Rodinné vztahy
Podle Zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.) je manželství trvalé společné soužití muže a ženy, podložené zákonem. Hlavním cílem manželství je založení rodiny a následná společná výchova a péče o děti. Podle §2 Zákona o rodině musí snoubenci, kteří chtějí vstoupit do manželství znát navzájem své charakterové vlastnosti a zdravotní stav. Manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství (§3 Zákon o rodině). Uzavírání sňatku je veřejné a k uzavření je podstatná přítomnost dvou svědků.
V manželství mají muž i žena stejná práva i povinnosti, a jejich svoboda nesmí být ničím omezována. Jejich povinností je být si věrni, respektovat se a společně pečovat o děti. O záležitostech, které se týkají rodiny, rozhodují manželé společně. (1)
V České republice jsou dva typy sňatků a to občanský a církevní.
Občanský sňatek je takový sňatek, kdy se prohlášení o uzavření manželství dělá před starostou, místostarostou nebo členem zastupitelstva obce za přítomnosti matrikáře. Sňatek probíhá v místě k tomu určenému, tedy většinou obecní úřad, ale na žádost snoubenců lze využít i jiné vhodné místo. Tento sňatek lze rozvést. Občané mohou uzavřít společně také i církevní sňatek, ale to jen za podmínky, že občanský sňatek byl uzavřen dříve a ne naopak.
Církevní sňatek je takový sňatek, kdy snoubenci učiní prohlášení o manželství před orgánem církve. Uzavírá se v místě, které je dáno předpisy dané církve. Církevní sňatek může být uskutečněn teprve poté, co snoubenci svému oddávajícímu doloží osvědčení potvrzené matričním úřadem. Církevní sňatek je v České republice úředně platným sňatkem od roku 1992. Pro církevní sňatek je důležité, aby byl alespoň jeden ze snoubenců pokřtěn. U nás církevní sňatek platí do té doby, dokud oba manželé žijí, ale dnes již většina evangelických církví povoluje rozvod manželství, oproti tomu římskokatolická církev rozvod nepřipouští a považuje manželství za svátost, která trvá doživotně. (1)
Před vstupem do manželství je důležité znát několik základních údajů.
Minimální sňatkový věk – v České republice je minimální sňatkový věk 18 let. Nezletilý nemůže uzavřít manželství. Výjimečná situace nastává v případě, že je to v souladu se společenským účelem manželství (těhotenství partnerky). Soud tedy může z důležitých důvodů povolit uzavření manželství nezletilému staršímu 16 let. Návrh na uzavření manželství si podává sám nezletilý.
Kdo nemůže uzavřít manželství – manželství nemůže uzavřít jedinec nezpůsobilý právních úkonů (jedinec, kterému byly odebrány jeho práva), jedinec s duševní poruchou, ten kdo už v manželství je, sourozenci, příbuzní a ten, kdo nebyl dobře informován o svém partnerovi.
Zánik manželství – k zániku manželství dochází, pokud jeden z manželů zemře, prohlášením soudu jednoho z manželů za mrtvého anebo rozvodem.
Rozvod – právní ukončení manželství. Dochází k němu v případě, kdy je manželství rozvráceno či v něm není možné další soužití. Vykonává ho soud.
Registrované partnerství – úředně uzavřený svazek osob stejného pohlaví
Monogamie – jeden muž může mít pouze jednu ženu a žena pouze jednoho muže – nejčastější
Polygamie – soužití s více partnery, platí to u obou pohlaví
Polygynie – jeden muž má více žen, ale musí je uživit a starat se o každou stejně – Islám
Polyandrie – jedna žena má více než jednoho manžela – nejvíce v Tibetu
Rodičovství je součástí manželství (jedním s cílů). Rodičovství zahrnuje všechny úkoly spojené s výchovou dítěte a s přípravou dítěte na samostatný život. Každý rodič by měl svému dítěti poskytnout místo k životu, lékařskou péči, společenskou výchovu, lásku a podporovat morální vývoj dítěte.
Rodičem se člověk stává v okamžiku, kdy se zjistí těhotenství, protože od této doby rozhoduje rodič (převážně matka) o životu svého dítěte a to hlavně tím, jak se stravuje a jaký životní styl dodržuje. Rodičem je automaticky matka, která dítě porodila a otcem je matčin partner. Ze zákona je rodič povinen se starat o svého potomka od narození do té doby, kdy je potomek schopný se o sebe postarat a kdy se stává pracujícím občanem.
V rodičovství mohou nastat různé problémy v důsledku: nízký věk rodičů (,,Dítě vychovává dítě‘‘), vysoká rozvodovost (neúplné rodiny), nejednotná výchova (rodiče x prarodiče), příliš volná výchova, příliš přísná výchova, špatný příklad rodičů nebo tlak na školní výsledky dítěte. Rodiče si tak musí uvědomit, co je pro dítě nejlepší a vcítit se do dětské duše a toho, jak může dítě věci, které rodiči připadají v pořádku, vnímat.
Rodina je společenství lidí, které je spojeno manželstvím a pokrevním svazkem či adopcí. Rodinu spojuje zodpovědnost, vzájemná pomoc a city. V průběhu dějin se mění i charakter a uspořádání rodiny i rodičovství. Dříve spolu lidé žili jen v rámci volného soužití a o děti se staraly ženy, dnes se již uzavírají sňatky a jsou případy, kdy na mateřskou dovolenou odcházejí muži.
Základní práva a povinnosti v rodině (vyplývají ze Zákona o rodině) – poskytnout řádnou výchovu a péči, která odpovídá věku a potřebám. Vyživovací povinnost (dokud dítě studuje). Právo po narození vybrat dítěti jméno. Zastupování dítěte v právních záležitostech v době nezletilosti. Právo spravovat majetek dítěte.
Povinnosti dětí k rodičům – pomáhat vlastní prací v domácnosti. Povinnost přispívat na úhradu společných potřeb (když pracující potomek žije s rodiči). Vyživovací povinnost (v době stáří rodičů).
Společnost má právo zasahovat do rodinné výchovy prostřednictvím Odboru sociálně právní ochrany dětí či soudu. Odbor sociálně právní ochrany dětí může napomenout rodiče, stanovit dohled nad nezletilé či zakázat nezletilému navštěvovat nevhodná zařízení (automaty…). Soud může omezit rodičovská práva a povinnosti (pobyt v léčebném ústavu), zbavit rodičovských práv (zanedbání, zneužívání) nebo odebrat dítě z výchovy rodičů. (2)
Výchova je záměrné a cílevědomé působení na dítě, které se projevuje formováním osobnosti dítěte.
Demokratický výchovný styl – rodiče respektují potřeby svého dítěte i dítě samotné. Mají na dítě přiměřené požadavky a nevyvíjí na dítě žádný tlak. Dítěti nejsou kladeny žádné podmínky ani mu není nic zakazováno. Důsledkem tohoto výchovného stylu je samostatnost dítěte, aktivita dítěte a to, že dítě samostatně dodržuje normy dané společnosti.
Liberální výchovný styl – výchova rodičů je velmi shovívavá. Rodiče mají nízké požadavky nebo žádné. Dítě je často odměňováno, často za maličkosti. Důsledkem tohoto stylu je sobectví dítěte, slabá vůle a odhodlání a neschopnost podřídit se druhým.
Autoritativní výchovný styl – výchova je založena na zákazech a příkazech rodičů. Rodiče nerespektují názor svého dítěte. Jsou zde časté tělesné tresty a odpírání lásky (ve smyslu nemám tě ráda, protože jsi dostal pětku /neuklidil…). Důsledkem tohoto stylu je snaha napodobit násilné chování, touha po pomstě – dítě si vybíjí zlost na jiných dětech či zvířatech, negativismus a deprese.
Nelze jednoznačně říci, který výchovný styl je nejlepší, ale je dobré zkombinovat od každého výchovného stylu něco.
Mezi negativní vedení dětí v rodině patří navozování strachu a úzkosti (dítě se bojí předvést svou činnost), výchovná strohost (zákazy, příkazy, tresty a žádné pochvaly), perfekcionismus (vysoké nároky na dítě, dítě má strach, že udělá chybu), morální traumatizování (rodiče apelují na svědomí dítěte), rozmazlování (ve všem se vyhoví dítěti).
Z hlediska struktury rozlišujeme: rodinu úplnou (rodina se všemi členy – otec, matka, dítě)
– rodinu neúplnou (rodina po rozvodu či ovdovění)
– rodinu druhotně vzniklou (nový sňatek po rozvodu či ovdovění)
Z hlediska plnění povinností v rodině rozlišujeme rodinu funkční, problémovou, disfunkční a afunkční.
Funkční rodina – je rodina, která dobře funguje a uspokojuje potřebu domova (mít otce i matku). Funkční rodina umožňuje socializaci. Dítě ve funkční rodině má příklad lásky ve své matce a otci. Dítě se učí ohleduplnosti, zodpovědnosti a úctě vůči jiným lidem a má možnost se na rodinu obrátit v situaci bezradnosti.
Problémová rodina – v problémové rodině jsou závažnější poruchy některých funkcí, ale zdravý vývoj dítěte není ohrožen a může se bez problémů rozvíjet. Rodina se nerozpadá a je schopna řešit vlastními silami své problémy (nemoc rodiče…)
Dysfunkční rodina – funkce rodiny je vážně narušena a vývoj dítěte je ohrožen nebo poškozen. Rodina není schopna řešit své problémy sama a je zde nutná pomoc (rodina s alkoholikem, s nízkým příjmem…)
Afunkční rodina – dítě v této rodině zažívá citový chlad od rodičů. Je zde omezena možnost prožívat lásku nebo vidět příklad lásky. Dítě citově strádá a dochází tak k odnětí dítěte z rodiny a hledání náhradní rodinné péče. (3)
- Holub, Milan a Nová, Hana a kolektiv. Zákon o rodině. místo neznámé : Nakladatelství Leges, 2011. 978-80-87212-96-7.
- Čábalová, Dagmar. Pedagogika. místo neznámé : Nakladatelství Grada, 2011. 978-80-247-2993-0.
- Petříková, Monika. Sešit pedagogiky. Přerov : autor neznámý, 2012.