Přístupy ke studiu rituálu

Rituál je ve svých různých formách přítomný ve všech společnostech. Sociologie dokonce určuje rituál jako univerzálii všech náboženství na světě, které jsou právě definovány skrze rituál jako konstitutivní prvek. Co to tedy je? K čemu slouží? Proč ho všichni znají? Jak ho lze definovat? Na všechny tyto otázky je velmi těžká odpověď právě díky jeho univerzálnosti. Edmund Leach ho definoval jako všechny kulturně definované soubory chování související se symbolickou dimenzí chování (Leach, 1968, str. 524). Jelikož však tato definice je takto rozsáhlá, je pro naše účely zcela nepoužitelná a budeme se muset zaměřit na definice a přístupy konkrétnější. Nejprve se zaměřím na souvislost rituálu a lidského těla, pak na účinky funkce rituálu na individuum a nakonec na společnost a také na vztah rituálu k přírodě.

Tělo je v mnoha přístupech opomíjeno jako nepodstatný aspekt rituálů vůči upřednostňovaným aspektům symboliky a účelu. Proč je, je-li vůbec, tedy tělo důležité? Odpověď je jednoduchá. Tělo je příjemcem všech informací a vjemů. Skrze tělo můžeme teprve vnímat, cítit, vidět. Bez tělo bychom o světě kolem nás neměli žádné povědomí. A právě rituály působí nejintenzivněji na naše centra sexuality, potravy a bolesti.

Naše lidská schránka však není věčná a v souvislosti s tímto faktem se objevuje další přístup k rituálu, který propracovali hlavně R.R.Marett a Rudolf Otto, a to skrze smrt. Smrt byla vždy důvodem ke strachu právě kvůli své vnímané konečnosti a nevyhnutelnosti. Rituál zde má dvě na sebe navazující části. Nejprve člověk v rituálu musí přijmout své hranice vůči světu okolo něj, aby poté mohl dojít harmonie. Svým způsobem musí skrze rituál posunout své ego za hranice konečnosti a tímto konečnost v náboženském smyslu porazit. Také ho zároveň tímto uvádí do starodávné řady jeho otců, dědů a všech dávných předků.

Rituál však nenachází svá vysvětlení jen v přítomnosti, ale čerpá své principy z předhistorie té které kultury. Mircea Eliade například říká, že rituál je tvarován archetypy (C.G.Jung) společnosti, které mají být jako dary prozřetelnosti, zkušenosti reality v současnosti skrze rituál znovu uvedeny. Tímto se člověk dostává do kontaktu s posvátným (Eliade, 1954, 1959). Toto popisuje i W.L.Warner, který popisuje slavnosti v Nové Anglii, když uvádí, že lidé se zde cíleně snažili prožít étos dávných časů (Warner, 1959). Z historického vysvětlení vychází i Levi-Strauss (1979), který tvrdí, že podstatné informace byly do rituálu „zakódovány“ již při jeho vzniku.

Nejdůležitějším faktorem rituálu však zůstává jeho vliv na kontinuitu a harmonii celé společnosti. Emilé Durkheim(1965) v tomto smyslu poprvé uvádí ideu kolektivity. V jeho pojetí rituál přímo odráží společnost. Jeho funkcí je hlavně posílit společnost a upevnit v ní ideu kolektivity a solidarity. Malinowski dokonce říká, že rituál sám o sobě společnost definuje. Nejvíce však tuto teorii rozvádí Victor Turner se svým pojmem liminality. Definuje, že společnost v době klidu existuje ve stadiu komunitas. Když však někteří její členové nebo celá společnost prochází rituálem, což je určitá akce společná a spojující jedince dané společnosti (např. válka nebo také obřízka), vchází společnost do stadia liminality. Liminalita jedince spojuje, zceluje a hlavně jim dává pocit společně prožitého zážitku. Dle intenzity zážitku lze indukovat sílu vlivu na společnost. Když se poté společnost vrátí do stadia komunitas, je zážitek liminality hluboko vryt do vědomí jedinců ve společnosti a je také prohloubena idea kolektivity a sounáležitosti (Turner, 1969).

Velmi svérázným výkladem rituálu je výklad marxistický. Marxisté říkají v souladu se svou materialistickou teorií, že rituál je systematizovaná lež stvořená vládnoucí třídou k ovládání neprivilegovaných vrstev (Bloch, 1977). Stejně originálním je přístup instrumentální Tylora a Frazera. Podle nich je rituál pouze racionální způsob, jak kontrolovat a řídit přírodu. Pokud bychom tento instrumentální přístup spojili s expresivním vyjde nám přístup ekologický. Nejrozsáhlejší studii o tomto přístupu publikoval Roy A. Rappaport o prasečí slavnosti na Papui Nové Guineji. Mnoho přírodních faktorů je touto slavností vyrovnáváno a vytváří rovnováhu mezi vesnicí a přírodou (Rappaport, in Lessa and Vogt, 1979).

Teorie, které jsem zde zatím popsal, se zabývají rituálem z jeho příčiny. Že odděluje stádia života jedince, znovuobjevuje ztracené hodnoty, vytváří pocit sounáležitosti v rámci skupiny. V moderní době se však vytvořil rituál definovatelný pouze na základě sebe sama, z prožitku rituálu bez následných jasných důsledků a smyslu. Tímto myslím hlavně techno parties. Rituál s tímto fenoménem spojuje mnoho společných aspektů – rytmizovaná hudba, drogy, tanečníci, … Co ho však odděluje od rituálů tradičních kultur je fakt, že není postaven na základě jakéhokoli náboženství ani ideologie. Jedinou ideou je sám prožitek na party. Jediné, co se dá v zásadě vysledovat jsou příčiny existence tohoto rituálu. Mnoho mladých lidí totiž v naší ad absurdum racionalizované kultuře postrádá formy emočního uvolnění a integrace nevědomí do struktur vědomí (Šolc, 1999). A toto prožívá  právě těch několik hodin v transu při techno parties.  Jeho mysl je na vyšší úrovni vědomí, kolektivity, solidarity a sounáležitosti, ale po skončení této seance již tuto sounáležitost s ostatními necítí a vrací se zpět do svého normálního života pouze s vědomím prožitku. Dá se říci, že tento rituál dokazuje, že rituál není jen záležitostí tradičních kultur, ale silně se objevuje i v kulturách moderních.

Rituál je všudypřítomný. Doufám tedy, že se mi podařilo alespoň trochu popsat základní dimenze přístupu ke studiu tohoto fenoménu. Jako však při studiu každého problému by bylo velkou chybou se domnívat, že se můžeme řídit pouze jednou dimenzí a od ostatních abstrahovat. Vždy musíme za účelem objektivity vnímat dimenzí více. To platí i zde. Nemůžeme se dívat na určitý rituál například pouze z pohledu ekologistů nebo strukturalistů. Jedině kombinacemi vícero přístupů jsme schopni uceleného pohledu.

Seznam použité literatury:

Šolc, V.:Technokultura – návrat k rituálu, Psychologie dnes, č. 10, 1999, s. 12-13.

Přednášky ze Sociální antropologie na FSS MU v Brně

Durkheim, Emilé: The Elementary Forms of the Religious Life, New York, 1965.

Eliade, Mircea : Cosmos and History : The Myth of the Eternal Return, New York, 1954. Eliade, Mircea : Thesacred and the Profane , New York, 1959.

Leach, Edmund R.“Ritual“ In International Ecyclopaedia of the Social Sciences, edited by David L. Sills, vol. 13, New York, 1968.

Warner, W.Lloyd: The Living and the Dead: A Study of a Symbolic Life of Americans, New Haven, 1959.

Levi-Strauss, Claude:The Origin of Table Manners, New York, 1979.

Turner, Victor: The Ritual Process, Ithaca, 1969.

Bloch, Maurice: The Past and Present in the Present, 1977.

Lessa, William A., Evon Z. Vogt, eds. Reader in Comparative Religion, New York, 1979.