Příbuzenství: kulturní interpretace biologické reprodukce
Seminární práce Příbuzenství: kulturní interpretace biologické reprodukce vychází z předpokladu, že život člověka v lidské společnosti je biologicky a kulturně podmíněn, přičemž obě tyto složky jsou vzájemně provázány a nelze je hierarchizovat. Popis příbuzenství, kterému je věnována první část, si klade za cíl shrnout biologický i kulturní základ příbuzenství, a to z pohledu antropologie. Zároveň upozorňuje na nebezpečí, která vznikají nesprávným označením daného jevu za striktně biologický či naopak přehlížením biologické podstaty člověka. Táže se, jakou úlohu v tomto sporu sehrávala a sehrává antropologie, a snaží se odhalit, v čem spočívá její přínos i limity.
V občanském zákoníku České republiky je příbuzný považován za osobu blízkou a „stupeň příbuzenství dvou osob se určuje podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé pochází jedna od druhé a v řadě pobočné obě od nejbližšího společného předka“.[1] Pod vlivem perspektivy sociální a kulturní antropologie lze i v tomto právním předpisu rozeznat dva zásadní poznatky o příbuzenství: jedná se o termín, který označuje určité sociální vztahy[2], a tyto sociální vztahy vycházejí ze schopnosti biologické reprodukce.[3]
Podobně jako právní předpisy zdaleka nejsou dokonalým odrazem příbuzenských vztahů v dané společnosti, ale spíše nástrojem napomáhajícím organizaci života na jejím území, příbuzenské vztahy nejsou synonymem vztahů biologických, nýbrž kulturním konstruktem sloužícím k organizaci sociálního života.[4]
Příbuzenství jakožto společenská instituce není nijak izolovanou složkou lidské společnosti. Dle Skupnika jsou sice příbuzenské principy v západních společnostech na rozdíl od nezápadních výrazně odděleny od věcí veřejných čili politické organizace, nicméně i zde jsou v přímé souvislosti s oblastmi jako je nástupnictví, dědictví a další principy vlastnictví, náboženství či ekonomická směna.[5]
Dědictví a nástupnictví, jenž jsou součástí přenosu zdrojů z jedné generace na druhou, pojednává také T. H. Eriksen, který připomíná některá z jejich pravidel souvisejících z příbuzenstvím, aniž by je uváděl do vztahu příčinnosti.[6] Primogenitura je označení pro pravidlo, které říká, že větší část majetku dědí nejstarší syn. Ultimogenitura přisuzuje naopak dědictví synovi nejmladšímu.[7] Významný je také způsob, jakým lidé odvozují svůj původ od společných předků. Tak je v antropologii rozlišována například patrilinearita, matrilinearita či bilinearita. První pojem je označením pro princip definování práv, povinností a členství v příbuzenské skupině přes mužskou rodovou linii.[8] Následující vztahuje tyto principy k ženské rodové linii. Bilinearita mezi mužskými a ženskými předky nerozlišuje.[9] Tato pravidla mohou být ukázkou rozličných podob stejné instituce existující v různých společnostech.
Univerzalita příbuzenství tkví v univerzalitě lidské schopnosti biologické reprodukce a jí připisovaného sociálního významu.[10] Jak uvádí Jaroslav Skupnik: „Všude na světě se lidé dělí na muže a ženy a všude na světě se předpokládá, že se muži a ženy v určité míře komplementarity reprodukují.“ Právě to je společné východisko všech příbuzenských systémů a také počátek jejich různorodosti.
Ač můžeme ve všech kulturách na celém světě najít tabu incestu, ne všude je namířeno stejným směrem a platí se stejnou intenzitou.[11] Podobně existence rodiny coby reprodukční, ekonomické a enkulturační[12] jednotky nemusí být podmíněna existencí rodiny nukleárního typu[13] a manželství nemusí být ustaveno na základě pravidel monogamie. Důvodem rozdílných podob systémů příbuzenství jsou odlišné interpretace reprodukce a biologických kategorií. Této variabilitě příbuzenských systémů se podrobněji věnuje následující kapitola zaměřená na podoby institucí rodičovství a incestu.
Vztah rodičů a dětí vyplývá z konsubstancionality, předpokladu, že sdílejí stejnou podstatu.[14]Představy o tom, kdo, jak a jakou podstatu předává, se různí.
V západních společnostech panuje koncept konsangvinního, pokrevního příbuzenství.[15] Muži a ženy se stejnou měrou podílejí na předání substance svým potomkům prostřednictvím genetických informací, které se tak přenášejí na další a další pokolení. I tento názor, odvolávající se na objektivitu vědeckých poznatků, staví antropologie na úroveň ostatních kulturněinterpretativních modelů příbuzenství.[16] Neznamená to, že by neuznávala existenci DNA, upozorňuje však, že ani příbuzenský systém postavený právě na takto podmíněném vztahu k předkům, není nezkreslený. Vždyť kdybychom jej vzali zcela do důsledků a všichni, kdo sdílí společné předky, by byli příbuzní, pak by kategorie příbuzenství zcela ztratila smysl, protože příbuznými by mohli být všichni na celém světě.[17] Plné splývání biologických a příbuzenských vztahů je pouze domnělé. Příbuzenství nepopírá biologické zákonitosti, ale ani pouze nekopíruje vztahy vycházející z biologické reprodukce.
Ač lidem na celém světě koluje v žilách krev, její výsadní postavení v představách o podstatě příbuzenských vazeb již univerzální není. Stejnou roli mohou v jiných společnostech zaujímat například kosti nebo mléko.[18] A liší se také vnímání úlohy obou rodičů.
Ve starém Egyptě bylo mateřské lůno chápáno jako „nádoba, kde se dítě vyvíjí z mateřského mléka a mužské sémě“.[19] Na substanci dítěte se tak podíleli oba rodiče. V některých kulturách je však žena pouze onou „nádobou“, „dočasným přístřeškem pro dítě“[20], a jeho substanci nikterak nepřispívá. Tak je tomu například v patrilineární společnosti Kačjinů z horských oblastí severní Barmy.[21] Dokonce samotný pojem mužské semeno naznačuje něco, co potřebuje pouze příhodné podmínky, nikoli doplnění, k tomu, aby se vyvinulo v celek.[22]
Oproti představám o pasivitě ženy v jejím mateřství stojí popírání účasti mužů na početí, které se objevuje v matrilineárních společnostech.[23] Tak je tomu například u obyvatel Trobriandského ostrova, známých díky antropologovi Bronislawu Malinowskému. Jiné nazírání mužů, žen a příbuzenství je zde spojeno s jiným uspořádáním rodiny a dalších institucí. Děti žijí se svou matkou v domácnosti jejího bratra, který se podílí na jejich výchově, a od kterého dědí. [24] Otěhotnění u Trobrianďanů není vnímáno jako důsledek pohlavního styku, ale sestoupení ducha klanového předka do těla ženy. [25]
Odtržení sexuálního života od početí umožňuje sexuální volnost a nevázanost, aniž by byla ohrožena legitimita potomků. Naopak představa pasivní role ženy-matky a souvislost mezi pohlavním stykem a těhotenstvím vede například k požadavku panenství, které má někdy pomoci zajistit obřízka i následné „sešití“, jež má být porušeno až o svatební noci[26], a který měly v evropské minulosti naplnit pásy cudnosti.[27]
V každé společnosti existuje norma, která zakazuje sexuální vztahy mezi blízkými pokrevními příbuznými.[28] V některých společnostech se však tabu incestu vztahuje na osoby, které jsou v jiných společnostech považovány za velmi vzdálené příbuzné[29], a různí se sankce za porušení tabu. [30] Společnosti, ve kterých dochází ke sňatkům také mezi příbuznými (mimo blízké příbuzné), se nazývají endogamní.[31] Směřují k „posílení příbuzenských vazeb a uzavření skupiny vůči okolnímu světu.“[32] Pokud jsou sňatky soustředěny mimo příbuzenský okruh, jedná se o exogamii[33], která vede k rozšíření příbuzenských vazeb mimo vlastní skupinu.[34] Příkladem druhého typu je vedle jiných africký kmen Nuerů, který byl popsán Evansem-Pritchardem.[35]
Variabilita tabu incestu ošetřujícího vztahy mezi příbuznými se odvíjí od variability podob příbuzenského systému. Eriksen považuje za univerzálně rozšířené zákazy incestu ty, které se vztahují na otce a dcery, matky a syny a sourozence.[36] Skupnik však i toto tvrzení problematizuje. Odkazuje na pojetí incestu u Kačjinů, zmíněných v předešlé kapitole. Matku, která je pouhým nosičem dítěte, k synovi neváže příbuzenský vztah založený na stejné substanci. Pohlavní styk matky a jejího syna zde není tolerován kvůli nevěře, kterou představuje vůči matčině muži, nicméně není považován za incest.[37] Skupnik proto místo univerzality hovoří o míře rozšířenosti zákazu: nejčastěji zakazovaný je styk mezi matkou a synem, dále mezi otcem a dcerou, mezi sourozenci, poté mezi dětmi společného otce a rozdílných matek, a nakonec mezi dětmi společné matky a rozdílných otců.[38]
Příbuzenský systém dané kultury se zrcadlí také v jejím jazyce. Existující pojmy i gramatika napovídají něco o příbuzenských vztazích či jejich vývoji ve společnosti. Tak v některých případech stojí vedle termínů „bratr“ a „sestra“ také samostatné pojmy sloužící k rozlišení staršího bratra, starší sestry a mladších sourozenců. Další jazykové-příbuzenské systémy rozlišují mezi mladším bratrem a mladší sestrou.[39] A příkladem jsou i české termíny „bratranec“ a „sestřenice“ vedle anglického „cousin“, který pohlaví příbuzného nerozlišuje. Jazyk je odrazem skutečnosti a někteří antropologové proto spatřovali obrovský potenciál v lingvistice.[40]
Antropologie tradičně rozlišuje šest základních příbuzenských terminologických systémů, jež jsou nazývány dle národa či kmene, u kterého byly poprvé zjištěny: eskymácký, súdánský, havajský, irokézský, crowský a omažský.[41] Eskymácký odpovídá evropskému typu terminologie příbuzenského systému. Charakterizuje jej bilateralita čili „oboustrannost“[42], jedinec se vztahuje k příbuzným v matčině i otcově straně stejně. Súdánská terminologie je velice podrobná a přesně rozlišuje příbuzné z matčiny a otcovy linie.[43] Havajskému systému se někdy říká „generační“, neboť je pro něj určující generace a pohlaví příbuzných.[44] Irokézská terminologie odděluje matčinu a otcovu linii, spojuje matku s její sestrou a otce s jeho bratrem.[45] Na rozdíl od výše popsaných není pro crowský ani omažský systém určující generační rozdělení. Termíny crowského systému z matrilineární společnosti Vraních indiánů vyjadřují vazbu k mateřské a omažského k otcovské linii.[46]
Antropologie příbuzenství kulturně relativizuje, zároveň však sama hledá vlastní univerzální jazyk tak, aby jednotlivé odlišnosti různých kultur nezůstaly „ztraceny v překladu“. Je pro ni důležitá spolupráce s dalšími obory, neboť příbuzenství není samostatná skutečnost přidružená k určité společnosti, ale její součást, vztahuje se k ostatním institucím a podílí se na oné „pavučině významů“, ke které přirovnává Clifford Geertz kulturu člověka.
Příbuzenské vztahy nejsou totožné se vztahy biologickými. Toto vědomí umožňuje přistupovat k různým příbuzenským systémům se zájmem o odkrytí souvislostí se sociální organizací bez tendence označovat některé za více nebo méně „pokročilé“. Zároveň snad může toto východisko mírnit často napjatý vztah mezi biologií a sociokulturní antropologií, neboť vytyčuje jinou oblast zájmu, která není v opozici či konkurenčním vztahu vůči předmětu biologického zkoumání.
Pojem „biologický“ často asociuje také „přirozený“. Antropologie dodává, že „přirozené“ a univerzální jsou rovněž kulturní interpretace „biologického“. Ať už nabírají jakékoli podoby.
- BUDILOVÁ, Lenka. Studium příbuzenství v kontextu sociální antropologie. In: Přehledové studie 07/01. CAAT 2007
[1] http://www.zakonycr.cz/seznamy/040-1964-sb-obcansky-zakonik.html
[2] PARKIN, Robert; STONE, Linda(eds). Kinship and Family: An Antropological Reader, Oxford: Blackwell Publishing Ltd, 2004, s.2.
[3] BUDILOVÁ, Lenka. Studium příbuzenství v kontextu sociální antropologie. CAAT 2007, s. 2.
[4] SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Příbuzenství, manželství a rodina v kulturněantropologické perspektivě. Praha:SLON, 2010, s. 21.
[5] Tamtéž.
[6] ERIKSEN, Thomas, Hylland. Sociální a kulturní antropologie. Praha: Portál, 2008, s. 125.
[7] Tamtéž.
[8] SKUPNIK, Jaroslav. Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně antropologická perspektiva. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 52.
[9] SKUPNIK, Jaroslav. Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně antropologická perspektiva. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 52.
[10] BUDILOVÁ, Lenka. Studium příbuzenství v kontextu sociální antrsvopologie. CAAT 2007, s. 2.
[11] Viz kapitola 2.2. Incest.
[12] Enkulturace („zkulturnění“), též socializace (užití v sociologii)
[13] Manželská rodina, skládající se z matky, otce a jejich dětí. (Murphy, 1998, s. 82)
[14] SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Příbuzenství, manželství a rodina v kulturněantropologické perspektivě. Praha:SLON, 2010, s. 24.
[15] Tamtéž, s. 25.
[16] Tamtéž, s. 26.
[17] SKUPNIK, Jaroslav. Antropologie příbuzenství. Příbuzenství, manželství a rodina v kulturněantropologické perspektivě. Praha:SLON, 2010, s. 24.
[18] PARKIN, Robert; STONE, Linda(eds). Kinship and Family: An Antropological Reader, Oxford: Blackwell Publishing Ltd, 2004, s.2.
[19] FEUCHTOVÁ, Erika. Ženy. In: Egyptský člověk a jeho svět.ed. DONADONI, Sergio. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 288.
[20] SKUPNIK, Jaroslav. Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 2002. s. 27.
[21] SKUPNIK, Jaroslav. Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 2002. s. 27.
[22] Tamtéž.
[23] Tamtéž.
[24] SKUPNIK, Jaroslav. Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 2002, s. 27.
[25] Tamtéž.
[26] Např. u Somálců a dalších afrických kmenů. (Tamtéž, s. 27.)
[27] Tamtéž, s. 28.
[28] Teorií o důvodu univerzality tabu incestu je několik. Některé se zaměřují na možné nebezpečí biologické degenerace, jiné zdůrazňují sociální výhody tohoto pravidla- viz WRIGHT, Rober. Morální zvíře:Proč jsme to, co jsme. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2002, s. 303.
[29] ERIKSEN, Thomas, Hylland. Sociální a kulturní antropologie. Praha: Portál, 2008, s. 122.
[30] Tamtéž.
[31] Tamtéž, s. 123.
[32] SKUPNIK, Jaroslav. Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 2002, s. 30.
[33] MURPHY, Robert. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha:SLON, 1998. s. 79.
[34] SKUPNIK, Jaroslav. Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 2002, s. 30.
[35] Viz PRITCHARD, Evans, 1940, s. 166.
[36] Viz ERIKSEN, Thomas, Hylland. Sociální a kulturní antropologie. Praha: Portál, 2008, s. 122.
[37] SKUPNIK, Jaroslav. Manželství a sexualita z antropologické perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 2002, s. 27.
[38] Tamtéž, s. 29.
[39] POKORNÝ, Jan. Lingvistická antropologie. Jazyk, mysl a kultura. Praha: Grada, 2010.
[40] PARKIN, Robert; STONE, Linda(eds). Kinship and Family: An Antropological Reader, Oxford: Blackwell Publishing Ltd, 2004, s. 145.
[41] MURPHY, Robert. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON, 1998,s. 122.
[42] Tamtéž, s. 227.
[43] Tamtéž, s. 124.
[44] Tamtéž.
[45] Tamtéž, s. 125.
[46] Tamtéž, s. 126.