Romantika a revoluce

Romantika se za několik století své faktické existence stala slovem skloňovaným v mnoha pádech a mnoha souvislostech. Pro mnohé se stala synonymem ideálního vztahu (nebo alespoň jeho určité fáze) mezi mužem a ženou, pro další je  romantické umění vzorem lidské kreativity, procítěnosti.

Při četbě knihy Ernsta Fischera “Původ a podstata romantismu” (a přefiltrování její marxistické ideologičnosti) se nemohla nevnuknout myšlenka o spojitosti smyslu pro romantiku a ducha revoluce v západní, tj. hlavně kapitalistické kultuře.

Duch romantismu

Čím je vlastně definováno romantické smýšlení, co tvoří esenci romantismu? Mnozí historikové a společenští a umělečtí teoretikové podávali nejrůznější definice. Pro Schlegela byla romantika „bezmeznou vznětlivostí citu“, pro Huga „liberalismem v literatuře“ (všímal si tak opuštění klasicistních uměleckých berliček a návodů k tvorbě umění). Novalis zase svým romantickým ideálem („učinit předmět cizím a přece známým“) jako by předpověděl pozdější strukturalistickou kategorii aktualizace. Hoffman zase zdůrazňuje romantickou velikost ducha – nekonečnost, jehož vtělením je podle něj hudba. Colonet upozorňuje na romantickou popisnost („každému podstatnému jménu se pověsí na krk nejméně půl tuctu jmen přídavných“). Filozofové, pozitivně vnímající Rousseauovo dílo poukazovali na určitou formu „návratu k přírodě“. Těmto rovinám v oblasti tvorby, odpovídají dimenze romantického vnímání uměleckého díla a reality (byť nejde jednoznačně odlišit tvorbu a recepci) – jde zejména o fenomén jedinečnosti zážitku, určitý těžko popsatelný stav splynutí s přírodou ve spojení s respektem k ní.

Ve většině definicí se ale objevoval fenomén dominance citu a citovosti, oproti rozumu (vzato historicky, tak dominance citu nad osvícenskou racionalitou). Nutno podotknout, že je nutné (alespoň podle mého názoru) rozlišovat dvojí formu citovosti. První je citem prahnutí, neustálého boření pravidel a hranic a neustálého vytváření nových. Jednoduše je citem otevřené touhy (tak surové, jak ji ve svém díle chápal např. Markýz de Sade, nebo ve smyslu Paretovského „rezidua změny“). Druhý cit je citem nenaplněnosti, rozporu vnitřního a vnějšího světa člověka, rozporu jeho duševního ideálu a reality, která jej obklopuje. Tomu stavu by se snad sociologickým jazykem dalo říkat anomie, popř. určitá forma relativní deprivace, či odcizení. Jednoduše řečeno, jde o nostalgii, sentiment – o touhu po ideálnu, po ideální duševní harmonii. Ona duševnost je velmi důležitá, protože jakákoli forma tělesnosti (tedy alespoň oné „poživačné tělesnosti“) je duchu romantismu cizí. A nezáleží na tom, zda k tomu došlo převážně vlivem křesťanství, z důvodu nástupu kapitalismu, který lidi „odcizuje“ (s tím, že lidé jsou nuceni unikat od reality ke svým snům a fantaziím, v umění tedy k lákavým románům, jak tvrdí Fischer), nebo jestli byl hlavním důvodem osvícenství a jeho abstraktní racionální myšlení. Upozorňuji ale, že onen „duševní ideál“, který je romantismem tolik vyžadován, je pouze internalizací stavu společnosti (resp. jejich norem, hodnot a institucí)[1].

Zdá se, že romantismus (ať už chápán jako estetická, nebo historická kategorie) zdůrazňoval převážně onen druhý cit, onu sentimentalitu, „uzavření do sebe“, určité formy bolestínství, jak Fischer píše souboji „malého Já, proti velkému ne-Já“, který se snoubí s podivnou formou pyšného sebevědomí, a současně individuální opuštěností a ztraceností (pojetí autorského psaní jakožto exhibování).

Duch revoluce

Někdy ovšem dokázal romantický duch sentiment částečně opustit a vložit svůj potenciál do služeb dionýské tvorby – revoluce. Zcela obecně se revoluce, ať politická, společenská, umělecká (v podstatě jdou všechny „ruku v ruce“) vyznačuje touhou po změně ve spojení s okolnostmi, které onu změnu umožní (podle teorie revoluce Charlese Tillyho). Revoluce je hnaná zejména nespokojeností se současným stavem, touhou po změně, vůlí masy k lepšímu životu, k realizaci svých ideálů. Romantika revoluce spočívá v tom že jsou tyto ideály jen kolektivními myšlenkami a jak je z dějin zřejmé, jsou to myšlenky nerealizovatelné – stejně jako jsou nereálné ideje románových postav. I přes neustále se opakující negativní životní zkušenosti s bouřlivými revolucemi se zdá být poptávka po nich romanticky nevyčerpaná.

Závěr

V krátkém eseji jsem se pokusil shrnout romantismus jakožto jeden z atributů revoluce. Zdá se, že revoluce zhmotňuje dva hlavní romantické ideály – velikost lidského ducha a současně jeho utlačování ze strany společnosti. Pohledem do dějin je zřejmé, že žádná revoluce se bez sentimentálně-toužebného ducha romantismu neobešla. Ať již jde o revoluci francouzkou, velkou říjnovou, nebo např. „revoluci lásky“ let šedesátých.

Literatura

Fischer, Ernst. Původ a podstata romantismu. Praha. 1966.

Giddens, Anthony. Sociologie. Praha. 1999.

Berkovskij, Naum Jakovlevič. Německá romantika. Praha. 1976.

[1] A dalo by se tak, ve shodě s Fischerem tvrdit, že kapitalistická společnost je ze své podstaty kontraproduktivní – že vytváří celospolečenský ideál, kterého ovšem může dosáhnout jen velmi málo členů společnosti (pokud jej vůbec někdo dosáhne). A je jedno jestli jde o ideál zcela soukromý (intimní vztahy), nebo veřejný (společensky uznaná práce)