Protektorát Čechy a Morava

1.     Úvod

Tématem této seminární práce je Protektorát Čechy a Morava. Úvodem bych především rád stručně vysvětlil, co vlastně znamená pojem Protektorát Čechy a Morava. V následujících kapitolách se pak zaměřím na celý historický vývoj, nejprve se budu věnovat období ještě před Protektorátem, pak se zaměřím na jeho vznik, dále na období jeho trvání a nakonec se budu věnovat zrušení Protektorátu. Na Protektorát Čechy a Morava budu v této seminární práci nahlížet především z právních hledisek a budu analyzovat především právní předpisy z tohoto období, nicméně v některých částech této seminární práce zmíním i aspekty ekonomické, politické nebo i jiné.

Slovo protektorát je obecně označení pro autonomní státní zřízení, kdy část pravomocí má autonomní vláda a část vláda jiného státu. Slovo protektorát je odvozeno z latinského slova „protectio“, neboli ochrana. Protektorát by tedy měl být územím, které je chráněno nějakým jiným státem.[1]

Protektorát Čechy a Morava (německy Protektorat Böhmen und Mähren) byla část československého území, v období mezi 15. březnem 1939 a 8.–9. květnem 1945, která byla prakticky ilegálně okupována nacistickým Německem.[2]

Z pohledu Německa byl Protektorát autonomní součástí Velkoněmecké říše, která byla obsazena na základě společného prohlášení československé a německé vlády v důsledku toho, že Československo bylo uměle vytvořeným státem, který nebyl vnitřně schopný samostatně existovat a představoval tak ohnisko nestability, ohrožující evropský mír.[3]

Z pohledu mezinárodního a rovněž československého práva se ovšem jednalo o takto odůvodněnou formu nelegální anexe, přičemž legální vláda Československa byla exilová vláda v Londýně, která byla vedená Eduardem Benešem.[4]

Území Protektorátu se členilo na dvě země, kterými byly územně významně okleštěná země Česká a Moravskoslezská, součástí Protektorátu zůstala malá část území tehdejšího československého Slezska, která byla tvořená tehdejším politickým okresem Frýdek po drobných územních úpravách v důsledku polského záboru v roce 1938.[5]

Již z výše uvedených informací je zřejmé, že Protektorát Čechy a Morava je velmi problematickou otázkou českých, slovenských i evropských dějin. Období Protektorátu je obecně považováno za temnou kapitolu dějin našeho státu. Skutečnost, že Češi byli od začátku proti německé okupaci, potvrzuje již samotný fakt, že reakce Čechů na okupaci byly převážně odmítavé a protiněmecké. Konala se rovněž celá řada projevů a manifestací proti německé okupaci, příkladem může být protiokupační pouť na Hostýně v roce 1939 nebo manifestace v Praze v říjnu 1939.[6]

Po tomto stručném úvodu bych se rád v následujících kapitolách podrobněji zaměřil na postupný historický vývoj Protektorátu Čechy a Morava v historických souvislostech a s primárním zaměřením na právní předpisy a jejich vývoj.

2.     Období před vznikem Protektorátu Čechy a Morava

Samostatný Československý stát vznikl 28. října 1918 vyhlášením národního výboru. Národní výbor vydal zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československém. První větou tohoto zákona je, že samostatný stát československý vstoupil v život. Češi bohužel nebyli po první světové válce na vznik samostatného státu příliš připraveni.[7]Nově vzniklý stát měl také již ve svých začátcích problémy s vymezením státních hranic. S Německem a Rakouskem byly hranice vymezeny na základě historického vývoje. Právní vymezení státních hranic bylo pak zakotveno ve Versailské smlouvě s Německem dne 28. Června 1919 a v Saintgermainské smlouvě s Rakouskem dne 10. září 1919.[8]Vedle výše uvedených problémů se vyskytl další problém nově vzniklého státu, kterým bylo národnostní složení obyvatelstva. Nově vzniklé Československo bylo totiž národnostně poměrně nesourodým státem, neboť Češi a Slováci tvořili pouze kolem 65% obyvatel, v Podkarpatské Rusi žili především Rusíni. V souvislosti se vznikem Protektorátu nás ovšem zajímá především německá menšina žijící v českých pohraničních oblastech, která čítala přes 3 miliony obyvatel. Vedle těchto menšin se v rámci Československa vyskytovala také početná polská a maďarská menšina a židé.[9]Již den po vyhlášení samostatného československého státu, 29. Října 1918 se němečtí poslanci z českých zemí rozhodli zřídit v severním pohraničí samostatnou provincii Deutschbohmena připojit ji k Rakousku. V následujících dnech vznikly další tři provincie, kterými byly provincie Sudetenland, Deutschsudmahrena Bohmerwaldgau, jejichž celková výměra činila cca 1/3 území celého československého území.[10]Z výše uvedeného je zjevné, že německá menšina na československém území byla velmi početná a od samého založení československého státu usilovala o své osamostatnění, resp. o připojení k Rakousku nebo Německu.

Další skutečností, jež byla příčinou dalšího vývoje a zřízení Protektorátu je skutečnost, že území střední Evropy, představované především Čechy a Moravou, patřilo z geopolitického hlediska vždy k nejexponovanějším územím celého evropského kontinentu. Vyjdeme-li z tvrzení, že dějiny státu jsou do značné míry určovány právě zeměpisnou polohou daného státu, pak právě Čechy a Morava jsou klasickým příkladem území, na jehož anexi mohlo mít z výše uvedených důvodů Německo velký zájem.[11]

Adolf Hitler se zabýval ideou ovládnutí českomoravského prostoru prakticky již od počátku 30. let 20. století v rámci své vize tisícileté Velkoněmecké říše, jejíž součástí měly být právě i Čechy a Morava. Důvodem této myšlenky byl především zájem na hospodářském rozmachu. Svoji představu začal realizovat nejprve připojením oblasti Sudet k Německé říši, ke kterému došlo 20. listopadu 1938 prostřednictvím podpisu česko-německého protokolu o nové státní hranici. Neobsazené části českých zemí ovšem i po Mnichovské dohodě disponovaly poměrně významnou vojenskou silou, která mohla překazit německé plány. Navíc připojení Sudet nevedlo k očekávanému hospodářskému rozvoji. Bylo tedy prakticky jen otázkou času, kdy dojde k obsazení i zbytku českých zemí německými vojsky.[12]

První kroky nacistů pak směřovali k rozdělení státu. Dne 7. března 1939 jednal nacistický předák Arthur Seyss-Inquart v Bratislavě s Jozefem Tisem a Karolem Sidorem a snažil se je přimět k vyhlášení samostatného Slovenska. Česká vláda však nehodlala nečinně přihlížet rozbití státu. V noci z 9. na 10. března začal na Slovensku vojenský zásah generála Bedřicha Homoly, který vyvrcholil vyhlášením stanného práva, sesazením Tisovy vlády prezidentem Háchou a k vyhlášení tzv. vojenské diktatury. Situace okamžitě využila nacistická propaganda.[13]

Do čela slovenské vlády byl 11. března povolán velitel Hlinkových gard Karol Sidor, který dosáhl odvolání mimořádných opatření. Tiso se uchýlil na svou faru v Bánovcích. Již 12. března 1939 němečtí emisaři jednali s Karolem Sidorem o odtržení Slovenska od českých zemí. Sidor na plán odmítl přistoupit. Nacisté se proto opětovně obrátili na Jozefa Tisa, který 13. března společně s Ferdinandem Ďurčanským jednal v Berlíně s Adolfem Hitlerem. Říšský kancléř se vyjádřil zcela jasně. Buď bude vytvořen samostatný slovenský stát, nebo dovolí maďarským jednotkám vpadnout na Slovensko. Tiso nakonec vyslovil s Hitlerovým požadavkem souhlas.[14]

14. března 1939 došlo k odhlasování odtržení Slovenska slovenským sněmem a k vyhlášení samostatného státu. Téhož dne započaly rozhovory prezidenta E. Háchy s představiteli nacistické Třetí říše, které vyvrcholily podpisem dokumentu o „převzetí ochrany nad českými zeměmi“.[15]

Hned následujícího v noci ze 14. na 15. března 1939, obsadila německá armáda území Čech a Moravy. Cílem této agresivní okupace, bylo zabrání česko-moravského teritoria a tím územní rozšíření Třetí říše.[16]

3.     Zřízení protektorátu Čechy a Morava

Samotný Protektorát Čechy a Morava byl pak zřízen dne 16. Března 1939 Výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který vydal Adolf Hitler v Praze. Výnos byl 17. Března 1939 zveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 75/1939 Sb. Tímto výnosem byl vytvořen na okupovaném území Československa Protektorát Čechy a Morava. Tento výnos byl vydán bez souhlasu představitelů tehdejšího Československa. Výnos byl 16. března 1939 uveřejněn na prvních stranách všech českých novin. Při formulaci výnosu byla za vzor údajně použita protektorátní smlouva mezi Francií a tuniským bejem z roku 1881.[17]

Německé okupační úřady rovněž vytvořením názvu „Protektorát Čechy a Morava“ nerespektovaly skutečnost, že kromě zbytku Čech a Moravy byla součástí protektorátu i malá část Slezska (území po pravém břehu Ostravice na Frýdecku a Ostravsku), kde se nacházela i nejvyšší hora protektorátu (Lysá hora v Beskydech).[18]

Protektorát se členil na dvě území, tedy na Čechy a Moravu (německy Böhmen und Mähren). Hitlerův výnos měl ústavní povahu a znamenal tak zánik dříve platných zákonů a nařízení, které odporovaly smyslu ochrany Německé říše. [19]

Výše uvedený výnos se skládal z preambule a 13 článků. Preambule zdůvodňovala německý vojenský zásah nezbytností nastolit na československém území zmítaném národnostními nepokoji „klid a pořádek.“ Článek 1 prohlašoval zbytek Československa za území Velkoněmecké říše. Článek 2 vymezil rozdílnou státní příslušnost obyvatel protektorátu. Obyvatelé německého původu se stali německými státními příslušníky a podléhali německé jurisdikci, ostatní obyvatelé byli prohlášeni za státní příslušníky protektorátu a podléhali soudní pravomoci protektorátu.[20]

V článku 3 byla definována autonomie; a to tímto způsobem „protektorát Čechy a Morava je autonomní a spravuje se sám. Svá výsostná práva přináležející mu v rámci protektorátu vykonává v souladu s politickými, vojenskými a hospodářskými zájmy Třetí říše. Tato výsostná práva jsou vykonávána prostřednictvím vlastních orgánů a vlastních úřadů s vlastními úředníky.“[21]

 Výkon úřadu státního prezidenta v článku 4 výnosu byl se podmíněn důvěrou Vůdce, tedy Adolfa Hitlera a říšského kancléře. V článku 5 se státnímu prezidentovi staví k ruce a prakticky na roveň říšský protektor. Osoba říšského protektora měla v Protektorátu klíčovou roli. Jeho úkolem bylo především na území Čech a Moravy chránit zájmy Říše. Vedoucí představitelé českého státu v čele se státním prezidentem se tak stali fakticky loutkami úřadujícího říšského protektora. Protektorát obdržel také jednoho zástupce říšské vlády s úředním označením „vyslanec.“[22]

V období od 15. března do 15. dubna 1939 provádělo Německo vojenskou okupaci českých zemí. Výkonná moc byla svěřena vrchnímu veliteli nacistické armády. Ten vydal rozkaz, v němž mimo jiné zdůraznil, že veškerá veřejná správa, policie a veřejné závody jsou povinny pokračovat ve své práci a každý musí bezpodmínečně poslechnout nařízení německých vojenských úřadů. Nacisté svévolně propouštěli české zaměstnance a diktovali zásady používání jazyka v úředním styku.[23]

Spontánní reakce českého obyvatelstva na tuto situaci byla, jak již bylo uvedeno výše v zásadně odmítavá a v každém směru protiněmecká.[24]

4.     Období protektorátu Čechy a Morava

V této kapitole se zaměřím na fungování našeho státu v období Protektorátu Čechy a Morava. Zaměřím se zde na několik různých součástí lidského i právního života, například na obyvatelstvo, správní členění území, politické důsledky zřízení Protektorátu a rovněž na celou řadu dalších oblastí. V této kapitole také zmíním zásadní historické zlomové body v období Protektorátu. I nadále budu klást důraz především na právní předpisy tehdejšího období a jejich interpretaci.

Je zřejmé, že v důsledku zřízení Protektorátu došlo k celé řadě změn ve všech oblastech lidského a společenského života. Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava znamenalo, že se na jeho území začaly uplatňovat zásady německé propagandy. Jejím nejmarkantnějším projevem bylo zrušení některých svátků či významných dnů z dob ČSR (7. březen – narození T. G. M., 28. říjen – vznik ČSR) a zavedení nových (16. březen – vznik protektorátu, 20. duben – narozeniny Adolfa Hitlera, 12. červenec – narozeniny prezidenta Emila Háchy). Změny se dotkly rovněž tisku. Záhy po vyhlášení protektorátu vydala vláda výnos o zřízení Tiskové dozorčí služby, podléhající Tiskovému odboru Předsednictva ministerské rady (PMR), dohled nad tiskem tak spadal do kompetencí protektorátní vlády. S vypuknutím války došlo ovšem v této oblasti k zásadní změně, kdy kontrolu tisku převzal od PMR přímo Úřad říšského protektora. Na území protektorátu tak byly definitivně zavedeny říšské mechanismy řízení médií, podle nichž byl tisk chápán jako nástroj prosazování státní politiky a propagandy.[25]

4.1  Právní řád

Úvodem této kapitoly bych rád uvedl, že v Protektorátu Čechy a Morava byly postupně odbourány demokratické zásady, na kterých byl postaven právní řád tehdejšího Československa.[26]

V období Protektorátu na našem území platily dva různé právní řády. Jedním z nich byl protektorátní (autonomní) právní řád, který byl recipován z období první a druhé republiky druhým právním řádem byl říšský (německý) právní řád. Jedním z hlavních úkolů Němců bylo v této oblasti především zavedení jednotného práva jak na celém říšském území, tak i na všech okupovaných územích.[27]

Vzhledem k tomu, že sjednocení práva nebylo možno provést a realizovat ihned, probíhaly tyto změny postupně. To se dělo v zásadě dvěma možnými způsoby. Prvním z nich bylo přímé převzetí říšských právních předpisů do právního řádu okupovaných zemí. Druhou možností bylo, že se v autonomních právních řádech výrazným způsobem odrazila nacistická ideologie, nacistické pojetí práva nebo nacistický náhled na právo.[28]

Prostřednictvím vydaného nařízení říšského ministra vnitra ze dne 3. dubna 1939 č. 5 Sbírky nařízení pro Čechy a Moravu nabyly právní předpisy Třetí říše platné pro území protektorátu na tomto území účinnost, pokud v nich nebylo stanoveno něco jiného.[29]

4.2  Obyvatelstvo

Na základě výše uvedeného Výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava začaly na našem území existovat tři skupiny obyvatelstva, které měly rozdílné právní postavení.[30] Jednalo se o plnoprávné německé říšské občany, protektorátní příslušníky a obyvatele zbavené právní ochrany a základních lidských práv.

První uvedenou skupinou obyvatel byli plnoprávní němečtí říšští občané. Těmito občany se v souladu s Norimberskými zákony stali na základě nařízení z 20. dubna 1939 všichni dřívější českoslovenští občané německé národnosti, a to se zpětnou účinností od 15. března 1939. Podmínkou udělení tohoto občanství bylo, že žadatel měl k 10. říjnu 1938 domovské právo v některé obci, která se nacházela na území Protektorátu Čechy a Morava nebo v pohraničí.[31]

Druhou skupinou obyvatel na území Protektorátu byly protektorátní příslušníci. Podle vládního nařízení č. 19/1940 Sb., ze dne 11. ledna o protektorátní příslušnosti, se příslušníky Protektorátu stali pouze českoslovenští státní občané, kteří měli k 16. březnu 1939 bydliště, domovské právo nebo nárok na udělení domovské příslušnosti v pohraničí v době po anexi. Protektorátními příslušníky se stali rovněž občané české národnosti, kteří měli dne 16. března 1939 domovské právo na Slovensku a na Podkarpatské Rusi a nemohli získat občanství v oblastech, které byly okupovány Maďarskem, nebo v samostatném Slovenském štátu.[32] Na základě uvedeného vládního nařízení se tak prakticky Češi stali na českém území neplnoprávnými občany.

Třetí a poslední skupinou obyvatel na území Protektorátu byli obyvatelé zbavení právní ochrany a základních lidských práv. Na tyto obyvatele se vztahovaly rasové předpisy, na jejichž základě bylo občanům židovského původu odebráno právo disponovat volně se svým majetkem. Za občana židovského původu byl považován ten, kdo pocházel nejméně ze tří prarodičů, kteří byli příslušníky židovské náboženské obce, bez ohledu na svůj skutečný národnostní původ.[33]

4.3  Správní členění

Jak jsem již uvedl výše, území Protektorátu se členilo na dvě země, jimiž byly územně okleštěná země Česká a země Moravskoslezská. Součástí Protektorátu Čechy a Morava zůstala malá část území tehdejšího československého Slezska, tvořená tehdejším politickým okresem Frýdek po drobných územních úpravách v důsledku polského záboru v roce 1938. K 1. listopadu 1940 provedla protektorátní vláda svým nařízením č. 388/1940 o některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně znatelnou úpravu zemské hranice mezi Čechy a Moravou. Země v rámci Protektorátu se pak dále členily na tzv. oberlandráty, které byly seskupením politických okresů. V období Protektorátu v letech 1939–1945 došlo k několika podstatným změnám členění na oberlandráty[34], kterými se zde ale nebudu podrobněji zabývat.

Státní správa a samospráva na území protektorátu přešla postupně v průběhu německé okupace do rukou Němců. Na místa zastupitelů a starostů, kteří byli Češi, byli postupně dosazováni Němci. Tato praxe začala nejprve ve větších městech, ale postupně přecházela i do menších měst a částečně i do vesnic. U zaměstnanců státní správy a samosprávy pak byla povinně vyžadována znalost němčiny.[35]

4.4  Politika

Stejně jako prakticky ve všech oblastech života došlo i v politické oblasti k řadě změn. Důsledkem Protektorátu bylo ukončení činnosti Národního shromáždění (tehdejší parlament), tato nově vzniklá situace znamenala zánik celé řady politických stran, konkrétně se jednalo např. o Stranu národní jednoty a celou řadu dalších stran. Celý politický život byl značně zjednodušen. V závěru byly politické strany prakticky zrušeny a díky aktivitě prezidenta E. Háchy se některé strany spojily do jediné politické strany, kterou bylo Národní souručenství.[36]

Národní souručenství (zkratka NS) bylo za Protektorátu Čechy a Morava jedinou povolenou politickou stranou, která zdánlivě plnila funkci parlamentu. Tato strana sdružovala téměř všechny muže, kteří byli státními příslušníky protektorátu, ženám nebylo členství ve straně povoleno. Členství ve straně bylo zakázáno také židovskému obyvatelstvu Protektorátu. Členství bylo prakticky jen formální.[37]

Národního souručenství bylo řízeno Výborem, v jehož čele stál Adolf Hrubý, členové Výboru byli do funkce jmenováni prezidentem E. Háchou a počet osob ve Výboru byl stanoven na 50 členů.[38]

Národní souručenství se navenek chovalo jako organizace, která byla ochotná ke spolupráci s okupanty, ale ve skutečnosti byly prostřednictvím Národního souručenství vykonávány ilegální aktivity. V důsledku celé řady odbojových a ilegálních aktivit Národního souručenství došlo v roce 1940 i k několika zatčením a uzavření celé části Národního souručenství, která působila v Olomouckém kraji.[39]

Představiteli protektorátní správy se stali prezident Emil Hácha a protektorátní vláda v čele s jejím předsedou. Dva dny po vydání Výnosu o zřízení protektorátu byl jmenován říšským protektorem v Čechách a na Moravě Konstantin von Neurath a jeho zástupcem ve funkci státního tajemníka Karel Hermann Frank.[40]

4.5  Bezpečnost a armáda

Co se týče armády a bezpečnostních sborů, československá armáda byla zrušena, místo ní vzniklo vládní vojsko, ve kterém sloužili někteří profesionální vojáci. Toto vojsko čítalo zhruba sedm tisíc vojáků a bylo pouze lehce vyzbrojené. Vládní vojsko bylo podřízeno německému vojenskému zmocněnci, avšak ve skutečnosti nikdy nezasáhlo do bojů na straně wehrmachtu.[41]

Bezpečnostní aparát, který se skládal z policie a četnictva se prakticky dostal do područí německé moci. Hlavní úlohu plnila na území Protektorátu německá státní policie, nazývaná gestapo, která měla na českém území dvě řídící úřadovny, z nichž jedna se nacházela v Praze a druhá v Brně. Tyto dvě úřadovny gestapa na sobě nebyly závislé a podléhaly přímo IV. odboru Nejvyššího úřadu říšské bezpečnosti, která sídlila v Berlíně. Český bezpečností aparát prováděl činnost pouze v případech vyšetřování běžných trestných činů a přestupků, ostatní záležitosti spadaly do pravomoci gestapa. Většina československého četnictva se k vlastnímu národu chovala loajálně, mnozí příslušníci četnictva se snažili varovat občany před případnými postihy, četnictvo bylo rovněž jednou ze složek, která aktivně působila v květnovém povstání českého lidu. V průběhu léta 1939 došlo k vybudování stěžejní struktury německého bezpečnostního aparátu na českém území. Změny v dalších letech okupace byly pouze minimální.[42]

4.6  Ekonomie a hospodářství v období protektorátu

Zřízením Protektorátu Čechy a Morava došlo i ke změnám v oblasti hospodářství a ekonomie. Již v březnu 1939 tedy ihned po zřízení Protektorátu byla zavedena „vnucená správa“ hospodářských podniků, prostřednictvím nařízení se nuceně slučovaly některé podniky. V průběhu roku 1939 již nacisté díky svým opatřením plně kontrolovali nejdůležitější odvětví průmyslu a zemědělství, byly zavedeny např. povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny apod. Německé kontrole podléhalo rovněž rozmístění pracovních sil nebo výroba průmyslová i zemědělská stejně jako zahraniční obchod.[43]

Autonomní protektorátní správa v této oblasti podléhala ústředním místům v Berlíně a zároveň jejich pověřencům, respektive zplnomocněncům a také říšskému protektorovi a dalším německým orgánům.[44]

Za klíčový byl považován průmyslový potenciál Protektorátu Čechy a Morava. Vysoká úroveň průmyslu a jeho technická vyspělost stejně jako jeho zázemí patřily vedle nezpochybnitelného strategického a geopolitického významu českých zemí k hlavním důvodům, které vedly Třetí říši v březnu 1939 k převzetí kontroly nad českým a moravským územím.[45]

Změny v této oblasti byly velmi významné. Již v září 1939 byly zavedeny potravinové poukázky, v prosinci téhož roku pak byly pak zavedeny rovněž poukázky na textil a obuv. Postupem času pak byly příděly potravin snižovány, ale jejich ceny se vyšplhaly závratným tempem nahoru, došlo také k významné degradaci koruny jako platidla (během 6 let až o 2000%).[46]

Hospodářství v Protektorátu tedy vykazovala celou řadu znaků plánovaného a centrálně řízeného hospodářství, rozhodně za protektorátu nefungovalo tržní hospodářství.

4.7  Kultura a vzdělávání

Kulturní život byl zcela podřízen zájmům německé propagandy. Vydavatelskou a nakladatelskou činnost omezila cenzura. Bylo zakázáno vydávat, prodávat a půjčovat anglickou, americkou, polskou, židovskou, francouzskou, ruskou a jugoslávskou literaturu. Mnoho knih i hudebních děl se dostalo na index zakázané kultury. O něco lépe na tom byl český film, i když i ten podléhal tlakům okupantů. V druhé polovině roku 1944 bylo vyhlášeno „totální válečné nasazení v Protektorátu,“ jehož opatřeními na poli kulturním bylo zejména omezení písemnictví, časopisů, hudby, dále zákaz divadelních představení a výstav, muzea byla rovněž uzavřena.[47]

Tak v oblasti školství a vzdělávání docházelo k jeho významnému omezování. Nejprve byly uzavřeny všechny české vysoké školy, od roku 1942 byl postupně omezován i počet studentů na gymnáziích, bylo také zrušeno přes 50 českých středních škol. Počet studentů v období Protektorátu klesl z původních asi 85 tisíc v roce 1939 na asi jen 35 tisíc v roce 1944. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 byly záležitosti školství v kompetenci české vlády, bezvýhradně podřízené Velkoněmecké říši. Rovněž protektorátní Ministerstvo školství a národní osvěty se stalo nástrojem prosazování nacistické germanizační a odnárodňovací politiky v českém školství, která směřovala k jeho postupné likvidaci.[48]

4.8  Československý odboj

Československý odboj bylo odbojové hnutí, které se začalo formovat bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy a založení Protektorátu a skončilo s porážkou nacistického Německa a s osvobozením posledních částí Československa v roce 1945. Československý odboj lze rozdělit na domácí, tedy působící na území Protektorátu Čechy a Morava a na území Slovenského státu před jeho osvobozením Spojenci a na zahraniční, který působil v zahraničí. Domácí odboj lze pak dále rozdělit na komunistický, k jehož největší aktivizaci došlo až v roce 1941 a demokratický. Zahraniční odboj je pak dělen na východní a západní podle zaměření lze potom odboj dělit i na politický a vojenský.[49]

Již na jaře 1939 odešlo mnoho zejména mladých lidí do zahraničí, aby mohli bojovat proti Německu. 17. října 1939 vznikl v Paříži Československý národní výbor v čele s Edvardem Benešem, který se stal reprezentantem československé emigrace. Beneš se snažil, aby demokratické státy anulovaly Mnichovskou dohodu. V Londýně pak vznikla československá exilová vláda a zahraniční odboj zde měl hlavní sídlo.[50]

Součástí domácího odboje bylo několik odbojových skupin. Již krátce po Mnichovské dohodě se začala vytvářet odbojová skupina nazvaná Politické ústředí, která vycházela z toho, že dříve či později bude okupován i zbytek Československa. Další odbojovou skupinou pak byla například skupina Petiční výbor Věrni zůstaneme nebo Obrana národa, dále byly založeny skupiny Přípravný revoluční národní výbor, Rada tří, Zpravodajská brigáda, Sokolská revoluční rada a mnoho menších odbojových hnutí s regionálním významem. Po přepadení Sovětského svazu v roce 1941 se aktivizoval také komunistický odboj, který již od srpna roku 1939 vydával ilegální Rudé právo.[51]

Politické cíle demokratického odboje po skončení války se lišily v podstatě jen v míře důraznosti. Šlo zejména o myšlenku obnovy původních hranic Československa, vládu národní fronty bez opozice, bezpečnostní napojení na Sovětský svaz, vyhnání části kolaborujících nebo všech českých Němců, levicová sociální orientace.[52]

Dalším typem odboje byl partyzánský odboj. Partyzánské hnutí v českých zemích v období německé okupace 1939 – 1945 se stalo jednou ze složek českého protinacistického odboje. Stejně jako všeobecný odboj, tak i partyzánský odboj se dělí na komunistický a nekomunistický.[53]

Ačkoli k prvním náznakům činnosti odbojů docházelo již kolem roku 1939- 1940, ke zřetelné aktivizaci odbojů došlo až v roce 1944. V roce 1944 docházelo na území Čech i Moravy k celé řadě bojových akcí a útoků, které organizovaly odboje. Nacisté však následkem toho zahájili další vlnu teroru a perzekuce proti civilnímu obyvatelstvu. Pro výstrahu byli veřejně na místě popravováni lidé, kteří odbojům a partyzánům pomáhali, ale i lidé, u nichž bylo pouhé podezření z podpory odbojů.  Došlo k významnému rozmachu partyzánského hnutí, který znamenal i to, že velitelé jednotlivých skupin navazovali mezi sebou kontakty a koordinovali svoji činnost.[54]

Počátkem roku 1945 ukázali nacisté svoji moc, když se jim za pomocí gestapa podařilo paralyzovat některé partyzánské skupiny. Přes tyto dílčí problémy však byl již odboj natolik silný, že jej to zřetelně nepoškodilo. I přes snahy nacistů odboj potlačit došlo v roce 1945 k jeho vyvrcholení. Během dubna roku 1945 se v českých zemích rozpoutal ozbrojený boj, který v mnoha místech, především na Moravě, přecházel prakticky ve válku organizovanou partyzány. Metody boje byly různé, byly například přepadávány německé kolony, byly vypouštěny pohonné hmoty z cisteren, vykolejovány vlaky a mosty byly nechávány explodovat.[55]

Následně 1. května 1945 vypuklo v Přerově a zároveň i na dalších místech květnové povstání, které bylo řízeno odbojovými skupinami a kterého se v masovém měřítku zúčastnily i partyzánské oddíly. Prostřednictvím tohoto povstání byl ztěžován ústup nacistických jednotek, přerušováno spojení, stavěny zátarasy, na střední Moravě nefungovala elektřina. Tímto byl také znemožněn odvoz cenného materiálu a strojů z českých továren do Německa. Podnětem pro povstání v Praze se stalo oznámení vydané 4. 5. 1945 protektorátní vládou o zrušení nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek.[56]

Na základě povstání v Praze byl naopak vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Ještě téhož dne se na mnohých místech v Praze začaly odstraňovat německé nápisy. Od 5. Května 1945 se hromadně odstraňovaly se německé cedule, vyvěšovaly se české vlajky a v Praze zavládlo nadšení. Snaha ministerského předsedy kolaborantské protektorátní vlády R. Bienerta o vyhlášení Českomoravské republiky však ztroskotala, neboť narazila na odpor německých vojsk. S tímto odporem souvisel rovněž boj o Český rozhlas, který začal 5. Května 194 vysílat české písně a vysílat v českém jazyce, což se Němcům pochopitelně nelíbilo.[57]

5.     Zánik Protektorátu Čechy a Morava

Dne 5. května 1945 pražský primátor Alois Říha odevzdal vedení magistrátu do rukou zástupců Národního výboru Praha. Česká národní rada ještě téhož dne zformulovala vlastní prohlášení o konci protektorátu, které znělo takto: „Lide český! ČNR jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády ČSR v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tzv. „protektorát Čechy a Morava“, který nám byl Němci vnucen a tím zanikla veškerá správní moc vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady.“[58]

Ani v tuto chvíli však ještě nebylo zcela vyhráno, neboť v Praze se začalo střílet. Německá okupační správa ignorovala opatření protektorátních úřadů a němečtí vojáci začali střílet do lidí, kteří vyvěšovali československé vlajky, přetírali německé nápisy či je shazovali ze zdí na zem.[59]

Povstalci si byli plně vědomi toho, že proti případnému německému útoku zvenčí nemají příliš velké šance, takže v noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze asi dva tisíce barikád. 7. května 1945 opět vypukl boj o Staroměstskou radnici, která byla napadena útokem čtyř lehkých a jednoho těžkého německého obrněného vozidla, přičemž nacisté stříleli zápalnou municí. V ranních hodinách 8. května 1945 započal další útok na Prahu za použití tanků a pěchoty. Od rána hořela Staroměstská radnice, její novogotické křídlo muselo být po ukončení bojů strženo.[60]

8. května v odpoledních hodinách již probíhala jednání mezi ČNR a zástupci německé armády, jejichž výsledkem bylo, že byly zastaveny boje, jednotky Wehrmachtu podepsaly kapitulaci a byl jim umožněn volný odchod z Prahy. Prahu též na základě této dohody opustily správní, soudní, policejní a jiné okupační úřady, organizace a instituce i někteří němečtí civilisté. Příslušníci jednotek Waffen SS se však této dohodě nepodřídili a pod velením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera, který byl velitelem jednotek Waffen-SS na území protektorátu, pokračovali v boji. 9. května 1945 v ranních hodinách vjely do Prahy první sovětské tanky maršála Koněva a započaly tak střety mezi jednotkami Rudé armády a poslední částí německých vojsk. 9. května tedy došlo ke konečnému ukončení německé okupace a Protektorátu Čechy a Morava, stejně jako ke konci druhé světové války.[61] Osvobozením našeho území spojeneckými vojsky tedy Protektorát zanikl a byla obnovena Československá republika.

6.     Závěr

Protektorát Čechy a Morava bylo státní zřízení, které se na našem území uplatňovalo více než 6 let v období druhé světové války. Jak již bylo uvedeno výše, jednalo se o období nesvobody a německé okupace na našem území. Protektorát Čechy a Morava je bezesporu temnou součástí historie českých zemí a českého národa. Německé právní předpisy, stejně jako faktická německá nadvláda se promítly prakticky do všech oblastí lidského a společenského života. Je rovněž skutečností, že obnovení původního stavu následně trvalo celou řadu let.

[1] Co je to protektorát, význam slova protektorát. Slovnik-cizich-slov.info [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://slovnik-cizich-slov.info/protektorat.

[2] GEBHART J.; KUKLÍK J. Velké dějiny zemí Koruny české XV.a 1938-1945. Praha: Paseka 2006. s. 178.

[3] Dokument: Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (1939). Dokument [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006072101.

[4] GEBHART J.; KUKLÍK J. Velké dějiny zemí Koruny české XV.a 1938-1945. Praha: Paseka 2006. s. 179.

[5] ŽÁČEK, R. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. s. 335.

[6] BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 2000.

[7] PEROUTKA, F. Budování státu I., 3. vyd., Praha. 1991, s. 148.

[8] PEROUTKA, F. Budování státu I., 3. vyd., Praha. 1991, s. 227.

[9] Historie sčítání lidu na území ČR I. Český statistický úřad [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/historie_scitani_lidu_na_uzemi_ceske_republiky_i_.

[10] PEROUTKA, F. Budování státu I., 3. vyd., Praha. 1991, s. 227.

[11] UHLÍŘ, J. Protektorát Čechy a Morava v obrazech. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. s. 16.

[12] KURAL, V. Místo společenství – konflikt! Češi a Němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu. Praha: UMV, 1994. s. 8.

[13] Tři osudové březnové dny: 14.–16. březen 1939. Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/tri-osudove-breznove-dny-14-16-brezen-1939.

[14] Tři osudové březnové dny: 14.–16. březen 1939. Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/tri-osudove-breznove-dny-14-16-brezen-1939.

[15] SCHELLE, K., HORÁKOVÁ, M., SALÁK, P., TAUCHEN, J. Protektorát Čechy a Morava – jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějin (vybrané problémy). Brno: The European Society for History of Law, 2010. s. 63.

[16] MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. přeprac. vyd. Praha: Leges, 2010. s. 446.

[17] SCHELLE, K., HORÁKOVÁ, M., SALÁK, P., TAUCHEN, J. Protektorát Čechy a Morava – jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějin (vybrané problémy). Brno: The European Society for History of Law, 2010. s. 63.

[18] RADVANOVSKÝ, Z. Historie okupovaného pohraničí 1938-1945, Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. 2006 s. 83.

[19] SCHELLE, K., HORÁKOVÁ, M., SALÁK, P., TAUCHEN, J. Protektorát Čechy a Morava – jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějin (vybrané problémy). Brno: The European Society for History of Law, 2010. s. 63.

[20] Dokument: Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (1939). Dokument [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006072101.

[21] Dokument: Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (1939). Dokument [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.just.wz.cz/view.php?cisloclanku=2006072101.

[22] BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha : Prostor, 2000. s. 26-27.

[23] SCHELLE, K., HORÁKOVÁ, M., SALÁK, P., TAUCHEN, J. Protektorát Čechy a Morava – jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějin (vybrané problémy). Brno : The European Society for History of Law, 2010. s. 40.

[24]BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor, 2000. s. 27.

[25] Tři osudové březnové dny: 14.–16. březen 1939. Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/tri-osudove-breznove-dny-14-16-brezen-1939.

[26] VOJÁČEK, L., SCHELLE, K. Repetitorium českých právních dějin do roku 1945. Ostrava: KEY Publishing, 2008. s. 204-206.

[27]TAUCHEN, J. Základní ideologická východiska nacistického „soukromého“ práva jako vzoru pro právo protektorátní. In Dny práva – 2010 – Days of Law. Brno: Masarykova univerzita, 2010. s. 1720 a násl.

[28] TAUCHEN, J. Vývoj soukromého práva v období nacistické okupace (1939-1945).  In Soukromé právo v proměnách věků. Brno : Masarykova univerzita, 2011. s. 177.

[29] MIŘIČKA, A., SOLNAŘ, V. Nová úprava trestního soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava. 1. vyd. Praha : Melantrich, 1939. s. 2.

[30] SVATUŠKA, L., Říšskoněmecký právní řád v Protektorátu Čechy a Morava, Moderní stát. roč. 12,  s. 265 a násl.

[31] SVATUŠKA, L. Říšskoněmecký právní řád v Protektorátu Čechy a Morava. Moderní stát. roč. 12, s. 267.

[32] VOJÁČEK, L., SCHELLE, K.., KNOLL, V. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 350 – 351.

[33]VOJÁČEK, L., SCHELLE, K. Repetitorium českých právních dějin do roku 1945. Ostrava: Key Publishing 2008. s. 207.

[34] ŽÁČEK, R. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. S. 335.

[35] Německé bezpečnostní a represivní složky. Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/nemecke-bezpecnostni-a-represivni-slozky.

[36] BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeložil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 54.

[37] FEINBERG, M. Elusive Equality: Gender, Citizenship, and the Limits of democracy in Czechoslovakia, 1918-1950. University of Pittsburgh Press, 2006.

[38] GEBHART, J., KUKLÍK, J. Dramatické i všední dny protektorátu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství THEMIS, 1996. s. 27.

[39] BRANDES, D. Češi pod německým protektorátem: okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Přeložil Petr Dvořáček. 1. vyd. Praha: Nakladatelství PROSTOR, 1999. s. 54.

[40] Tři osudové březnové dny: 14.–16. březen 1939. Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/tri-osudove-breznove-dny-14-16-brezen-1939.

[41] Německé bezpečnostní a represivní složky. Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/nemecke-bezpecnostni-a-represivni-slozky.

[42] Německé bezpečnostní a represivní složky. Ústav pro studium totalitních režimů [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/nemecke-bezpecnostni-a-represivni-slozky.

[43] VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL V. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 358-359.

[44] GEBHART, J., KUKLÍK, J. Velké dějiny zemí koruny české XV a. Praha: Paseka, 2006. s. 229 a násl.

[45] UHLÍŘ, J. Protektorát Čechy a Morava v obrazech. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. s. 172.

[46] Protektorát Čechy a Morava. [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.druhasvetovavalka.nazory.cz/1900.htm.

[47] Protektorát Čechy a Morava. [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.druhasvetovavalka.nazory.cz/1900.htm.

[48] SVOBODA, J. Školství v období protektorátu. Praha: Nová forma, 2012.

[49] Protektorát Čechy a Morava. [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.druhasvetovavalka.nazory.cz/1900.htm.

[50] LUŽA, R. V Hitlerově objetí: Kapitoly z českého odboje. Překlad Tomáš Vrba. Praha: Torst, 2006.

[51] LUŽA, R. V Hitlerově objetí: Kapitoly z českého odboje. Překlad Tomáš Vrba. Praha: Torst, 2006.

[52] LUŽA, R. V Hitlerově objetí: Kapitoly z českého odboje. Překlad Tomáš Vrba. Praha: Torst, 2006. s. 55.

[53] Protektorát Čechy a Morava. [online]. [cit. 2012-05-15]. Dostupné z: http://www.druhasvetovavalka.nazory.cz/1900.htm.

[54] LUŽA, R. V Hitlerově objetí: Kapitoly z českého odboje. Překlad Tomáš Vrba. Praha: Torst, 2006.

[55] Povstání v roce 1945. [online]. [cit. 2012-05-16]. Dostupné z: http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm.

[56] Povstání v roce 1945. [online]. [cit. 2012-05-16]. Dostupné z: http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm.

[57] Čtyři dny bitvy o Český rozhlas. Český rozhlas [online]. [cit. 2012-05-16]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/wwii/rozhlas/_zprava/167814.

[58] Povstání v roce 1945. [online]. [cit. 2012-05-16]. Dostupné z: http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm.

[59] Povstání v roce 1945. [online]. [cit. 2012-05-16]. Dostupné z: http://www.ksl.wz.cz/povstani1945.htm.

[60]PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ 5.–9. KVĚTNA 1945. [online]. [cit. 2012-05-16]. Dostupné z: http://www.ahmp.cz/povstani/.

[61] Čtyři dny bitvy o Český rozhlas. Český rozhlas [online]. [cit. 2012-05-16]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/wwii/rozhlas/_zprava/167814.