Role žen v italském sjednocovacím procesu

Knihy a encyklopedie týkající se evropských dějin pojednávají často o velkých hrdinech své doby, o krocích, kterými ovlivnili dobu. Vzhledem k historickému postavení žen ve společnosti nepřekvapí, že jména těchto velkých osobností jsou v drtivé většině mužská. Již dávno upadly v zapomnění osudy milionů žen, bez nichž
by velcí válečníci, politici a další hybatelé dějin svých cílů dosazovali jen stěží. Dodnes se často projevuje známé rčení „za vším hledej ženu“ a i současné významné osobnosti často přiznávají, že v jejich úsilí jim často pomohlo právě pevné zázemí.

Proto jsem byla příjemně překvapena, když jsem mezi často se (v souvislosti
se sjednocením Itálie) opakujícími jmény hraběte di Cavour, Mazziniho, Garibaldiho
či krále Viktora Emanuela narazila na text doktorky Julie Bolton Holloway[1], věnující se právě ženám, které svým způsobem sjednocení ovlivnily a jejichž osudy byly zaznamenány. Aniž bych tak chtěla snižovat roli velkých mužů při sjednocování Itálie, v této eseji bych se chtěla věnovat právě těmto ženám.

Jako první zmiňuje doktorka Holloway ženu, která je spojovacím prvkem několika dalších jmen – Elizabeth Barrett Browning. Výtečná básnířka utekla se svým manželem z Británie do Itálie v roce 1845. Ve své politické básni Casa Guidi Windows vyjadřovala zármutek nad rakouskou vládou v Toskánsku a pádem Mazziniho Římské republiky. Právě u ní se scházely osobnosti jako Američanky Margaret Fuller, Kate Field, Harriet Hosmer, Harrier Beecher Stowe, a Angličanky Anna Jameson, Jessie White Mario a Isa Blagden. Žádná z těchto žen nemohla navštěvovat univerzitu, všechny se však zabývaly literární či jinou uměleckou činností a společně hájily myšlenky italského sjednocení. Elizabethina podpora Risorgimenta je připodobována Byronově podpoře osamostatnění Řecka na Turecku.[2]

Na řadu zmíněných žen měla vliv francouzsko-švýcarská autorka Madame
de Staël (Anne Louise Germaine de Staël), jejíž kniha Corinne ou Italie byla také politickým dílem, které zdůrazňovalo italský patriotismus a Madame de Staël do něj také promítla svůj osud. Protože žila na přelomu 18. a 19. století, lze její největší přínos vidět právě v její pozici během francouzské revoluce včetně její výrazné konfrontace s Napoleonem. Podle Corinne vzniklo také dílo Anny Jameson, The Diary
of an Enuyée, která poprvé přijela do Itálie jako guvernantka v roce 1821. Naposledy
se do Itálie vrátila v roce 1847, kdy se svou neteří sbírala podklady pro knihu Sacred and Legendary Art. Anna i Elizabeth Browning však zemřely v roce 1860, aniž
by zažily úspěch svobodné Itálie.

To štěstí měla další z kruhu přátel Elizabeth Browningové – Isa Blagden, žena nejasného původu s pohnutým osudem, která byla přítomna jak neúspěšným,
tak i úspěšným pokusům Italů o osvobození a sjednocení země. Dokonce žila v Římě v době, kdy byl připojen ke království a ustaven hlavním městem. Její zájem o osud nové země dokazují její básně.

Giosué Garducci řekl, že Jessie White (Mario) „je velká žena, které my Italové mnoho dlužíme“. Setkala se s Garibaldim v Londýně v roce 1854 jako přítelkyně jeho „snoubenky“ (Emmy Roberts), se kterou také cestovala do Itálie. Garibaldi si cenil její až mužné energie a především jejích schopností zdravotní sestry. Velkou úctu k ní choval Mazzini, jehož oddanou následovnicí byla, i když o ní také prohlásil, že „mluví jako voják, každého uráží a používá způsoby, které jsou panovačnější než Garibaldiho vlastní“. Pro Mazziho povstání sháněla finanční podporu, za což také strávila čtyři měsíce ve vězení. Zde se také setkala s mladým patriotem Albertem Mariem, který sdílel její názory a stal se jejím manželem. S ním také následovala tato statečná ošetřovatelka Garibaldiho do bitev, vždy v předních liniích. Při různých společenských akcích se také ráda objevovala se symboly italské trikolóry. Často tak docházelo k neshodám mezi (dnešním jazykem řečeno) akční Jessie a křehkou Elizabeth Browning. Ani po ukončení sjednocení nepovažovala Jessie svůj úkol za splněný
– za svůj úkol si vybrala zvýšení povědomí a řešení sociální otázky (včetně zdravotní problematiky, otázky bydlení a pracovních podmínek). Ani na sklonku svého života nezahálela – učila na italských středních školách a psala o historických událostech, které zažila, včetně několika biografií.

Nelze opomenout Anitu Garibaldi, drobnou ale odhodlanou ženu brazilského původu, která se Garibaldimu stala nejen oddanou ženou, ale i spolubojovníkem. První boje zažila v roce 1839, v roce 1841 se přestěhovali do Uruguaye (do roku 1847 porodila čtyři děti) a zemřela při porodu po neúspěšných bojích o Řím v roce 1849,
při kterých doprovázela svého muže navzdory tomu, že čekala páté dítě. Traduje se,
že Garibaldi až do smrti udržoval památku svojí milované ženy.

Žen období Risorgimenta bylo více a ač pocházely z různých míst, rodin
a mnohdy i společenských podmínek, měly mnoho společného – často se jim dostalo
na ženy své doby výjimečného vzdělání, byly umělecky nadané, odhodlané a to ať již bojovaly aktivně či pasivně, prožívaly velké lásky i životní zklamání, plně
si uvědomovaly realitu, ve které žily, nebály se cestovat, přemýšlet i nahlas mluvit. V mnohém bychom jim dnes mohli závidět, v mnohém se inspirovat. Pokud bychom
si nic jiného z historie nepamatovali, pak alespoň jedna skutečnost by neměla být zapomenuta – že každá doba má jak své hrdiny, tak i hrdinky.

Zdroje

Homepage for Julia Bolton Holloway: <http://www.umilta.net/vita.html>

Laurel Garland: Women of the Risorgimento: <http://www.florin.ms/laurel.html>

Wikipedia, the free encyclopedia: <http://www.wikipedia.org> (hesla: Elizabeth Barrett Browning, Madame de Staël, Jessie White Mario, Anita Garibaldi, Margaret Fuller)

[1] Julia Bolton Holloway: Laurel Garland: Women of Risorgimento, in ‚Women and the Book‘, Syracuse University Program in Florence, 1996, SACI, Florence (poprvé zveřejněno během International Women’s Week v roce 1989), v současnosti v přípravě na vydání knihy, URL: <http://www.florin.ms/laurel.html>, 5. 4. 2007

[2] Wikipedia: <http://en.wikipedia.org/wiki/Elizabeth_Barrett_Browning>