Poruchy chování během uvěznění

Poruchy chování během uvěznění, nebo-li anormální chování lze rozdělit do dvou základních skupin:

• anomální chování – toto chování studuje patopsychologie, pro věznice typické (mezičlánek mezi porušením normy a psych. chorobou)
• abnormální chování – toto chování studuje psychopatologie, ve věznicích vzácně se vyskytující

Anomální chování – chování není duševní poruchou či nemocí, ale vyznačuje se výjimečností a odchylností od obecné lidské normy či od běžné normy ve vězeňské populaci.

Mezi anomální chování řadíme zejména:

• vězeňská krize – tato se může projevovat jako šok z uvěznění a to buď ve formě výbušně dynamické (neovladatelné chování) tak ve formě útlumové (apatie). Může pramenit i z tíživé rodinné situace (odloučení až rozvod). Samotná krize se může objevit i opakovaně v průběhu uvěznění, může souviset i se zdravotním stavem jedince. Má většinou několik fází : tušení, propuknutí, popírání, zajetí, vyrovnání  a odeznění. V souvislosti s mladistvými hovoříme o krizi maturační.
• sebepoškozování – podstatou je napětí, úzkost (nejčastěji formou pořezání, polykání různých předmětů, hladovka atd.). Důvodem může být i začlenění do kriminální skupiny (např. nepořezaný = slaboch).
• šikanování – vyskytuje se nejen ve věznicích, podstatou je soudržnost, kdy vůdčí typy tvoří většinou osoby vyrůstajících v dětských domovech
• různé formy agrese – zaměřené mezi vězně samotné či proti personálu nebo vybavení
• sebevraždy – ve věznicích mnohem méně než mimo ně. Rozlišujeme: sebezabití = impulsivní jednání bez vědomého rozhodnutí; sebevražda = jedinec předem svévolně rozhodnut; sebeobětování = ideového důvody; demonstrativní sebevražda = cílem je něčeho dosáhnout, např. změny atd.
• odchylné uspokojování sex. potřeb – homosexualita jako důsledek uspokojování sex. potřeb v uzavřeném prostoru s jedinci totožného pohlaví, po ukončení VTOS se většina jedinců vrací k pův. sex.orientaci
• farmakovágie – zneužívání či požírání léků

Abnormální chování – abnormálním chováním se zabývá psychopatologie (obecná = poruchy osobnosti, speciální = nemoci). Jedinec trpí přímo duševní poruchou či nemocí a je potřeba ho léčit ve specializovaných ústavech. Je to výjimečný stav, ale i ve věznicích se s ním lze setkat.

Psychopatologie se zabývá jednak duševními chorobami:

• psychózy – nejtěžší duševní poruchy nepřiměřené chápání reality
• neurózy– lehčí funkční poruchy, bez prokazatelného poškození CNS, emoční odchylky, stavy úzkosti, strachu, stresu a to z různých důvodů
• epilepsie – porucha části mozkové hmoty, projevuje se záchvaty různé intenzity
• delirium tremens – alkoholová psychóza, kvalitativní porucha, při které jedinec vnímá, ale není schopen rozumět
• hysterie – trpí nejen ženy, ale i muži, různé typy záchvatů s náznaky epilept. záchvatů
• poruchy inteligence – a) slabomyslnost (oligofrenie) – jedinec by neměl být ve vězení; b) slaboduchost – podprůměrný intelekt, často zneužíván, c) demence – dodatečně získaná porucha intelektu, např. alkohol, úraz …
• vazbová reakce – Gansenův syndrom, jednání směřující k opuštění věznice, nevědomá reakce organismu

Dále se psychopatologie zabývá psychopatií (vystupňovaným podivínstvím), u psychopat. jedinců je vysoká pravděpodobnost recidivy a naopak nízká možnost integrace či adaptace zpět do společnosti.

Zkoumají se též psychopatické symptomy (příznaky či odchylky od normální reakce). Soubor takovýchto příznaků se nazývá syndrom.

Použitá literatura:

Mařádek Vl.  Výkladový slovník penologie . Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2003. ISBN 80-7042-256-4