Rizika poškození zdraví u dětí při zvláštní situaci v rodině

Zdraví je definováno jako blaho, či dobrá kondice tělesná, psychická a sociální. Jestliže nastane porucha v rodinném životě, nastane i velmi závažné a vysoké riziko pro zdárný vývoj dítěte a jeho zdraví. Nefunguje- li dobře rodina, nejsou uspokojovány základní psychické potřeby dítěte a dochází k riziku psychické deprivace či subdeprivace, frustrace, konfliktů, zanedbané péče, nejrůznějším zdravotním problémům apod. Kvalita života se snižuje.

Široká primární prevence je v tomto případě věcí legislativy a státní sociální politiky- na úrovní zdravotnické praxe je sotva možná. Dostupná je však sekundární prevence, zaměřená na rizikové skupiny obyvatelstva. Ale i mimo tyto rizikové skupiny jsme povinni působit, aby se počínající problémy dále nerozvíjely. Zdravotní sestra je k této aktivní prevenci přímo povolána, neboť přichází do styku s dítětem, rodiči, rodinou.

Problematika rodiny je tak široká, že uvádím pouze některé rizikové situace, které je možné pokládat za modelové.

Velmi mladí rodiče

Za velmi mladé rodiče jsou považováni rodiče mladiství do věku zletilosti. V praxi ovšem není určující věk, nýbrž vyspělost rodičovských postojů vůči dítěti- ta s věkem rodičů sice významně koreluje, nikoliv však absolutně. Setkáváme se s vyspělým rodičovským chováním u některých mladistvých a s nevyspělým u některých rodičů v podstatně vyšším věku. Věk matky a otce dítěte je však vždy nepostradatelnou položkou jakékoliv lékařské, psychologické či sociální anamnézy.

Podobně, jako je tomu obecně s problémy a poruchami v rodinném životě, nelze ani v případě mladých rodičů doložit, že by se děti vyznačovaly častějšími obtížemi- výzkumy však dokazují, že malé děti mladých rodičů se na lůžkových odděleních a v ambulantních zařízeních vyskytují častěji v případech neprospívání dítěte, nedostačující péčí o nemocné dítě, poruchy spánku dítěte (tzv. křičící děti), nesprávné výživy, celkově zanedbané péče a i v případech týrání dítěte. Příznačné je, že o vyšetření dítěte žádají často prarodiče, ale jakákoliv rozhodnutí mohou být jen po schválení zákonného zástupce. Naším primárním úkolem je tedy získat spolupráci rodičů.

Rizika:

Mladí rodiče mají nižší socioekonomický status, horší bytové podmínky, informovanost je na nižší úrovni ale zároveň se brání přijmout rady od starších generací. Těhotenství mladé partnery zpravidla „zaskočí“, z toho důvodu bývá často prenatální péče zanedbaná a to především v důsledku nepřipravenosti takové péči rozumět a přijímat ji. Studie dokládají, že rodiče na své potomky méně mluví, méně si s nimi hrají a méně rozumějí jejich signálům.

Jde o odchylky relativně drobné, ty však mají tendenci hromadit se, sčítat se a násobit. V souhrnu pak může nastat deprivační či subdeprivační situace.

Co však platí o skupině, nemusí platit v konkrétním případě.

Rodiče ve vyšším věku

Statistika říká, že na 1000 žen ve věku nad 40 let se narodí 2 děti, tj. reaktivně málo. Starší ženy se tedy narození „nechtěných“ dětí daleko efektivněji brání než ženy mladistvé.

Rizika:

Velmi těsný vztah k věku matky mají geneticky podmíněné syndromy (například Downům syndrom), rodí se více dětí s porodní váhou nad 4000g, což s sebou nese zvýšené riziko poškození CNS. Pro starší rodiče je typická úzkostnost. Starší rodiče častěji NUTÍ dítě do zdraví, do zdravých jídel, spánku, nejlepších známek ve škole- což vede ke stresu dítěte. Starší rodiče omezují jeho společenské kontakty, aby se nezkazilo, příliš teple je oblékáno a řada dalších opatření. Určité procento dětí jsou narozené do 2. nebo dokonce 3. manželství- tyto rodiny jsou pod tlakem specifické problematiky (rozvod, jiné děti, několik prarodičů). Jindy jsou to tzv. „vymodlené“ děti, což velice zvyšuje úzkostnost rodičů, méně uvolněné spontaneity, omezování aktivity dítěte, aby si neublížilo. Děti starších rodičů jsou osamělejší, děti vrstevníků jsou již na sklonku školní docházky. Lékař a zdravotní sestra se často stává protektorem dítěte proti vlastním až příliš úzkostným rodičům.

Ztráta rodiče úmrtím

Plné pochopení této události můžeme předpokládat u dětí od 11 let výše. S postupujícím věkem je symptomatologie truchlení zřetelnější. Z dlouhého výčtu uváděných příznaků jsou nejčastější: uzavření do sebe, skleslost, neurotické obtíže, lpění na někom z dospělých, provokativní chování, zhoršení školního prospěchu. Trvání je různě dlouhé.

Pravda o úmrtí by se neměla odkládat, zejména proto, aby se dítě nedozvědělo pravdu až po době, kdy opadla počáteční semknutost rodiny- potom je dítě nuceno vyrovnávat se s tíživou situací osamoceně. Smutek dítěte by měl být respektován, není třeba, aby dospělí svůj smutek potlačovali, nemáme se snažit dítě rozveselit, na otázky dětí je nutno odpovídat jasně, šetrně, ale pravdivě. Dítěti má být jasno, že ztráta je definitivní. Zdravotní sestra by měla tyto zásadní pravidla dodržovat a vést k tomu i příbuzné dítěte.

Rozvody

Ztráta některého z rodičů rozvodem, na rozdíl od ztráty úmrtím, nemá pro dítě ráz definitivnosti, což paradoxně je mnohdy spíše přitěžující okolností než výhodou. Více než polovina manželství uvádí, že první příznaky manželské krize vedoucí později k rozvodu se objevily už v 3 letech dítěte, tj. právě v mimořádně důležitém období formování dětské osobnosti. Podle průzkumů bývají děti rozvedených rodičů plačtivější, citlivější a je jim přisuzován menší smysl pro humor.

Rizika:

Matky mají tendenci podceňovat reakce dítěte na rozvod. Rozvod nelze považovat jako situaci jednorázovou, zpravidla má dlouhodobé následky. U dětí bývají zaznamenávány problémy v přijímání potravy a v usínání. Rodič je méně důsledný ve výchově, děti více zlobí, jsou agresivnější. U dětí v předškolním věku může docházet k vývojové regresi.

Závěr

Všechny tyto situace můžou být příčinou těžkých traumat v dětství, ale i dospělosti. Děti mohou mít snížené sebevědomí, životní zkoušky pak zasáhnou dítě mnohem intenzivněji. Tyto emoce se mohou dostat na povrch nemocí, poruchou chování, poruchou učení, vztekem, lítostí, smutkem. Zdravotníci i rodiče musí v těchto těžkých situacích dítěte postupovat zodpovědně. Zdravotník se má snažit dítě i rodiče pochopit a vést ke společnému cíli.

Literatura

Prof. MUDr. Kamil Provazník, CSc. a kolektiv. Manuál prevence v lékařské praxi VI. Prevence poruch zdraví dětí a mládeže, nakladatelství Fortuna 1998

Dunovský J., Rodina a její poruchy ve vztahu k dítěti. Praha, MPSV ČSR 1986