1                    Základní pojmy

1.1              Rasismus

Po přečtení knih jsem dospěla k definici, že rasismus je druh jednání, myšlení, postojů, předsudků a dalších jevů, které se nachází na celém světě, kde se mají možnost setkat rozlišné lidské rasy, ale je to také názor, který tvrdí, že někteří lidé jsou nadřazení nad ostatní. Rasismus se pak rodí z nedostatku pochopení a tolerance a vyvrací rovnost a rovnocennost mezi rasami.

Definic rasismu je spousta, já zde uvádím čtyři interpretace, které mi přišly sympatické:

„Rasismus je dosti rozšířené chování, které se objevuje v každé společnosti, je založen na nedůvěře a dokonce na pohrdání lidmi, kteří mají jiné fyzické a kultirní rysy, než jsou ty naše.“[1]

„Rasismus je ideologie, která představuje soubor koncepcí vycházejících ze strachu z cizího (xenofobie) a tvořících jeho ideologickou nadstavbu. Předpokládá fyzickou a duševní nerovnost lidských plemen (ras) a rozhodující vliv rasových odlišností nadějiny a kulturu lidstva.“[2]

„Rasismus je sociální, respektive sociokulturní fenomén, vycházející z rasových předsudků nebo teorií, zdůvodňujících a obhajujících rasovou nerovnost.“[3]

Wolf říká, že „rasismus a rasové teorie vyzvedávají jenom určité lidi a určité etnické a jazykové skupiny s určitými tělesnými a psychickými vlastnostmi a tito lidé jsou obvykle pokládáni za vyvolené a za jediné představitele nejvyšší lidské kultury a lidstva vůbec. Všichni ostatní jsou pro ně vedlejší nebo přímo méněcenní, podřízení, až nežádoucí.“[4]

Definice rasismu jsou ve většině případů velice široce popsány a nejsou tak definovány konkrétněji. Od počátku je podstatou rasmismu nenávist člověka k člověku. V 19. a 20. století se rasismus opíral o různé rasové teorie, které byli zaměňovány s historickými a společenskými pojmy (národ, řeč, atd.)tak, aby mohli mocenští vůdci ospravedlňovat své činny. Rovnocennost lidských ras je v dnešní době vědecky prokazatelná a nevyvratitelná. Teoreticky by tedy rasismus neměl v dnešní společnosti vůbec být. Ale jak víme, prakticky to tak není.

Rasismus se většinou objevuje spolu s nacionalismem, který je, jak říká Wolf, nejvýraznějším průvodním jevem a rysem rasismu. Nacionalismus může mít negativní, ale i pozitivní charakter. V negativním smyslu projevuje neúměrné požadavky na stát či národ a v pozitivním smyslu přispívá k vlastenectví.[5] Nacionalismus je politický směr a ideologie, která činí rozdíly v národní příslušnosti lidí, a která povyšuje vlastní národ nad ostatní.

 

1.1.1        Dělení rasismu

Rasismus můžeme rozdělit do dvou skupin: na rasismus „měkký“ a na „tvrdý“.

„Měkký“ rasismus nebo také tzv. lidová poloha,  má nevyhraněný a pasivní společenský postoj. Neprojevuje se jako veřejně hlásaná a promyšlená ideologie, ale majoritní skupina připisuje menšině např. problémy, které se vyskytují ve společnosti, jako je nezaměstnanost nebo krádeže, projevuje se vylučováním nebo omezováním minoritních skupin. Většina „měkkých“ rasistů si nemyslí, že je rasista. Tento typ rasismu se ve společnosti objevuje více a je vnímán jako společensky sdílená norma.

Zatímco „tvrdý“ rasismus nebo také ideologická poloha, má už značně agresivní podobu, je tedy daleko nebezpečnejší než zmiňovaný „měkký“ rasismus. Tato agresivita se může projevovat ničením, hanobením, vyhrožováním nebo dokonce i rasovým násilím. Podle Frištenské mají projevy tohoto rasismu podobu veřejně hlásaných ideologií a nositeli těchto ideologií jsou často různá společenská a politická organizační seskupení, v krajních případech pak i státní orgány a instituce.[6]

 

1.1.2        Produkty rasismu

Hlavními produkty rasismu jsou rasová diskriminace, rasové násilí a rasová segregace. „Obrana proti jakékoliv diskriminaci, rasovému násilí či národnostnímu útlaku se opírá o Listinu základních lidských práv a svobod.“[7]

 

1.1.2.1  Rasová diskriminace

„Rasová diskriminace znamená po právní stránce jakékoliv vylučování, omezování nebo znevýhodňování, které je založené na rase, barvě pleti nebo na národnostním či etnickém původu za účelem omezování nebo znemožnění užívání a uskutečňování lidských práv a základních svobod a to zejména na základě rovnosti politické, hospodářské, sociální, kulturní či jiné oblasti veřejného života.“[8] „Rasová diskriminace rozlišuje dva typy chování: diskrminaci úmyslnou a diskriminaci strukturální. Vědomá se zaměřuje na určité jedince a skupiny a strukturální diskriminace je součástí systémů a procedur.“[9] O diskriminaci se nejčastěji mluví v souvislosti se zaměstnáním, bydlením nebo třeba při diskriminace v různých službách. Existuje i diskriminace pozitivní, která se používá v sociální politice, kde postižené nebo sociálně slabší skupiny (u nás nejčastěji Romové) dostanou nachvíli určité zvýhodnění.

 

1.1.2.2  Rasové násilí

Toto násilí je charakterizováno jako násilné chování s rasovým motivem a bývá ve většině případů spojené s ideologickými nebo politickými motivy a mluví se zde především o ublížení na zdraví, způsobení škod či dokonce o vraždách. Frištěnská říká, že v případech rasového násilí je podstatné, že „oběť nemá tvář“, útočník napadá odlišnou rasu a konkrétní oběť je kýmkoli z této skupiny zaměnitelná.[10]

 

1.1.2.3  Rasová segregace

Při této segregaci dochází k oddělování jedné nebo více skupin lidí od zbytku majoritní společnosti, do tzv. ghett. Tyto oddělení mohou být nucené, ale i dobrovolné, kdy si minoritní společnost chce zachovat například svojí kulturu.

 

1.2              Rasy

Slovo rasa pochází z arabštiny a znamená: hlava, původ. Na Zemi existují tři rozdílná zeměpisná pásma, kterým se člověk musel přizpůsobit. Díky těmto pásmům tak vznikli dnes známé tři hlavní druhy ras (plemen): rasa europoidní, mongloidní a negroidní. Mezi těmito plemeny se začali utvářet také menší skupiny, které nejčastěji nazýváme jako smíšené, podskupin ras je v současnosti více než dvacet. Prvotní znak, který určuje rasu je tvar, tedy tvar lebky, výška postavy, atd., teprvě až sekundárním znakem je barva, tedy barva pleti, vlasů, atd.

Už na počátku dějin společnosti vznikla představa, že lidstvo lze dělit na rasy. Již v Bibli je popsána první klasifikace ras. „Termín „rasa“ se dříve v západoevropských jazycích užíval pro chov zvířat, pro aristokratické rody nebo pro národ.“[11]Moderní pojetí, které začlo klasifikovat člověka do ras podle fyziologických a somatických vlastností, vzniklo až v 18. století. Tyto skupiny jsem uvedla již v předchozím odstavci.

 

1.3              Xenofobie

Xenofobie je základem pro ideologie, které jsou založeny na nenávisti, tedy na rasismu, fašismu, nacionalismu a dalších. „Xenofobie má mnoho podob a také zálěží na geografické poloze, kde se projevuje.“[12] Wolf říká, že xenofobie je charakterizována jako strach z cizího a neznámého a je vždy součástí rasismu nebo je jeho východiskem, a že je většinou založena na umělé a nezdůvodněné představě, která má zveličené obavy z neexistujícího nebezpečí, jak u jednotlivců, tak u skupin lidí.[13] V dnešní době lidé chápou xenofobii spíše jako strach z cizinců, lidí jiné etnické národnosti nebo lidí jiné barvy kůže, ale xenofibie je také strach z neznámích míst nebo neznámého prostředí. Většina xenofobních dojmů je založená na předsudcích. Frištenská uvádí, že xenofobie vzrůstá, když se sociální útvary ocitají v sociální, ekonomické či politické krizi. Cizí, tudíž subjektivně prožívané jako nebezpečné se stává obětním beránkem jakožto snadno definovatelný původce nesnází.[14]

 

1.4              Předsudky

Stereotypizace je jednou z chyb při posuzování. Je to kategorizace lidí podle předem daných kritérií na základě povrchních charakteristik. „Při našem vnímání hraje podstatnou roli celý systém stereotypů. Stereotyp je definován jako šablonovitý způsob vnímání, který není produktem přímé zkušenosti individua, je přebírán a udržován tradicí.“[15] Předsudky jsou negativní stereotypy. Etnické předsudky jsou základem pro další projevy rasismu a xenofobie. Vychází z nich diskriminace, segregace i rasově motivované násilí. Jestliže má člověk předsudky vůči jinému etnickému uskupení, ještě se tím nedopouští diskriminace, té se člověk dopustí tehdy, pokud začne nepatřičně jednat.

 

2                    Stručná historie rasismu

Už ve starém Řecku  a Římu, sice bez jakýchkoliv znalostí pojmu rasa, byl „rasismus“ odůvodňován nerovnostmi a rozdíly v přírodě, když Řekové rozlišovali mezi civlizovanými národy a barbary, a měl ospravedlňovat jednání otrokářů a vládců, poskytoval právo k utlačování jedné nebo více skupin lidí jinou skupinou, kdekoli a kdykoli.

Hlavní skupinou, která byla pronásledována celá staletí, se stali Židé. Fredrickson popisuje vznik nenávisti křesťanů, kteří označili všechny Židy za „kolektivně a dědičně zodpovědné, za nejhorší možný lidský zločin – bohovraždu“[16], až po masakry Židů během křížových výprav a jejich diskriminaci v pozdním středověku. Konverze Židů byla křesťanskou povinností a podmínkou pro spasení světa. „Ve dvanáctém a třináctém století začali být evropští křesťané k Židům nepřátelštější a položili tak základy pozdějšímu rasismu.“[17] Když ale v polovině čtrnáctého století řádil v Evropě mor, byly tisíce Židů v zemích, odkud dosud nebyli vyhnáni, zmasakrovány, jelikož panovalo všeobecné přesvědčení, že křesťané neumírají kvůli nemoci, ale protože Židé otrávili studny.

Po objevení Ameriky a Kanárských ostrovů, se zrodila dichotomie vnímání Indiánů. Na straně jedné jako šlechetných domorodců, které je moţné civilizovat, a na straně druhé jako divokých zvířat, které lze v nejlepším případě násilím zkrotit a v nejhorším je nutné je vyhladit.

„Moderní pojetí ras jako základních lidských typů klasifikovaných podle fyzických znaků (zejména barvy kůže) vzniklo až v osmnáctém století.“[18] Teorie, že existuje jediná celoevropská či „bílá“ rasa, se rozvíjela pomalu a rozvinula se až v osmnáctém století. V dobách, kdy všeobecným pravidlem i v Evropě byla společenská nerovnost daná narozením, se mohl rasismus založený na barvě pleti jen ztěžka samostatně rozvíjet. Nejvýznamnější z osvícenských přírodovědců Georges de Buffon přišel s názorem platným dodnes, že různé barvy pleti vznikly vlivem podnebí v různých oblastech světa, obydlených jednotlivými rasami.

„Severní státy nově vzniklých Spojených států amerických otroctví postupně zrušily. Nicméně kombinace ekonomických zájmů a rasových předsudků v tom zabránila Jižanům a připravila tak půdu pro americkou občanskou válku v polovině devatenáctého století. Velká Británie se roku 1833 stala první zemí, která trvale otroctví zrušila. V polovině devatenáctého století Britové dokonce poskytli Židům právní a politickou rovnost.“[19]

Novodobý rasismus na evropském kontinentě měl svůj počátek zejména v teoriích a dílech francouzského hraběte J.A. Gobineaua. Gobineau měl řadu stoupenců a pokračovatelů a to hlavně v Německu, kterým byl H. S. Chamberlain, který vytvořil teorii o nordické rase, která podle něho je jediná předurčena k vládě nad ostatními lidmi. Nordická čili germánská rasa je podle Chamberlaina nejdokonalejší. K šíření této rasistické teorie přispěla také roku 1933 i nacionálně fašistická vláda v Německu. Jednou z nejhrůznějších forem rasismu byla nepochybně nacistická antisemitská teorie o nadřazenosti „árijské rasy“, kterou prosazoval Adolf Hitler. Ta se stala záminkou pro genocidu ve druhé světové válce.

 

3                    Rasismus v České republice

V dnešní době se rasistické a xenofobní postoje spojují s obavou české společnosti se ztrátou národní identity a s ekonomickými podmínkami naší země. Skupiny obyvatel, které jsou v České republice nejvíce ohroženi rasismem, jsou Romové, Slováci, Vietnamci a Ukrajinci. U nás a všude na světě je také ve společnosti kulturní rozdílnost imigrantů a etnických menšin od majoritní populace, proto by se měl dával čím dál větší důraz na multikulturní výchovu dětí na základních školách. Děti by měly být vychovávány tak, aby získávali o etnických skupinách kvalitní informace.

„Násilné útoky s rasistickým podtextem, pravicový extremismus či systematický zájem o rasismus ze strany médií, vlády, politických stran, občanských hnutí a nejrůznějších organizací jsou v současném měřítku poměrně novým fenoménem. V menším rozsahu se ovšem objevovaly i hluboko v naší historii.“[20]

Romský národ přichází do českých zemí v průběhu 13. století. Kolem 16. století začinají být Romové pronásledováni a to se mění až za vlády Marie Terezie, která vydala příslušné zákony pro asimilaci Romů. Po první světové válce, i když byla situace lepší, stále docházelo k represivním opatřením ze strany vlády a opomíjelo se právo Romů na rozvíjení jazyka a kultury. Nejtěžší období pro Romy bylo v druhé světové válce, kdy byli systematicky vyvražďováni a v čechách jich zbyli jen stovky. Poté přichází do Čech romští přistěhovalci z Balkánu a východní části Slovenska, kteří tvoří dnes asi 85% všech Romů na našem území.

Právě postavení Romů je u nás dnes asi nejhorší. Lidé k nim mívají předsudky a viní je z většiny patologických jevů. Romská etnika ve městech bydlí většinou ve stejných částech a proto občas tyto části města připomínají ghetta. „Diskriminace v souvislosti s ubytováním Romů a cizinců se projevuje především vznikem nových tzv. sociálně vyloučených lokalit, čímž je integrace do většinové společnosti prakticky znemožněna. Příčinou i důsledkem této situace je, že Romové jsou stále intenzivněji vnímáni jako neplatiči a nepřizpůsobiví nájemníci.“[21]

Wolf tvrdí, že extremistické hnutí v České republice se objevuje zejména mezi středoškolskou a učňovskou mládeží a mezi takovými radikály jakými jsou komunisté, anarchisté, nacionalisté a skini. K extremistickým hnutím se u nás hlásí kolem 10% lidí, ale ohroženo jich je kolem 20%. Společným znakem pro toto hnutí je negativní přístup ke společnosti.[22]

Podle Wolfa jsou nositelem tvrdých forem rasismu v České republice především příslušníci hnutí skinheads, kteří jsou pro národnost či rasu schopni působit škody na majetku, ublížit na zdraví nebo zabít. Pachatele takovýchto činů jsou u nás většinou mladiství do 20 let, kteří sympatizují se skiny nebo jinými extrémními skupinami.[23]

 

Závěr

Tuto práci jsem pojala stručně, protože přeci jenom není žádná velká práce, ale myslím si, že jsem všechny pojmy důkladně vystihla a vysvětlila a historii se situací u nás popsala, jak jsem, v daných podmínkách, mohla. Myslím si, že xenofobie, jakožto strach z cizího je v dnešní době naprosto přirozený jev, který je daný a již v nás nějakým způsobem zakódovaný. I přesto, že média v dnešní době informují stále více o rasově motivovaném násilí, jak ze strany majority, tak i ze strany minorit, dnešním problémem je především latentní „tichý“ rasismus. Mnoho lidí má s některými členy etnik špatné zkušenosti a tak společnost často zobecňuje tyto zkušenosti na celá etnika. Avšak znám také pár lidí, kteří mají s Romy dobré zkušenosti.

V současné době je opravdu důležité, jak už jsem psala ve své práci, aby byli děti seznamovány s multikulturní výchovou ve velmi útlém věku od dobře proškolených pedagogů. Myslím si, že právě v nich je budoucnost, aby se o těchto problémech začlo více mluvit a aby se uvedli na pravou míru, aby lidé více přemýšleli a dokázali této problematice porozumět. Je také důležité, aby se česká společnost naučila tolerovat jiné rasy a etnické skupiny.

 

Seznam použité literatury

1. BEN JELLOUN, Tahar. Tati, co je to rasismus?. Praha: NFLU, Dauphin, 2004. 67 s. ISBN 80-7272-049-X.
2. ČANĚK, D. Národ, národnost, menšiny a rasismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996. 96s. ISBN 80-85241-96-3.
3. Česká xenofobie. Sborník. Praha: Votobia, 1998. 180 s. ISBN 80-7220-044-5.
4. DACÍK, Tomáš. Člověk a rasa. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2001. 130 s. ISBN 80-7204-216-5.
5. FREDRICKSON, George M. Rasismus – stručná historie. Praha: BB/art, 2003. 157 s. ISBN 80-7341-124-5.
6. ŠIŠKOVÁ, T. (ed.) Výchova k toleranci a proti rasismu. 1. 203s. ISBN 80-7178-285-8.
7. WOLF, Josef. Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Člověk a jeho svět II. Praha: Karolinum, 2000. 223s. ISBN 80-246-0099-4.

Internetové zdroje

http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b01obecnatemata/15.pdf

http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_79_1.pdf

[1] Jelloun, Tahar Ben. Tati, co je to rasismus?. Praha: 2004. s. 11.

[2] Šišková, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. 1998. s. 13.

[3] Dacík, T. Člověk a rasa. Brno: 2001. s. 78.

[4] Wolf, J. Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Praha: 2000. s. 113.

[5] Wolf, J. Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Praha: 2000. s. 124.

[6] Šišková, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. 1998. s. 13.

[7] Tamtéž. s .125.

[8] Tamtéž. s. 125.

[9] Tamtéž. s. 125.

[10] Šišková, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. 1998. s. 15.

[11] Fredrickson, George M. Rasismus – stručná historie. Praha: 2003. s. 50.

[12] Česká xenofobie : Bohatství získané zadarmo. Kristofori, J. Praha: 1998. s. 88.

[13] Wolf, J. Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Praha: 2000. s. 124.

[14] Šišková, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: 1998. s. 12.

[15] Stereotypy a předsudky. [online]. [cit. 2012-05-02]. Dostupné z: http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b01obecnatemata/15.pdf.

[16] Fredrickson, George M. Rasismus – stručná historie. Praha: 2003. s. 28.

[17] Tamtéž. s. 28.

[18] Tamtéž. s. 50.

[19] Tamtéž. s. 58.

[20] Čaněk, D. Národ, národnost, menšiny a rasismus. Praha: 1996. s. 7.

[21] Člověk v tísni. Zpráva o stavu rasismu, xenofobie a antisemitismu v České republice v roce 2006 [online]. [cit.

2012-05-04]. Dostupné z: http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_79_1.pdf, s. 4, 28.

[22] Wolf, J. Lidské rasy a rasismus v dějinách a v současnosti. Praha: 2000. s. 130.

[23] Tamtéž. s. 131.