Porovnání postavení individua (občana) v antickém Řecku, antickém Římu a ve středověké Evropě

V této práci se pokusím velmi stručně popsat pozici jedince, resp. občana antického Řecka, Říma a středověké Evropy, a následně tato tři postavení porovnat. Primárně budu vycházet z textu „Velmi krátký úvod do politiky“ Kennetha Minogua.

Z chronologického hlediska nelze začít jinak než v Řecku, kde byl velký důraz kladen na racionalitu. „Aristoteles tvrdil, že člověk je tvor rozumný (racionální) a jako takový rovněž politický; je nevyhnutelné a zároveň správné, aby se snažil dojít naplnění životem ve státě“ (Scruton 1990: 8).

Řekové si jako občané byli rovni, neboť jako občané byli racionální. Vzhledem k tomu, že někteří lidé jsou méně racionální než jiní, jsou také méně lidmi, což platilo zejména pro otroky, kteří jsou ve srovnání s pány ve své racionalitě omezeni. Za méně racionální byly pokládány i ženy, a tak se občanství v Řecku týkalo pouze svobodných dospělých mužů (Minogue 2001: 15-17).

Zákony a politika řeckých měst pocházely „z diskuse mezi v zásadě rovnými občany na agoře, tržišti, jež také sloužilo jako politická aréna. Občané se těšili rovnosti před zákonem […] a rovné příležitosti mluvit na shromáždění“ (ibid.: 17). Přičemž nezáleželo na tom, „že jeden je chudý a druhý bohatý nebo že někdo právě zastává nějaký úřad“ (Miller ed. 1995: 342). I přesto, že v demokraciích byly mnohé úřady obsazovány losem, hlavní úřady byly voleny obvykle z příslušníků mocných rodin (Minogue 2001: 17).

„Řek svobodně poslouchal zákon polis, a byl na to hrdý. Jeho identita byla svázána s městem. Nejhorším ze všech osudů byl exil, způsob občanské smrti“ (ibid.: 15).

Situace v Římě nebyla od té řecké dalece odlišná, což jistě nemalou měrou ovlivnilo to, že „příslušníci římské aristokracie začali navazovat kontakty s řeckým světem a s jeho dlouhou tradicí filozofického bádání“ (Miller ed. 1995: 444). Leč popořadě: Až do konce šestého století vládli Římu králové. Roku 509 před Kristem však došlo k převratu – Římané dali rovnítko mezi království a otroctví, a proto byla nastolena republika (Minogue 2001: 24-25).

„Řečníci, satirikové a historici udělali z římské republiky, v protikladu k osobní vládě králů a později císařů, mýtus spojující vojenskou slávu, svobodu a ctnost. ‚Svoboda‘ v tomto kontextu znamenala zbavení se zvůle a moci tyranů a právo občanů spravovat si své vlastní záležitosti účastí na vládě. ‚Ctnost‘ znamenala vlastenectví a veřejného ducha, hrdinství a ochotu postavit veřejné blaho nad osobní zájem nebo zájem rodiny“ (Miller ed. 1995: 418).

Zpočátku byla vláda plně v rukou patricijů, potomků urozených Římanů. Určité místo v rámci ústavy měli i plebejové (druhá hlavní římská třída), nicméně „se to ukázalo jako nedostatečné. Plebejové, kteří se považovali za utlačované ze strany patricijů, opustili jako jeden muž Řím a usadili se na protějším pahorku. Římané vyřešili tento problém svým typickým způsobem: pomocí foedus, čili smlouvy, jež umožnila plebejům mít vlastní držitele úřadu, kteří se nazývali tribunové lidu“ (Minogue 2001: 25).

Obecně převládal v Římě názor, „že vládnoucí stát by měl dbát o blaho svých občanů a že římští občané mají právo jej kritizovat“ (Miller ed. 1995: 444).

Situace ve středověku vypadala zcela jinak, a to zejména díky křesťanství. Význam života Řeků a Římanů spočíval v projevování racionality a ve službě republice. Plné lidskosti dosahoval pouze hrdina a filozof, zatímco otroci, a do určité míry ženy, byli na nižší úrovni. Křesťanství tento způsob posuzování změnilo – nejblíže duchu lásky byl prostý člověk – a transformovalo lidské hodnoty: lidská pozornost se nyní nesoustředila na politické výboje a  na materiální věci, nýbrž na kultivaci vnitřního života (Minogue 2001: 32-34).

Shrneme-li tedy výše uvedené, jednoznačně vyplývá, že pozice jedince ve středověku se zásadně liší od pozice individua v antickém Řecku či Římu. Zatímco cílem života v antice bylo sloužit polis / republice, přičemž označením „občan“ se mohla honosit jen určitá skupina lidí, pak středověká Evropa byla v tomto směru humanističtější a nekladla tolik důraz na vztah mezi člověkem a státem. Bylo tomu tak proto, že „intelektuální převaha křesťanství obrátila pozornost filozofů do nitra nebo k posmrtnému životu. Lidé byli chápáni jako občané celého světa nebo Boží obce, a světské občanství nebylo pro dobrý život podstatné“ (Miller ed. 1995: 343).

Použitá literatura:

Miller, D. (ed., 1995): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno, Jota.

Minogue, K. (2001): Velmi krátký úvod do politiky, Brno, Barrister & Principal.

Scruton, R. (1990): Slovník politického myšlení, Brno, Atlantis.