Schopnosti a dovednosti sociálního pracovníka se skupinou

Individuální, skupinová a komunitní sociální práce jsou hlavními metodami pomoci v oblasti sociální péče. Ačkoliv se v mnohém odlišují, jedno mají společné, cíl pomoci člověku v sociální situaci, která je pro něj nějakým způsobem zatěžující. Díky prolínání psychologie a psychiatrie do sociální práce vzniklo nejvíce možných přístupů v oblasti práce s individuem (psychoanalýza, teorie rolí, labeling, logoterapie, realitní terapie a mnohé jiné), ale sociální práce se skupinou a komunitou patří též k historicky tradičním přístupům sociální péče, a mohou, poskytnou interakce a vazby, které jsou v práci s jednotlivcem nemožné.

Sociální práci se skupinou ovlivnili především sociální psychologové a sociologové. Zatímco první poskytli znalosti o formě skupiny (velikost, skladba, fáze vývoje…), druzí ji začlenili do sociálního kontextu (sociální vztahy a podmínky).

Sociální práce se skupinou může mít pro sociálního pracovníka mnohá úskalí. Nejvýznamnějším problémem se stává vazba sociální pracovník – skupina, protože vývoj skupiny a její efektivita je přímo závislá na interakci se sociálním pracovníkem, který se z ústředního postavení postupem času dostává na místo stále vlivné, ale okrajové, přesto však nesmí přestat poskytovat zpětné vazby a podněty a nesmí být omezena jeho autorita u skupiny, ačkoliv ve vůdčí roli může být nahrazen jiným členem skupiny.

Jedním z prvých úskalí, na které může sociální pracovník při práci se skupinou narazit je možná stigmatizace některého ze členů, nebo dokonce jeho nepřijetí skupinou. Domnívám se, že na tento problém by sociální pracovník měl pomýšlet již při sestavování skupiny a předem zauvažovat nad jednotlivými členy a jejich budoucím zapojení a raději omezit přijetí těch, kteří by bránili dosažení cíle skupiny. Nechci říct nebrat problémové členy, ale takový člověk bude brzdit skupinu a zároveň postoj skupiny k němu bude tíživý i pro něj.

Ve své úvaze bych si ráda vzala na pomoc stádia vývoje skupiny dle B. W. Tuckmana,[1] která jsou formování, bouření, normalizace, uskutečňování a ukončení.

Ve fázi formování je důležité zaměření jak na skupinu, tak na jednotlivce. Jednotlivec nesmí získat dojem, že o něj není ve skupině zájem a zároveň je nutné podpořit vznik interakcí ve skupině. Nejlepší je začít vzájemným představením, ze kterého nesmí být sociální pracovník vyjmut. Mluví-li každý člen o sobě, je dobré klást mu doplňující otázky, kterými je vyjádřen zájem o jeho osobu, popřípadě vtáhnou i ostatní členy („Nechcete se XY na něco zeptat?“ nebo „Má někdo podobný koníček/podobnou zkušenost?“ apod.), skupina se stane otevřenější a členové, kteří najdou určité podobnosti se budou cítit bližší, začnou vznikat vazby.

V této fázi je důležité stanovení norem skupiny. Jedná se především o naslouchání. V mé skupině je heslem: „Když někdo mluví, budu zticha a naslouchat mu, on mi to pak oplatí a bude naslouchat mě, až budu mluvit já.“

Ve fázi bouření se členové ptají po tom, jestli ke skupině patří a jaké je jejich místo v ní. Názory členů se polarizují a může být napadena autorita sociálního pracovníka, v takové chvíli je nutno zachovat klid a napadení neoplatit. Díky hledání místa ve skupině dochází k více konfliktům i mezi členy, sociální pracovník musí vždy dobře posoudit, zda intervenovat a nakolik. Určující je také nakolik dovede sociální pracovník vytvořit atmosféru tolerance vůči rozdílným postojům a názorům. Jde o využití rozdílnosti v postupu skupiny k cíly, aby skupinu odlišnosti obohacovali a nikoliv brzdili v rozvoji.

Ve fázi normalizace se již vytvořilo skupinové těleso formulované jako „my.“ Skupina je natolik soudržná, že se sama snaží konformovat své členy, je soudržná a otevřená, nikdo se nebojí vyjádřit svůj názor. Sociální pracovník se dostává spíše do role pozorovatele, musí dokázat ustoupit z vůdčí role a přenést svoji odpovědnost na jednotlivé členy skupiny a tím umožnit jejich vlastní rozvoj. Důležitou součástí skupinového dění jsou rituály, kterým nesmí sociální pracovník v žádném případě bránit. Myslím, že sociální pracovník by měl v dřívější fázi ritualizaci napomoci tvorbou nějakého rituálu, který by se při každém setkání opakoval. Například vždy na počátku udělat kolečko s otázkou týkající se běžné věci („Co hezkého se vám stalo o víkendu?“ nebo „Jaká film vás zaujal, během doby kdy jsme se neviděli?“ apod.)., protože rituály jsou pro člověka důležité.

Ve fázi uskutečňován je důležité, aby se sociální pracovník smířil se svou novou pozicí na okraji skupiny, což může být pro autoratitivní sociální pracovníky problematické. Sociální pracovník je již pouze pozorovatelem, skupina má již své vlastní mechanismi jak zacházet s problémy a nové vůdčí osobnosti. V případě zaražení se skupiny nad nějakou otázkou smí sociální pracovník zasáhnou a pomoci svým nápadem.

Problémem zakončení je „zabydlení“ se ve skupině, které může postihnou sociálního pracovníka, i členy. Lidé získali své pozice, ve kterých jsou spokojení a sociální pracovník cítí za skupinu odpovědnost, proto je nutné buď začít pracovat se skupinou na jiném cíly, aby se neztratila její efektivita, nebo shrnout to, čeho skupina dosáhla a navrhnou možnosti uplatnění se mino skupinu – navrhnou kam se obrátit, co jiného dělat.

Sociální práce se skupinou je práce náročná a je k ní třeba znalostí, aby se zamezilo komplikací na cestě k cíly skupiny, způsobených osobou sociálního pracovníka. Přestože existuje kvalitní literatura, ze které se lze sociální práci se skupinou naučit, domnívám se, že chybám v praxi se nelze vyhnou pouze četbou knih, ale jen osobní zkušeností. Nejlépe by rozvoji umění práce se skupinou jistě pomohla možnost účastnit se práce se skupinou po boku jiného, zkušenějšího sociálního pracovníka a od něj načerpat praktickou podobu práce a pozorovat uvedení teoretických znalostí do skutečnosti. A teprve posléze se sám postavit do čela skupiny jako sociální pracovník, který již zná nejen sociální práci se skupinou, ale též její praktická úskalí.

Jednou z věcí, které považují za důležité pro každého sociálního pracovníka je ovšem znalost sama sebe, člověk, který nezná svoji vlastní osobu, postoje a hranice nemůže pomoci jiným lidem, jeho vlastní nejasnost by byla překážkou v práci skupiny, protože i dobré ovládání verbalizace nezabrání podvědomému výrazu tváře, či postoji vyjadřujícímu opak toho, co říkáme.

Zároveň ne každý sociální pracovník je vhodný pro každou práci, ale má „to své.“ Někdo lépe umí pomáhat dětem a nedokázal by pracovat se starými lidmi, nebo nemusí být schopen s určitou skupinou pro osobní předsudky (přiznejme si, že každý nějaký předsudek má) pracovat vůbec.

Já osobně se snažím o sebepoznání, které by pozitivně přispělo k mé budoucí práci a své předsudky si uvědomuji. Vím, že bych nebyla dobrá při práci s narkomany, protože je nedokáži pochopit. Také bych ráda viděla pracovat se skupinou jiného sociálního pracovníka, bez této zkušenosti bych do praxe nešla.

Literatura:

Etický kodex sociální práce.

Navrátil, P.: Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno 2000.

Tuckman, B., W.: Development sequence in small groups. Psychological Bulletin 6, 1965, 63, pp. 384 – 399.

[1] Tuckman, B., W.: Development sequence in small groups. Psychological Bulletin 6, 1965, 63, pp. 384 – 399.