Půl hodina sebeobslužných činností bez zapojení zraku – úvaha

„Zítra ráno vstanu a pokusím se neopařit čajem,“ pomyslím si večer před tím, než se probudím do tmy. Za plánovanou ranní slepotu nemohou rodinná úsporná opatření, očekávaný výpadek proudu ba ani ospalkami zalepené oči, nýbrž snaha získat podpis do indexu. Ne vždycky ale funguji na „hurá do toho a půl je hotovo“ a tak se na plnění zápočtového úkolu, který spočívá v půl hodině sebeobslužných činností bez využití zraku, nejprve pořádně vyspím.

Je sedm ráno a já lituji, že nelovím autogram do řádku s předmětem Surdopedie. Zašpuntované uši by mi na rozdíl od šátku přes oči pomohly přeslechnout dotěrný zvuk budíku a já bych mohla v klidu spát dál. Takhle mi ale nezbývá než po paměti zašátrat po mobilním telefonu a vyťukat si patnáct minut na dospání. Druhé zazvonění už mě zastihne v mnohem lepší formě a tak se pustím do díla. Vylézt z postele zvládám i poslepu, ale vylézt z pokoje, aniž bych narazila do dveří a následně nezakopla o bačkory, se už ukáže být větší oříšek. Do koupelny už vstupuji s patřičnou obezřetností, se kterou se pustím i do čištění zubů. Tento proces zvládnu na jedničku, ale při pokusu sehnout se pro zakutálené víčko od pasty špatně odhadnu vzdálenost od umyvadla a vším švihem se praštím hlavou o jeho okraj. Lehce omráčená si dám studenou sprchu na probrání. Ne, nemám otužilecké sklony, ale nesu si následek toho, že si ani po dvaceti čtyřech letech života v našem bytě nepamatuji, kde máme horkokrevný kohoutek. Po osušení (snad i vlastním ručníkem) se vydám dnes již absolvovanou trasou zpátky do pokoje do skříně, tentokrát již bez blízkých setkání s dveřmi. Výběr oblečení ponechám náhodě – beru, co mi pod ruku přijde jako první a dokonce se nemůžu zbavit pocitu, že vím, co mám na sobě. Po zmíněných výkonech si zasloužím dobít energii a tak si jdu připravit snídani.

Dám si vařit vodu na čaj a v ledničce si vezmu marmeládu (od tatarky ji poznám až po otevření obou na vlas stejných sklenic), kterou se mi podaří rozpatlat na rohlík dřív, než zapíská naše oldschoolová konvice. Nemálo horká konvice – jak zjistí konečky mých prstů, když špatně odhadnou výšku jejího držadla. A při tom si na spálení mohly ještě chvíli počkat, protože jsem si zapomněla připravit hrneček a čaj.

S posledním soustem sundávám šátek a zjišťuji, kolik marmelády se ocitlo na kuchyňské lince, kolik vody mimo vanu a kolik času jsem si přispala místo původně plánovaných patnácti minut. To se ovšem nedá srovnávat se zjištěními získanými pod šátkem. Především tím, že zrakové postižení v podobě slepoty není nic pro hektiky, jako jsem já. Život s takovým postižením vyžaduje systematické prostředí i systematický pohyb v něm, schopnost soustředit se na prováděné úkony i správný odhad ve všech možných podobách. Bohužel si nevybíráme jaké onemocnění či postižení k nám nejlépe sedí a tak mohu být jen vděčná, že zatím mohu svět vnímat všemi smysly. Ze zápočtového úkolu si kromě podpisu do indexu (doufám) odnáším i poměrně konkrétní představu o tom, jak se žije lidem se zrakovým znevýhodněním a na co dát pozor, využívám-li s nimi stejný prostor.