ROLAND GIRTLER – Okrajové sociální kultury

.  O AUTOROVI…

 Roland Girtler (1941 – ) působí jako sociolog, kulturní antropolog a univerzitní profesor. Veřejnosti je znám výzkumy o prostituci a řadou studií o lidech bez přístřeší a bezdomovcích.

Zajímavé na Girtlerově práci je především to, že nepopisuje, ale spoluprožívá. Typický je pro něj zevrubný terénní výzkum, který odhaluje vzájemné vztahy člověka a prostředí. Výzkumné oblasti objíždí např. na kole, aby danou oblast poznal také z osobního prožitku. Nejlepší metodou zkoumání je pro něj zúčastněné pozorování spojené s volným rozhovorem.

Protože se Girtlerovi pojem interview zdá jako nevyhovující, zavádí pojem ero-epický rozhovor (z řečtiny „erotema“ – otázka; „epos“ – vyprávění). Je to v podstatě velmi zevrubný rozhovor, při kterém se vědec i jeho partner otevřou za účelem vniknutí do opravdových hloubek dané kultury. Pro tento rozhovor je důležité to, že vědec a jeho kontaktní osoba zpracovávají dané téma společně. Ero-epický rozhovor můžeme rozdělit na dvě části. Na fázi hlavního pozorování a fázi doplňujících otázek.

Od roku 1994 Girtler spolupracuje s právnickou fakultou MU, kde se jeho činnost setkává s velkým ohlasem

3.: O KNIZE…

„Okrajové sociální kultury“  – tato kniha vyšla v roce 1995 ve Vídni, poté v roce 2001 u nás, pod záštitou Masarykovy univerzity v Brně. Překladu knihy se ujal Mgr. Martin Smejkal, absolvent tamější Právnické fakulty, který dlouhodobě spolupracuje s autorem knihy. Při překladu se tedy snaží vyjít vstříc hlavnímu Girtlerovu krédu – aby knize rozuměli nejen odborníci, ale i široká veřejnost, což i mně usnadnilo pochopení a zpříjemnilo četbu.

Tato kniha vychází z mnohaletých výzkumů okrajových kultur a jejich výsledků. Girtler zde vytvořil typologii okrajových kultur, kterou rozdělil do 4 hlavních celků. Jednotlivé celky potom rozebírá podrobně z různých hledisek (např. z hlediska historického vývoje, strategie přežití apod.)

Tato kniha, ačkoliv vychází z rakouských podmínek, je i pro nás aktuální, protože vede nejen k pochopení odlišnosti, ale také k chápání druhých jako osob, které i když jsou jiné, mají svoji hrdost a čest. Zde bych chtěla citovat přímo Girtlera:

 4.: „Často jsem se při svých výzkumech pouštěl do opravdových dobrodružství, ať už to bylo s bezdomovci ve Vídni, s fotbalovými fanoušky nebo s prostitutkami a pašeráky. Byla to právě tato dobrodružství, která mně ukázala barvitost a různorodost života. Jako člověk jsem se toho při svých výzkumech mnoho naučil, pravděpodobně více než během univerzitních studií. Tak jsem také zjistil, že opravdu ve všech kulturách existují dobří i špatní lidé.“ (Girtler, 2001, s. 16-17) – z předmluvy

5.: Úvod knihy je tvořen klasicky předmluvou, na kterou navazují „úvodní myšlenky o okrajových skupinách a neslušnosti“. Zde autor rozebírá pojem neslušnost a okrajová skupina, zaměřuje se na zvláštnosti okrajových kultur apod.

• Girtler výraz okrajová kultura používá tam, kde jiní autoři používají pojem subkultura. Podle něj je „okrajová kultura“ přesnější, protože pojem subkultura znamená něco pod hlavní kulturou, něco podřízeného hlavní kultuře. To okrajové kultury nejsou. Jsou spíše protikladem hlavní kultury.
• Neslušnost je v podstatě takové jednání, které je řádným občanem přijímáno a označováno jako zločinecké, darebné, sprosté či neslušné (pašeráci, pytláci, tuláci apod.).

Hlavní část knihy se zaměřuje na podrobnou typologii okrajových kultur, které jsou rozděleny dále na podkapitoly, ve kterých uvádí i množství příběhů ze svých výzkumů.

• Typologie je tedy následující:

1. Okrajové kultury ochrany a přežití
2. Okrajové kultury revoluce a rebelie
3. Okrajové kultury nelegálního nebo zakázaného obchodu
4. Okrajové kultury společného původu

Kromě doslovu, jmenného rejstříku a seznamu použité literatury obsahuje kniha také 2 přílohy:

1. Je věnována otázkám výzkumu v terénu / 2. Čtenáře seznamuje s řečí podsvětí a dokumentuje tak fakt, že okrajové kultury mají svoji vlastní řeč a historické tradice.
2. OKRAJOVÉ KULTURY OCHRANY A PŘEŽITÍ (6.)

• K těmto kulturám řadíme ty, které svým členům nabízí určitou ochranu a sociální přežití. Patří sem i ty skupiny, jejichž členové mají nezvyklé zájmy, např. sadomasochisti, pornodiváci či studenti, kteří vymýšlejí různé švindlovací metody. Girtler se zde ale zaměřil přímo na Velkoměstské bezdomovce a na obyvatele věznic.

 

1. VELKOMĚSTŠTÍ BEZDOMOVCI

(Úvod ) Okrajová kultura tuláků, žebráků a bezdomovců sahá daleko do středověku. Typickým znakem kariéry dnešních žebráků je většinou pobyt ve vězení nebo jiná rána osudu, jejímž následkem se stali outsidery, popřípadě i alkoholiky. Nesou si nálepku vyvrženců a v anonymitě velkoměsta hledají ochranu před sociální kontrolou. Zde se setkávají s lidmi s podobným osudem. V zásadě určuje kariéru žebráka dvojí selhání – je ztroskotancem v normálním životě, ale často i v kriminální činnosti.  Výzkumu bezdomovců se Girtler věnoval v letech 1978 – 1980. Setkával se s nimi na nádražích, v parcích, prostě všude tam, kde se tito lidé vyskytují.

(Kultura a životní prostředí městských bezdomovců) Životní náplní bezdomovců je především každodenní hledání noclehu  –  důležité je, že žebráci upřednostňují opuštěné budovy před charitou, kde by byli pod neustálou kontrolou. S tím přímo souvisí žebrákům tradiční kladný vztah k alkoholu. Ten má zpočátku symbolickou funkci (jako podpora v navazování sociálních kontaktů), většinou však přerůstá v závislost a ta končívá bídně.

(Zbožnost ve světě dávných a dnešních vagabundů)  Zbožnost dnešních žebráků vychází ze staré tradice kočovných národů z 12. a 13. století. Právě hraná víra byla to, co žebrákům zajišťovalo a dodnes zajišťuje almužny a další dary od věřících. Například tzv. „tahači“ se prý vydávali za kněze a v doprovodu žáka chodili po domech. Žák nosil pytel a vyhlašoval, že přichází posvěcená osoba.  Údajný kněz pak vyprávěl, že byl vysvěcen v kostele, kde není ani oltář, ani modlitební knížky a za toho, kdo by mu pro kostel dal nějaký dar, by prý odsloužil několik mší. Podobné podvodné triky se praktikují i dnes: např. zločinci se vydávají za církevní agitátory a navštěvují především staré lidi s nejrůznějším přáním, přičemž využívají tzv. „toaletní trik“, kdy pod záminkou umytí rukou okradou důvěřivého seniora.

Zbožnost je spojena i s tradičními zločineckými značkami. Od středověku jsou známa znamení, která upozorňují na to, jak se má žebrák chovat, aby dostal almužnu. Tato znamení najdeme i dnes na dveřích či u zvonků. Jde např. o kříž, kterým žebráci svým kolegům radí předstírat zbožnost. Není ničím novým, že žebráci se hojně vyskytují na tzv. svatých místech, např. před kostely. Známé a stále aktuální jsou také triky, při kterých se o zbožnou almužnu prosí pomocí protéz a berel.

(Stará kultura cti městských bezdomovců) Nepracovat, bylo už pro dávné žebráky a bezdomovce otázkou cti. Cítili se nadřazení nad pracujícími a dělali si z nich legraci. I dnes se můžeme setkat se zdůrazňováním odstupu od práce, aby sami sobě dodali alespoň náznak důstojnosti.

(Závěr) Mezi hlavní znaky vagabundů tedy můžeme považovat: vyhledávání anonymity, kontakt s lidmi se stejným osudem, učení se taktikám každodenního přežití.

 

2. OBYVATELÉ VĚZNIC

(Úvod) Zájem o bezdomovce a prostitutky Girtlera přivedl i mezi vězně. I zde si udělal několik přátel, se kterými byl v kontaktu a se kterými si dopisoval. Byli jimi, jak sám autor zmiňuje: inteligentní vrah, moudrý lupič, podvodník a starý zloděj z povolání. Právě z těchto dopisů Girtler vypozoroval, že existuje i určitá kultura vězňů, která má své tradice a nabízí jednotlivci, pokud je akceptován, možnost ochrany.

(Život ve vězení) Vězení je totální institucí, ve které člověk podléhá absolutní kontrole. Tento systém nutí vězně ke způsobu života, který je naprosto odlišný od jejich zvyklostí. Věznice jsou v podstatě skleníky, ve kterých se naše společnost snaží změnit charaktery lidí. Podstata vězení je v nuceném vyčlenění z jeho sociálního prostředí a následném vsazení do uzavřeného sociálního systému. Důležitou součástí života ve vězení je pašování a vzájemné dorozumívání. Dorozumívání vězňů se odehrává zpravidla voláním, předáváním uklízečům nebo tzv. kýváním, přičemž kamínek omotaný lístkem se zprávou se dokýve z jednoho okna do druhého. Co se týká předávání, dopisy a nástroje k útěku bývají s oblibou všívány do podrážek bot, nebo ještě lépe, při návštěvě manželky, při trochu delším polibku na rozloučenou se složená bankovka přesune jazykem z jedněch úst do druhých. Peníze jsou totiž tím nejdůležitějším, co člověk ve vězení potřebuje. Pokud je má, může si na černém vězeňském trhu koupit vše od cigaret až po kořalku či dobré jídlo.

(Zabíjení času: tetování, karty, kořalka) Pro vězně je typické velké množství volného času, který se snaží vyplnit, jak jen je to možné. Nejoblíbenější je tetování vlastního či cizího těla. Lidé, kteří umějí malovat si tak dokáží přijít na pěkné peníze. K vězeňskému tetování slouží tuš, inkoust nebo třeba obyčejný vodou rozředěný cihlový prach, který se pod kůži nanáší třemi k sobě svázanými jehlami. I vězeňské tetování má dlouholetou tradici a význam. Tři tečky vytetované mezi palcem a ukazovákem například dávají znát, že jejich nositel je mlčenlivý muž (nic neřekne, nic nevidí, ani neslyší). Tečka vytetovaná na levé tváři pro změnu napoví, že jde o pasáka. Tetování má pro vězně i magický význam a chtějí si jím přivolat štěstí. Za symboly štěstí jsou považovány kříže a podobizny žen, chytrost znázorňují vytetovaní hadi, symbolem moci a násilí jsou zase obrázky zbraní či orlů. Pro lepší představu o kultuře věznic vám přečtu následující, lehce humorný úryvek z knihy. Jde o příběh jednoho z vězňů:

„Moje první tetování je už velmi staré, jeho námět však budil velký zájem, i když ne mou vinou. Seděl jsem ve vězení s litografem, který byl svolný vytetovat mi na záda zátiší. Ve skutečnosti mně ale vypíchal karikaturu našeho plukovníka, jak mě jeho hlava vzhůru nohama líže záda, spíše však úplný konec zad… Bylo to vysněné přání mého kolegy spoluvězně, který mně vytetoval na zadní stranu, aniž bych si však té drobné změny námětu všiml. Ostatní vězni se nad mojí nevědomostí málem uřehtali k smrti, obklopili grafika a neustále opakovali, jak se mu ta láhev vína, pečená husa a váza s květinami povedly. Když bylo dílo hotovo, litoval jsem, že ho nemůžu spatřit, neboť v naší cele nebylo zrcadlo. V noci tento obraz, jemuž za barvu posloužilo leštidlo na holínky, natekl tak, že jsem se musel hlásit na marodce. Plukovní lékař ihned poznal, koho portrét znázorňuje a napsal udání. Sešel se sbor důstojníků, a já jsem jim musel ono umělecké dílo ukázat. Mému tvrzení, že jsem netušil, co na mě za mými zády nakreslil, nikdo nevěřil. Také litograf nemohl popřít, že malůvka je hodně podobná panu plukovníkovi, kterýžto byl tak pobouřen, že omdlel. Tribunál zavrhl mou způsobilost být důstojnickým čekatelem a prodloužil můj pobyt ve vězení. Brzy jsem ale musel být propuštěn, protože plukovník zemřel a na smuteční oslavu byl potřeba jeho portrét; kromě toho na mých zádech nebyl žádný k dispozici. Jeden malíř ho okopíroval, když jsem dělal stojku. Kopie se nezdařila. A když chtěla vdova vidět obraz svého nebožtíka, chodila ke mně, líbala jeho drahé rysy a kropila je svými slzami.“ (Girtler, 2001, s. 57 – 58)

Důležitým způsobem trávení volného času vězňů je také výroba a konzumace alkoholu. I když byl pro vězně alkohol zakázán, dokázali tento zákaz obejít. Stačila trocha ovoce, kousek kvasnic nebo chleba a igelitový pytlík. Tuto směs nechali několik měsíců „uzrát“ a za pomoci dvou plechovek svázaných gumovou hadičkou vyráběli kořalku. Do jedné plechovky dali „mač“, zahřáli ji a do druhé už tekla kořalka.

(Rituály degradace) Co se týká rituálů degradace, nově příchozí vězeň musí překonat řadu rituálů, díky kterým si má uvědomit, že od té chvíle je někým jiným, má své povinnosti, nesmí odmlouvat a musí se zcela podřídit. Existuje přitom několik možností vyrovnání se s psychickým tlakem vězení: 1. Člověk se stáhne do sebe, 2. nebo se brání spolupráci s personálem, 3. Další možností je to, že se chová disciplinovaně, aby byl všeobecně akceptován nebo 4. Se vyrovná s okolnostmi a vybuduje si existenci, se kterou se může částečně spokojit. Jen několika málo vězňům se přitom podaří získat v rámci možností příjemnou pozici, proto jsou ve výhodě profesionální zločinci, kteří už mají jméno a tím pádem i respekt.

(Zbožnost ve vězení) Pro vězeňskou kulturu je typická i strategická zbožnost. Díky této „rádoby“ zbožnosti, má totiž vězeň možnost zahnat nudu všedních dní. Může se účastnit náboženských cvičení, mší, je v kontaktu s duchovními i ostatními lidmi. Nutno podotknout, že strategická zbožnost je ve vězení uznávána a považována za chytrost, zatímco pravá víra je vnímána jako známka slabosti a často bývá sankcionována.

(Vězňova čest – propuštění vznešeného zločince) I ve vězení panuje jistá hierarchie.  Nejvyššího uznání se dostává lidem, jejichž trestné činy přímo souvisí s penězi. Nejvyšší prestiž proto mají bankovní lupiči a profesionální podvodníci. Hned za nimi jsou ti, kteří se dopustili trestných činů na policistech nebo spolupracovali s podsvětím. Na opačném konci tohoto žebříčku jsou pachatelé mravních deliktů, kteří zneužili nebo zabili ženu či dítě.

Pro profesionálního zločince existuje také něco jako propouštěcí rituál, spočívající v tom, že jej po propuštění odvezou jeho kumpáni. Zatímco obyčejný vězeň se z věznice v podstatě v tichosti vykrade, vznešený zločinec dává najevo, že je opět připraven na život mezi svými.

(Závěr – 1. Ve vězení mají značnou výhodu ti, kteří pocházejí z kriminální kultury; 2. Vězeňská kultura nabízí určitou ochranu tomu, kdo respektuje zaběhnutá vězeňská pravidla; 3. Velkou úctu mají „čestní“ zločinci, kteří zpravidla pohrdají např. pedofily.)

 

7. OKRAJOVÉ KULTURY REVOLUCE A REBELIE (7.)

Do této skupiny patří ty kultury, jejichž členové se staví na odpor proti stávajícímu systému buď proto, že se ho snaží jako revolucionáři změnit nebo se jako rebelové odvolávají na stará práva.

Za revolucionáře Girtler považuje ty, kteří se spojují do skupin, aby projevili vlastní nespokojenost a násilím změnili společenský systém.

Rebelové jsou naopak ti, kteří nechtějí něco zásadně nového, ale odvolávají se na stará zděděná práva, jako například pytláci. Za rebely můžeme považovat i fotbalové fanoušky, protože i ti bojují za svoje staré právo podporovat nahlas a někdy i za použití násilí svůj fotbalový klub.

A právě na tyto dvě okrajové kultury, na pytláky a fotbalové fanoušky se Girtler zaměřil.

 

1. REBELSKÁ KULTURA PYTLÁKŮ

(Úvod) V úvodu do této kultury se autor snaží vykreslit typického pytláka, přičemž vychází z rozhovorů s pytláky a z odpovídající literatury.

(Kultura starých pytláků) Pytlácká kultura, která je zde rozebírána, existovala od 60.let v horských oblastech Bavorska a Rakouska. Má dlouholetou tradici, pravidla i triky, které i když porušovaly právní řád, těšily se velké oblibě chudého horského obyvatelstva. Proti sobě zde stály dva systémy norem: na jedné straně státní systém vrchnosti, na straně druhé horské obyvatelstvo.

(K historii pytláctví) Kultura pytláctví vznikla především mezi sedláky v horách, kteří hrdě pytlačili „šlechtickou“ zvěř. Podle starého germánského práva měl každý svobodný sedlák právo lovu, ale po přijetí římského práva došlo k výrazné změně. Vše, co nemělo pána (tedy i zvěř) mělo patřit králi a šlechtě. Pytlák tedy vystupuje jako typický „sociální rebel“, který byl považován za lidového hrdinu.

(Pytlačení jako rituál mužnosti) Hlad a chuť na maso ale nebyly jediným důvodem pytlačení. Radost ze zakázaného lovu a z obdivu děvčat byly další silnou motivací. Ještě dlouho po druhé světové válce platilo pytlačení za důkaz odvahy a lásky k dobrodružství. Pytláctví se může považovat i za rituál, či zkoušku odvahy při přijímání mladíků do mužské společnosti.

(Zbožnost a magie velevážených pytláků) V okrajové kultuře pytláků měly magické praktiky už od pradávna velký význam. Pro představu uvedu pár příkladů: pro větší odvahu mladí pytláci pili kamzičí krev, posvěcená hostie údajně chránila pytláka před kulkami myslivců, bolest zubů mizela, dala-li se pod jazyk pytlákem vystřelená olověná kulka, která prošla zvířetem.

(Pytlákova čest) Pro pravé pytláky je charakteristický také zvláštní kodex cti. Obracejí se sice proti normám (tedy proti panskému zákazu lovu), na druhou stranu ale mají i řadu pravidel, které je interpretují jako čestné a vážené muže. Pytlák by měl být férový, měl by chránit slabší a lovit starým čestným způsobem.

V následujících podkapitolách („Sympatie malých lidí“ a „Relikty staré pytlácké kultury“) Girtler popisuje především konkrétní případy, na kterých demonstruje situaci a život pytláků.  (Závěrem autor opět shrnuje znaky typické pro okrajovou kulturu pytláků. 1) Klasičtí pytláci se rekrutují především z mladých selských chasníků, kteří si přisvojují právo zakázaného lovu. 2) Pytlačení se v horských vsích považuje za rituál mužnosti, kterým si mladíci získávali všeobecný respekt.)

 

2. MLADÍ FOTBALOVÍ FANOUŠCI JAKO „DIVOKÉ KMENY“ – O KULTURNÍ ANTROPOLOGII RVÁČŮ

Mladí příznivci fotbalu jsou dobrým příkladem okrajové kultury rebelie, ve které se jejich členové obracejí proti stávajícím normám a nárokují si právo na hlučné a násilné chování. Odvolávají se na staré právo, na právo hrdinného boje za vlastní skupinu. Pro tyto bandy je typická představa nadřazenosti vlastní společnosti a týmu, se kterým sympatizují, tedy určitý etnocentrismus. Jsou přesvědčeni, že jsou oprávněni protivníky ponížit jakýmkoliv způsobem. Násilí a randál připomínající bojový pokřik, zde hraje důležitou roli, protože mladým rebelům pomáhá vyrovnat se s nejistotou, získat uznání mezi sobě rovnými a vytvořit si těsnější vzájemné vazby.

 

(Úvod) Zájem o tuto okrajovou kulturu se v Girtlerovi začal rodit již v období mládí, podrobněji se mu však začal věnovat až jako sociolog na vídeňské univerzitě. Tehdy začalo jeho studium života fotbalových fanoušků.

(Sport a násilí – fotbalový boj jako kmenová válka) Girtler ve své práci poukazuje na to, že fotbal není pouhým sportovním odvětvím, ale že daleko více připomíná kultovní obětování a rituály, a to především díky fanouškům. Fotbal je podobný staré míčové hře Aztéků, při které strana, která prohrála, musela počítat s tím, že ji vítězové a jejich příznivci rituálně zmlátí a někdy dokonce i zabijí. Podobné hře se oddávali i indiánské kmeny v Severní Americe. Takovéto surové tendence se nacházejí i u fotbalových fanoušků. Předstírání válečnického chování má totiž demonstrovat sílu, divokost a mužnost. Smyslem všeho je tak oslava vlastního mužstva a degradace protivníka.

(Historie fotbalu jako válečnické činnosti) Historie fotbalu je rvaček a násilí plná. Již ve 13. století docházelo u tehdejšího fotbalu k divokostem. V roce 1583 byl fotbal dokonce považován za „ďábelské zabíjení času“, protože nabízel příležitost pro pranice, prolévání krve a vraždy. Od té doby je fotbal spojován s násilím, rvačkami a pustošením a tato pověst přetrvává dodnes.

(Hrdinové a válečné symboly fanoušků – etnocentrizmus) Za společné symboly fanoušků jsou považovány týmy, jejich barvy, popěvky, vlajky, trika, šály apod. Pomalovaný obličej má navíc stejný efekt jako válečnické malování. Všechny tyto symboly mají pro fanoušky velký význam a sbližují je.

(Rituální randál: bojové popěvky a posměšné písně) Jak Girtler uvádí, je pro tuto okrajovou kulturu stejně jako pro další mládežnické kultury, charakteristická demonstrace rituálního randálu. Při zápase stadionem hlasitě zní bojové popěvky, které často obsahují i určité prvky brutality. Základním principem těchto chorálů je velebení vlastního mužstva a ponižování protivníka.

(Hierarchie a rituál mužnosti) Přijímací rituály v rámci fanklubů jsou svojí strukturou identické s iniciačními rituály mužnosti, jak je známe z kmenového společenství. V okrajové kultuře fotbalových fanoušků můžeme narazit na rituály oděvních symbolů či na zkoušky odvahy, ke kterým patří nadávání fanouškům protivníka a útoky proti policistům. Těmito akty může nováček získat větší respekt členů skupiny.

(Čest fanoušků a pálení vlajek) Stejně jako v jiných okrajových kulturách, i zde existuje určitý druh cti, která se projevuje např. v demonstraci čestného odchodu ze stadionu. Když mužstvo prohraje, je čest fanoušků ohrožena. Aby se s tím vyrovnali, předhazují vinu buďto protivníkovi nebo rozhodčímu. Poslední možností, jak čestně odejít z hřiště na kterém vlastní mužstvo prohrálo, je symbolické spálení vlastní vlajky. Je to akt, kterým fanoušek na jednu stranu dává najevo svůj zármutek a zklamání, na stranu druhou tento rituál připomíná starou kultovní oběť, při které je zlo zničeno v naději na nové úspěchy kmene.

(Závěr – 1) Fotbaloví fanoušci mají mnoho společného s kmenovými válečníky. Společné jsou zde symboly, rituální pokřiky i pocit společenství. 2) Skupina fanoušků nabízí novému členovi možnost akce, pocit sounáležitosti a uznání, které se mu jinde nedostává.)

 

8. OKRAJOVÉ KULTURY NELEGÁLNÍHO A ZAKÁZANÉHO OBCHODU (8.)

Tento typ okrajových kultur lze dle Girtlera přímo označit jako „kriminální kultury“. Patří k nim především mafie a jí podobné organizace zaměřené na pašování všeho druhu. Naše moderní zločinecké kultury mají své kořeny ve středověku, v době, kdy se v chudobě žijící lidé sdružovali, aby zakázaným způsobem, tedy loupežemi, podvody a jinými způsoby přišli k penězům. Řadí se sem i kultura prostituce, protože pro ženy z chudých sociálních skupin představuje způsob, jak přijít k penězům.

• PROSTITUTKY A PASÁCI

Prostituce tvoří charakteristickou okrajovou kulturu, jež je určována rituály, symboly a specifickými pravidly. O prostituci se neprávem mluví jako o nejstarším řemesle, protože je typická pro městské kultury. První města ale byla zakládána nejdříve 10 000 let před Kristem, proto je např. výroba kamenných nástrojů řemeslem mnohem starším.

(Úvod) Zájem o tuto okrajovou kulturu v Girtlerovi vyvolal jeho pobyt v nemocnici, kde měl možnost poznat jednoho tehdy mladého, později velmi uznávaného pasáka. Skrze něj získal hlubší vhled do světa prostituce a zájem studovat tuto kulturu.

(Historie) S prostitucí se můžeme setkat na každém kroku historií. Mluví se o ní v Bibli, staří Řekové stavěli chrámy bohyni Afrodíté, ve kterých se prostitutky oddávaly svému řemeslu. Řecký státník Solón nechal v Aténách otevřít první státní nevěstinec. Prostitutky zde sice nepožívaly valné úcty, ale některým se podařilo dostat až na úroveň počestných žen.  Pro kulturu prostitutek a pasáků je typický vlastní životní styl, vlastní řeč a množství symbolů, které se vyvinuly v rámci dlouhého historického procesu. Prostitutky zásadně nejsou sociálně nebo psychicky abnormální osoby, ale ženy, které pokračují v tradicích. Jak už jsem zmínila, jako kulturní jev je prostituce relativně mladá, protože se váže na existenci měst. Teprve města totiž nabídla anonymitu, která je pro toto „řemeslo“ nutná.  Prostituce, stejně jako každý jiný obchod, potřebuje trh. Pro sebevědomí starověkých i novověkých prostitutek bylo a je důležité vědomí, že pro společnost plní nabídkou svých služeb důležitou úlohu.

Girtler ve svých výzkumech vypozoroval několik typů prostitutek. Stejně tak ve starých Aténách žily tři hlavní druhy: dicteriady, auletridy a hétery. Dicteriady byly „otrokyně prostituce“, jejichž cena byla stanovena zákonem.  Složil-li kdokoliv tuto sumu, musela se dicteriada podvolit. Auletridy měly volnější život – účastnily se hostin a navštěvovaly své zákazníky v jejich domech. Elegantní obchod se službami provozovaly hétery. Byly to vzdělané ženy dobrého vkusu a velmi pečlivě si vybíraly, komu své draze placené služby nabízejí.

(Strategie prostitutky a pasáka – kultura prostituce) Girtler zásadně odporuje všem teoriím, které tvrdí, že jako prostitutka se žena rodí nebo že prostituci určují nějaké psychické faktory. Mnohem více jde o specifické prostředí, které prostituci umožňuje. Není jistě ničím novým, že v mnoha okrajových kulturách se právě prostituce jeví jako atraktivní způsob obživy. Pro pasáky jsou obzvláště zajímavá děvčata z dětských domovů, protože ta jsou vždy vděčná za mužskou náklonnost. Typický způsob jak získat novou dívku cituji přímo z knihy, tak, jak Girtlerovi vyprávěl jeden pasák:

„Je výhoda, když je ze špatnejch sociálních podmínek. Nikdo kromě mě jí nemůže nic nakecávat. Smí poslouchat jenom mě a nikoho jinýho. Nemůžeš jí říct: budeš pořád jenom klepat, to by byla blbost. Musíš jí říct: je mně to moc nepříjemný, ale mám nějaký problémy. Když budeš rok nebo dva dělat, můžeme si hodně našetřit. Za ty peníze si pak koupíme pěknej domeček na venkově a budeme tam žít ve věčným klidu a míru…“ (Girtler, 2001, s.111)

Pasák se tak snaží vytvořit psychický a fyzický vztah, aby dívku mohl ovládat. Drogy a podobné prostředky mohou rozhodování budoucí prostitutky ulehčit. Zákazník je pro prostitutku coby sexuální partner nezajímavý a snaží se k němu vytvořit odstup. Ten je symbolicky vyjádřen tím, že se prostitutka nenechá líbat na rty.

V řádném světě bývá žena tou, kdo prezentuje postavení partnerů na veřejnosti. Ve světě prostituce je to ale pasák, kdo nosí šperky a kvalitní oblečení, čímž demonstruje, že je jeho prostitutka finančně potentní.

(Otevření hranic) Otevření hranic v roce 1989 způsobilo ve Vídni i dalších městech jisté změny. Dívky z Česka, Slovenska a dalších východních zemí začaly proudit do Vídně. Své služby prodávaly za méně než jejich rakouské kolegyně, a tím vznikaly problémy s udržováním stávajících cen. Honorář vydělaný za jednu noc byl ale i tak dost velký na to, aby z něho mohla celá rodina pohodlně žít celé dva týdny.

(Závěr – 1) Okrajová kultura prostituce vychází ze starých tradic a je lákavá především pro lidi ze specifických sociálních vrstev. 2) aby si prostitutka udržela alespoň částečný pocit sebevědomí, buduje si k zákazníkovi přezíravý odstup. 3) Tato okrajová kultura je plná symbolů, ke kterým patří například charakteristické oblečení a pasák zde představuje prostitutčin vývěsní štít, který prezentuje její pracovní zdatnost.)

• PÁNOVÉ OD NELEGÁLNÍHO HAZARDU

Okrajovou kulturu nelegálního hazardu Girtler studoval ve vídeňských lokálech. Mezi mnoha zakázanými druhy hazardu je nejzajímavější tzv. „Stoss“, tradiční hazard vídeňského podsvětí. Snahou těchto okrajových kultur je vždy vyřadit konkurenci, aby mohly na dané závislosti vydělávat samy.

Podstatnou část této kapitoly autor věnuje právě již zmiňovanému Stossu, což je karetní hra konkurující dnešním kasinům. Stejně jako např. ruleta, i tato hra přitahuje pozornost především movitých pánů z podsvětí (dámám je účast zakázána).

(Boj o nadvládu) Podobně jako stát nechce, aby soukromé osoby vydělávaly na hazardních hrách, tak i pánové od Stossu potírají ty, kteří mají odvahu otevřít si konkurenční podnik. Vídeň je rozdělena mezi jednotlivé pány podsvětí, kde vždy kasíruje zisky jen jeden z nich. Přesně ve stylu mafiánských společenstev se snaží i tito pánové udržet své monopolní postavení tak dlouho, jak jen je to možné a to především za pomoci násilí.

(Vznešený život a čest v hazardu) I tito pánové mají svoji čest. Dbají na zjev elegantního muže, na hmotné statky, orientují se podle symbolů vznešené sociální vrstvy a vyhledávají kontakt s bohatými lidmi.

(Závěr – 1) Ve Vídni je s hazardem spojena stará zločinecký kultura. Jde při něm o hodně peněz, které kasírují pánové, kteří tuto hru organizují. Účastníci hry pocházejí z kriminálního prostředí. 2) Organizace lidí účastnících se na hře je svou strukturou, hierarchií a dělením úkolů podobná klasické mafii.)

• PAŠERÁCI

Girtler se k tématu hranic vyjádřil následovně: „hranice jsou fascinující. Patří k lidským kulturním výtvorům, člověk je chce vytvořit a zároveň i překračovat.“ A právě to zaujalo Girtlera natolik, že se o tuto problematiku začal zajímat hlouběji.

(Pašerákova šance – hrdinové „malých“ lidí) V krizových situacích a především pak v situacích nedostatku se vždy objevují lidé, kteří umí zásobit ostatní důležitým zbožím. Za tím vším stojí dlouhá tradice obchodníků a kočovníků. Pašeráci vytváří kriminální okrajové kultury spojováním se do skupin, uskutečňujících ilegální obchody za účelem odpovídajícího zisku.

(Černý trh) Pro klasickou pašeráckou kulturu jsou charakteristické černé trhy, vznikající v dobách nouze, jako například po válce nebo po otevření hranic. Pašovat se dá v podstatě cokoliv od hodinek až po falešné zlato. Nejvýnosnějším obchodem je však pro velké kriminální organizace hned po drogách pašování zbraní.

((Začátek organizovaného zločinu – pašování alkoholu) Takzvaný organizovaný zločin ale začíná pašováním alkoholu do USA. Za vynálezce organizovaného zločinu je označován jistý Meyer Lansky, syn polského židovského krejčího. Jeho miliardový podnik začal v roce 1920, kdy byl v USA zaveden zákon o prohibici. Lanského půjčovna náklaďáků se postupně stala legálním krytím pro ilegální transport alkoholu. Snažil se, aby se na jeho obchodech podílelo co nejvíce partnerů a zároveň se on sám stával jejich podílníkem. Tak během 14 let prohibice vznikly neprůhledné mafiánské vztahy napříč podsvětím. )

(Okrajová kultura pašeráků drog – drogoví baroni) Tím největším obchodem na planetě je však obchod s drogami a nikdo jej nedokáže omezit, dokud bude tak lukrativní. Jak Girtler vyzdvihuje, drogoví baroni vystupují jako vznešení reprezentanti kriminální kultury.  Jsou to právě oni, kdo si dělí velké peníze z pašování drog. Ti, kteří je prodávají a vozí přes hranice, mají pouze minimum. Tito malí dealeři jsou lidé žijící v chudobě, sami narkomani, přistěhovalci apod. Zkrátka ti, co mají málo co ztratit, ale mohou hodně získat. Drogy jsou ale záležitostí všech sociálních vrstev, tedy i těch movitějších.

(Pašeráci a čest) Pašování ale není jen dobrodružstvím a velkým obchodem. Je také věcí cti, a to především v chudých kulturách. Zde jsou pašeráci považováni za hrdiny a požívají sympatií obyvatelstva.

Pro čtenáře je i v této kapitole věnován velký prostor pro konkrétní příběhy ze života.

(Závěr – 1) pašování se věnují především lidé, kteří často překračují hranice (zaměstnání, kočovný život), v domnění, že si dopomůžou k penězům. 2) pašování nabízí nejen šanci výdělku, ale i sociálního vzestupu. 3) S pašováním je spojena stará kultura používající prastaré strategie a tradiční cesty, což vysvětluje vznik efektivních a silných organizací.)

9. OKRAJOVÉ KULTURY SPOLEČNÉHO PŮVODU (9.)

Členy takových kultur navzájem spojuje příslušnost k jazykovému nebo kulturnímu společenství. Patří sem například společenství Romů, Židů apod. Coby vyhnanci, uprchlíci nebo emigranti navazují vzájemné kontakty za účelem získání alespoň základní míry důstojné existence. V této kapitole se Girtler věnuje vyhnancům v Rumunsku, které studoval při výzkumném pobytu v roce 1991.

• VYHNANCI V RUMUNSKU

V Sedmihradsku, položeném v karpatské oblasti Rumunska, si tzv. Landleři, deportovaní sem v 18. století kvůli své víře z horního Rakouska, Štýrska a Korutan, zachovali v nepřátelském prostředí svůj starý dialekt a kulturu až do dnešních dnů. Jejich život je založen na hluboké protestantské víře. Důležitou roli v obci sehrává farář, který je označován za „krále vesnice“. Je respektován, lidé mu důvěřují a svěřují mu své problémy. Okrajová kultura vyhnanců z Rumunska je příkladem staré selské kultury, v níž je zakořeněná hluboká zbožnost, která má dopomoci jak k dobré sklizni, tak k smysluplnému životu. Život zde má přísná pravidla, která každému přidělují jeho místo ve společenské struktuře a garantují mu pomoc a pocit bezpečí. S tím souvisí i pocit sounáležitosti, který je zde pěstován. Tato okrajová kultura je plná symbolů projevujících se během života i po něm. Při bohoslužbách je velmi důležitý rituální zasedací pořádek, který je předem dán a poukazuje tak na sociální postavení jednotlivce. Toto postavení se během života mění. Pro neznalého je tamější zasedací pořádek komplikovaný, Pro místní však jde o rutinní záležitost. Právě tomuto zasedacímu pořádku se Girtler dopodrobna věnuje. Stejně pečlivě rozebírá i rituál pohřbu, který je neméně důležitý. Pro tuto kulturu je povinností poctít mrtvého velkým pohřbem, který má obvykle 5 fází. 1. Fáze – Stádium přípravy, během které je celý smuteční obřad připravován, zesnulý je vystaven a hlídán, 2. Fáze – příchod kněze, zpěváků a ministrantů, 3. Fáze – odchod mrtvého do nového světa, tedy na hřbitov, 4. Fáze – je samotný slavnostní pohřeb, 5. Fáze – zakončení, kdy se společenství vrací zpět do normálního světa, do přítomnosti. Tento návrat se vyznačuje společným pitím a jídlem.

I když jde, jak už jsem zmiňovala, o kulturu plnou sounáležitosti, poslední dobou dochází ke změně. Mladí Lendleři totiž odcházejí z těsných vesnic na Západ.

 

10.: V Doslovu Girtler hodnotí svoji práci a poukazuje na to, jak je důležité ukázat rozmanitost jednotlivých okrajových kultur. Na úplný závěr si dovolím citovat přímo Girtlerova slova:

 „Okrajové kultury jsou již od pradávna součástí lidské společnosti. Jejich jevišti byly a jsou silnice, města, vesnice a pohoří. Skoro všechny mají dlouhou a často tajemnou historii, která vypráví o nouzi, utrpení, zlobě, pronásledování a úsilí, mají však také svůj půvab a vypovídají o lidské odvaze a cti.“ (Girtler, 2001, s. 161)