoritářský, mnohdy až totalitní způsob řízení, kdy je vůdce sekty považován za všeobecnou a bezpodmínečnou autoritu,  utajování organizační struktury, nauky a praxe a v mnoha sektách lze najít i fundamentalismus. Charakteristické jsou i způsoby získávání stoupenců, při nichž často dochází k využívání mezních situací, ve kterých se lidé ocitají (Štampach, 1994).

Pokud jde o členství, respektive vazbu na skupinu, Lužný (1997) upozorňuje, že vytváření vazby jedince na skupinu je proces pozvolný a i po připojení se ke skupině je třeba tuto vazbu neustále upevňovat a posilovat. Rozmanitost sekt nám neumožňuje hovořit pouze o jednom specifickém vztahu mezi nimi a jedinci. Existují jak skupiny, které jsou založeny na silné vazbě a aktivně své členy zapojují do společné činnosti, tak i skupiny, jejichž členové mezi sebou mají jen velmi volné, nebo i žádné vztahy a závazky ke skupině – do této skupiny lze zahrnout UFO kulty, části hnutí New Age.[2]

Pro přiblížení skupinové dynamiky náboženské sekty, lze použít Tuckmanův model. Podle něj prochází vývoj malé sociální skupiny následujícími pěti fázemi:

1. formování – členové skupiny se setkávají, seznamují, zabývají se cíly a orientací skupiny, 2. bouření – při němž se objevuje různost názorů, nespokojenost některých členů se členy ostatními apod., 3. normování – dochází k vyjasnění konfliktů, rolí jednotlivých členů, kteří souhlasí s cíly skupiny, 4. samotný výkon – členové usilují o dosažení vytyčených cílů, 5. odložení – může nastat, pokud se očekává nebo požaduje rozpad skupiny (Novotný, 2006, podle Mullen, Goethals, 1987).

Případ sekty je z hlediska Tuckmanovy teorie zajímavý tím, že této teorii přesně neodpovídá, protože jednotlivé fáze mohou probíhat v různém pořadí a nelze je od sebe jednoznačně separovat, některé nemusí ani nastat. Přesný průběh skupinové dynamiky se bude v jednotlivých náboženských skupinách lišit.

Sekta, jako sociální skupina se obvykle formuje kolem charismatického vůdce, který jim zpravidla nabízí něco, co jim nemůže poskytnout většinová společnost. Proces připojení ke skupině bývá v sociologii náboženství bývá označován jako konverze. Lužný (1997) rozlišuje dva modely. Prvním je konverze jako vymytí mozku (brainwashing), jejíž základními prostředky jsou totální kontrola všech oblastí života jedince, fyzická izolace od okolního světa, který bývá interpretován jako sféra zla, a poskytování pocitu bezpečí uvnitř skupiny. Druhým modelem je konverze jako postupný posun (drift model), při kterém dochází ke konverzi postupně, zčásti neuvědoměle prostřednictvím sociálních vztahů[3]

Důsledkem vysoké, mnohdy až absolutní moci vůdce, o jehož názorech a příkazech se zřídka pochybuje, k druhé a potažmo třetí fázi takřka nedochází. Vůdce skupiny zpravidla určuje úkoly a cíle, kterých je třeba dosáhnout. Pokud se názorové neshody objeví, jde jen o jednotlivce, pro něž může tato situace být až traumatizující. Na druhé straně však může dojít k situaci, kdy  vůdci oponuje natolik charismatická osobnost, že může dojít až k rozštěpení skupiny. Stejně jako se v případě jednotlivých sekt liší jejich skupinová dynamika, jejich primární cíle a úkoly, kterých se snaží dosáhnout, jsou rovněž rozdílné. Některá náboženská  hnutí tvrdí, že právě a jen oni jsou opravdoví věřící. Spíše prostředkem nežli cílem je jejich osobní přístup k potencionálním klientů, čímž se liší od zavedených velkých církví. Velmi častým proklamovaným cílem různých náboženských hnutí je vést člověka k duchovní čistotě, nezřídka až k askezi, snaha o prohloubení náboženských prožitků a osobní religiozity a šířit učení.

Poslední fází ve vývoji náboženské skupiny je fáze odložení. Jak už bylo řečeno, tato fáze může, ale nemusí nastat. Jedním z důvodů zániku sekt může být zestárnutí a vymření jejích členů (případně spácháním kolektivní sebevraždy, jako v případě sekty Svatyně lidu, v Guyaně v roce 1978), nebo již výše uvedené rozštěpení skupiny, nebo zásahem státní moci (například zánik  sekty vedené Davidem Koreshem v americkém Waco v roce 1993).

Závěr

Při zkoumání problematiky sekt, jako malých sociálních skupin pro mě bylo zajímavé porovnávat, do jaké míry se jejich časový aspekt shodoval se zavedenou teorií, respektive, v čem a v jakém rozsahu se od této teorie vzdaluje. Náboženské skupiny jsou tématem velmi složitým a komplexním a jejich zkoumání ze sociologického hlediska jen jednou z mnoha možností.

Seznam použité literatury:

• Lužný, D., Nová náboženská hnutí, Brno: MU, 1997.
• Rabušicová, M., K sociologii výchovy, vzdělání a školy, Brno: MU, 1991.
• Štampach, O., I., Sekty a nová náboženská hnutí, Praha: Oliva, 1994.
• Václavík, D., Sociologie nových náboženských hnutí, Brno: MU, 2007.

[1] Toto je pouze jedna z možných definic, poměrně rozsáhlý přehled definic sekty a jejich vývoje v diskurzu sociologie náboženství  podává ve své studii D. Václavík. Viz Václavík, D., Sociologie nových náboženských hnutí, Brno, Masarykova univerzita, 2007, 34-58.

[2] Širší vymezení různorodých vazeb jedince na náboženskou skupinu uvádí D. Lužný. Viz Lužný, D., Nová náboženská hnutí, Brno, Masarykova univerzita, 1997, 60-71.

[3] Obsáhlejší výklad procesu konverze viz Lužný, D., Nová náboženská hnutí…, 101-110.