1      Základní pojmy

1.1     Forenzní psychologie

Forenzní psychologie je aplikovanou psychologickou disciplínou, která se zabývá chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem, především však právem trestním. Toto je nejběžnější a nejobvyklejší vymezení, které se opírá o dva podstatné údaje. Za prvé je vyjadřována vazba na psychologii jako vědní obor. Za druhé je vyjadřováno zvláštní určení forenzní psychologie, tj. to, co je pro ni charakteristické uvnitř systému psychologických disciplín a čím se odlišuje od ostatních psychologických aplikací. Specifikum forenzní psychologie spočívá v tom, že zkoumá psychologickou problematiku v právně relevantních situacích. Jejím cílem je zjistit, jak probíhá duševní dění člověka, ocitne-li se v životní situaci, která je postihována zejména trestním právem. Forenzní psychologie se proto zabývá řadou různých problémů, které jsou v obecné poloze zkoumány v jiných psychologických odvětvích (např. v psychologii osobnosti, v obecné, sociální či klinické psychologii). Využívá poznatky z těchto oblastí a dále se soustřeďuje na zjištění, jaké podoby a charakteristiky nabývají tyto jevy u lidí, kteří buď prosazují právo, nebo jsou právu podrobováni.

Forenzní psychologové spolupracují s orgány činnými v trestním řízení při vyšetřování trestných činů podezřelých osob, obviněných, pachatelů, svědků, poškozených – dospělých, dětí i mladistvých. K trestní věci bývají přibírání na základě usnesení / opatření Policií České republiky, soudy (městským, krajským, vrchním) nebo NBÚ (Národním bezpečnostním úřadem).

Podle fází aplikace práva jsou rozlišovány následující oblasti forenzní psychologie:

• kriminalistická psychologie,
• soudní psychologie v užším slova smyslu,
• penitenciární a postpenitenciární psychologie,
• kriminologická psychologie.

1.2     Predikce

Predikce znamená předpověď či prognózu, tvrzení o tom, co se stane nebo nestane v budoucnosti. Na rozdíl od věštění nebo hádání se slovo predikce obvykle užívá pro odhady, opřené o vědeckou hypotézu nebo teorii. Predikce se potvrzuje nebo vyvrací zkušeností, která ovšem často přichází až v okamžiku, kdy už nemá velkou cenu. Predikce mají pro život velký význam a lidé se o ně odjakživa snažili. Věštili z různých nepravidelných jevů, které se zdály souviset s budoucími událostmi, a dodnes se věští z ruky, z karet a podobně.

Schopnost velmi spolehlivé predikce založila autoritu některých věd, zejména tak zvaných exaktních věd, kde se predikce mohou opírat o předpoklad jediné nutné a dostačující příčiny, čili o předpoklad kauzality resp. monokauzality. Na možnosti predikce jsou založeny aplikace vědy.

1.3     Individuální predikce kriminálního chování

Individuální predikce je kvalifikovaný odhad budoucího chování pachatele. Má značný význam pro zacházení s pachatelem.

Metody individuální predikce:

1. a) statistická metoda: navazuje na speciální sociologické prognostické metody předvídání budoucího vývoje zkoumaného jevu; v případě kriminality vychází z poznatků o stavu a příčinách současné kriminality a o osobách pachatelů včetně poznatků z kriminologických analýz a výzkumů trestně stíhaných a vězněných osob; základem takové predikce je uplatnění znalosti souhrnu rizikových faktorů, které byly zjištěny jako významné doprovodné znaky vzniku individuálního kriminálního jednání (někteří kriminologové sestavují z takových faktorů tzv. predikční tabulky);
2. b) klinická metoda: bývá uplatňována v rámci zkoumání osobnosti pachatele při zpracování expertízy pro trestní řízení a slouží především pro rozhodování soudu o trestech a ochranných opatřeních; nejčastěji jde o to, že znalci vyšetřující duševní stav obviněného se současně vyjadřují i k otázce, zda jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, a posoudí riziko jeho recidivy v budoucnu;
3. c) intuitivní metoda: nejčastěji aplikovaná metoda; tato metoda je užívána jako individuální odhad dalšího chování osoby vyšetřované policií, osoby obžalované, odsouzené, vězněné, léčené, prováděný zkušeným odborníkem (např. soudcem, psychiatrem, psychologem apod.) při stanovení druhu trestu a jeho výměry či jiného opatření apod.;

Individuální predikce vychází vždy z osobnostních charakteristik pachatelů, z jejich sociálního prostředí atd.; více méně každé rozhodování o trestu nebo o ochranném opatření je spojeno se stanovením individuální predikce; šířeji by měla být uplatňována klinická metoda (např. při rozhodování o podmínečném propuštění z doživotního trestu odnětí svobody); u individuální predikce je třeba se vyvarovat mechanického uplatnění (většinou totiž nemáme přesné a úplné znalosti o zkoumaných osobách ); na základě individuální predikce je třeba též zpracovávat tzv. programy zacházení s vězni;

2      Pachatel

Pachatelem trestného činu, jak jej definuje § 9 odst. 1 TZ, je ten, kdo trestný čin spáchal sám. Jedná se tedy o osobu, která svým vlastním jednáním sama naplnila formální a materiální znaky trestného činu. Trestným činem je přitom v souladu se zásadou legality pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně.  Zásady individuální trestní odpovědnosti a odpovědnosti za vinu vyúsťují ve standardní závěr, podle něhož pachatelem trestného činu může být de lege lata pouze osoba fyzická. Osobnost pachatele je tedy zkoumána jak po stránce psychické, tak po stránce sociální. Empirickým výzkumem tak dochází k získání určitého obrazu pachatele a jeho osobnosti, což má význam především pro pochopení a vysvětlení kriminálního jednání i pro hledání vhodného zacházení s takovou osobou. Nejde však o získávání poznatků o pachateli samotném, ale zároveň o porovnávání se znaky dalších jedinců. Jedná se o vytváření typologií pachatelů, kterých je známo z minulosti až po současnost nepřeberné množství. V kriminologii se často setkáváme se základním rozdělením typologií na typologie zdůrazňující:

1. převážně biologické charakteristiky osobností pachatelů
2. převážně psychologické charakteristiky osobností pachatelů
3. převážně sociologické charakteristiky osobností pachatelů.

Mezi nejznámější typologie vyzdvihující biologické znaky pachatele patří Lombrosovo učení o „rozeném zločinci“. Lombroso na základě vlastních průzkumů a pozorování ve vězeňské populaci charakterizoval zločince jako osobu odlišující se od normálního jedince především fyzickými znaky (např. vrah se podle jeho teorie vyznačoval chladným pohledem, často velkým nosem, úzkými rty, dlouhýma ušima, kudrnatými tmavými vlasy apod.). Zajímavé poznatky přinesl i Gall, který je pokládán za zakladatele tzv. frenologie, tj. učení vycházející z předpokladu, že v lidském mozku lze lokalizovat místa, kde jsou umístěny smysly pro delikventní jednání.

Kriminologické typologie zaměřující se na psychologické charakteristiky osobností pachatelů vycházejí z poznatků psychologie, psychiatrie, psychopatologie apod. V této oblasti je pravděpodobně nejznámější koncepce oligofrenního pachatele ztotožňující delikventa s osobou mentálně retardovanou. Taková osoba se totiž nechá snadno ovlivnit a tudíž i navést ke kriminálnímu jednání. Typologie zdůrazňující převážně sociologické charakteristiky osobností pachatelů vycházejí především ze zkoumání sociálního prostředí pachatele, procesu sociálního učení, hodnotových orientací pachatele a jeho sociálního začlenění. Počátek sociologizujících typologií je v názoru, že o každém zločinci nelze tvrdit, že by se stal zločincem v každé době a za každých okolností. Kriminologické poznatky o pachatelích by měly vést ke snaze omezovat vliv faktorů vyvolávajících nebo zesilujících pravděpodobnost výskytu kriminálních forem chování, k obnově trestným činem narušených vztahů, k nalézání vhodných forem zacházení s pachateli, čili obecně k zefektivnění trestní politiky státu. Proto by měly být zohledněny také při probíhající trestněprávní reformě

2.1     Nebezpečnost pachatele

Psychologie osobnosti pachatele se zabývá popisem a výkladem psychických charakteristik a zvláštnostmi jedinců, kteří již spáchali trestný čin. Zbývá se zejména otázkami, jaké duševní pochody a vlastnosti předcházejí trestné činnosti. Dle nových poznatků se zločinci odlišují jen tím, že jejich chování bylo ze sociálního hlediska shledáno kriminálním. Zkoumáním se nepodařilo prokázat žádné typické psychické charakteristiky, které by předurčovaly jedince ke kriminálnímu vývoji  a byly by jednoznačné pouze pro pachatele. Současně lze ale říci,  že kombinace určitých vlastností bývají rizikovější.  Typologie osobnosti pachatele je důležitá hlavně kvůli potřebě odlišného přístupu k jednotlivým pachatelům.

Základní dělení pachatelů

• Socializovaný typ
• Neurotický typ
• Psychopatický typ
• Mentálně nedostatečný typ
• Psychotický typ

skutkové podstaty daného trestného činu, nebo jeho pokusu či i jen přípravy,

2.2     Predikce nebezpečnosti pachatele

Predikce nebezpečnosti pachatele se zaobírá otázkami opětovného spáchání trestného činu u stejného pachatele, a jak lze tuto pravděpodobnost posuzovat.  Tyto otázky se stávají v posledních letech velmi diskutovanými a vyvstávají k nim ještě další. Např. neměli by se odsouzení pachatelé ještě více rozlišovat, aby nedocházelo předčasným propuštěním, nebo dokonce úplným odpuštěním trestů za spáchané zločiny u pachatelů, u kterých je více než pravděpodobné, že se ke svým starým zvykům a zvyklostem vrátí a způsobí další, mnohdy ještě brutálnější čin? Predikce takových pachatelů je složitá i z hlediska práva na osobní svobodu, a to i přes to, že protipólem osobní svobody pachatele je potřeba bezpečí potenciální oběti. Vyvstávají zde dva různé názory. První vyvyšuje ochranu společnosti před těžkými zločinci a druhý dává přednost tvrzení, že nikdo nemůže být zbaven svobody na delší dobu, než mu ukládá zákon. Literatura v této souvislosti uvádí dvě chybné prognózy:

1. Alfa chyba –  jedinec je sezdán nebezpečným ( neškodným ), ačkoliv je nebezpečný
2. Beta chyba – jedinec je omylem označen za nebezpečného.

Při posuzování pachatelů různých trestných činů nelze používat stejná kritéria, a to ani u zdánlivě blízkých prognóz týkajících se sexuálních deliktů.

3      threat assesment:  psychologické posuzování nebezpečnosti výhrůžek a hrozeb

Threat assessment je možné chápat jako relativně samostatnou součást odborné oblasti označované jako hodnocení rizika (angl. risk assessment). Pod „risk assessmentem“ se rozumí identifikace a vyhodnocování rizik v rozmanitých oblastech a s využitím různých vědních disciplín (v bezpečnostní sféře, v ekonomické oblasti či v oblasti kriminality). Threat assessment se cíleně zaměřuje na vyhodnocování nebezpečnosti plynoucí z řečové výhrůžky anebo z chování konkrétního jedince a to bez ohledu na to, zda je ohrožovatel známou či neznámou osobou. Obecně lze říci, že threat assessment se programově věnuje hodnocení rizika plynoucího z projevů a chování určitého člověka. Analyzuje přímo kriminální chování anebo jednání, které vyvolává podezření, že by mohlo jít o trestný čin. Výzkumů na téma výhrůžek násilím je však jak šafránu. MacDonald (1967) sledoval 77 psychiatrických pacientů, kteří byli hospitalizováni také kvůli vražedným výhrůžkám. V průběhu 6 let tři z nich čin skutečně provedli, čtyři naopak spáchali sebevraždu. Výsledky této studie nemají však téměř žádný praktický význam pro TA, neboť byly získány na osobách trpících nejzávažnějšími duševními poruchami. Většina vyhrožovatelů však do této kategorie nepatří. Trpí maximálně poruchou osobnosti, pro niž k hospitalizaci nedochází.  Zajímavější je výzkum, o kterém referuje Haas (2004). Spolu s týmem analyzovala vztah mezi vyhrožováním a fyzickým násilím na švýcarských rekrutech. Výzkumný vzorek zahrnoval 70 % mladých Švýcarů v této věkové kohortě. Výzkumníci použili anonymní dotazník se spoustou položek týkajících se vyhrožování, zastrašování a skutečných fyzických napadení. Zhruba 36 % rekrutů ve svých odpovědích přiznalo, že v posledních 12 měsících někomu vyhrožovali nebo ho zastrašovali. Z nich téměř 42 % také skutečně někoho napadlo. Z těch, kteří v minulém roce nikomu nevyhrožovali, fyzicky zaútočilo na druhou osobu jen 14 %. Dále 6 % vyhrožovatelů se dopustilo tak vážného napadení, že oběť musela vyhledat lékařské ošetření. Intrinsivně (vnitřně) motivované výhrůžky jsou nápadné svou emocionalitou. Extrinsivně ( z vnějšku) motivované výhrůžky neobsahují emoce, obsahují podmínky a požadavky, které je třeba splnit, aby nemusel pachatel hrozbu realizovat. V praxi jde o zločiny jako vydírání, teror, únos se zadržováním rukojmích atp.

3.1         Analýza a interpretace výhrůžných sdělení či textů

3.1Dle sociolingvistiky jsou náznaky a skrytá poselství v běžné komunikaci spíše pravidlem než výjimkou. A právě na význam a smysl sdělení se zaměřuje psycholingvistka. Proto se také v rámci threat assessmentu klade větší důraz na psycholingvistiku než na čistě lingvistické rozbory akcentující gramatiku, syntax či lexiku.

3.2       Shrnutí

Threat assessment představuje dnes značně různorodou a vnitřně zatím málo strukturovanou oblast. To dobře dokumentuje i odborný časopis Journal of Threat Assessment, který vychází od roku 2001. Na jeho stránkách se lze setkat s pestrou paletou problémů od psychologie terorismu až po hodnocení 17 nebezpečnosti sexuálních pachatelů. Ve čtenáři, který se poprvé setkává s problematikou threat assessmentu právě v tomto příspěvku, může i samotný článek vyvolat řadu otázek ohledně prezentovaných tezí a poznatků. Faktem je, že téma vyhodnocování hrozeb je všeobecně vnímáno jako velmi aktuální. Souvisí to s mnoha faktory, stačí zmínit události 11. 9. 2001 či společenský zájem na včasné ochraně potencionálních obětí násilí. Experti na threat assessment momentálně sondují možnosti a limity predikce a prevence násilí, kterému předchází různé varovné signály v chování budoucího pachatele.

Seznam použité literatury

Policejní psychologie, Ludmila Čirtková, Portál, s.r.o., Praha 2004

Článek Threat assesment: psychologické posuzování nebezpečných výhružek a hrozeb, Ludmila Čírtková

Internetový portál Wikipedie