Politický systém Skandinávských zemí, korporativismus

Shrnutí:

Co mají skandinávské země společné? Kromě Finska a Islandu jsou všechny dnešní skandinávské země konstitučními monarchiemi a parlamentní formou vlády. Další společná vlastnost je členství v Severské radě. Skandinávské země nemají silný zájem se zapojovat do věcí týkajících se evropské integrace.

V průběhu moderních politických dějin se vyvinulo zvláštní a od jiných částí Evropy značně odlišné sociálně-politické uskupení. Někdy zde mluvíme přímo o severském politickém modelu, který spojuje Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko. Hlavním prvkem tohoto systému je rozsáhlý sociální systém, který se vyznačuje například zaměstnáním velkého počtu osob ve státním sektoru, s čímž se také pojí silný korporativismus.

Od 70. let 20. století však začalo sociálně-politické uspořádání procházet rozsáhlou proměnou, jejíž výsledkem byla pozvolná transformace trvající dodnes. Mezi skandinávskými státy nalezneme odlišnosti i v politických systémech. Zatímco Švédsko, Dánsko, Norsko a Island fungovaly v průběhu 20. století jako parlamentní demokracie, Finsko bylo semiprezidentské. Ke změně došlo až na přelomu 20. a 21. století, kdy se Finsko politicky přiblížilo k ostatním zemím. Dnes všech 5 států používá využívá poměrného volebního systému.

Podoba stranických systémů se vyvíjela ve třech fázích. V první fázi (19. století) byl typický bipartismus a to mezi stranami konzervativců a liberálů. Druhá fáze byla typická multipartismem. V této fázi hovoříme o pětistranickém systému (sociální demokracie, komunistická strana, agrárníci, konzervativci, liberálové). Třetí fázi ve vývoji skandinávských stranických systémů odstartovala od 70. let 20. století vyšší voličská volatilita a vstup nových aktér na politickou scénu. K tomuto „rozmrznutí“ systému došlo kvůli uvolnění vazeb mezi tradičními stranami a jejich voliči.

Vlastní názor:

Nejzajímavějším prvkem u skandinávských zemí pro mě je silná míra korporativismu, která je však klíčovým prvkem severských vládních stran. Jeho definicí je již součástí pojmu korporace, který je od korporativismu odvozen. Pojem můžeme definovat jako „společné organizace zaměstnanců a zaměstnavatelů téhož oboru, reprezentující (své) zájmy v politické sféře“. Abychom korporativismus nechápali v negativním duchu, měl by být logickým doplňkem pluralismu (čemuž tak dle mého názoru u skandinávských zemí je), avšak je mnohem nejasnější a odlišuje se od něj reprezentací zájmů, které jsou založeny na spolupráci společenských vrstev, či skupin. V korporativismu je zajisté také velmi důležité postavení monopolních organizací, tedy korporací, které se podílejí na utváření státní politiky. Korporativismus je částečně i výsledek politické kultury směřující ke kompromisu, částečně i množstvím příležitostí, kdy mají různé zájmové skupiny možnost vyjádřit svůj názor na politiku. Svůj názor takto mohou vyjádřit na úrovni jejího vytváření, legislativního procesu i při jejím naplnění.

Ve skandinávských zemích se korporativismus rozvinul po velké hospodářské krizi,  kdy bylo potřeba kompromisů. V té době byla kombinována jak kapitalistická ekonomika s rozsáhlými státními regulacemi, tak i zásahy do odborů, které jsou významnou součástí skandinávské politiky. Tato existence velice silných odborů dala za následek vzniku klasické tripartity země: vláda (stát)-podnikatelé-odbory.

Co se týče konkrétních příkladů, tak nejvyšší míru korporativismu má jistě Švédsko, kde převládá sociální korporativismus, zde mají zájmové skupiny přímé propojení se státem a mají významnou roli při tvorbě politiky a zároveň i právo se vyjádřit k téměř každému návrhu reformy. V Norsku měly zájmové skupiny roli při vytváření organizované demokracie, ve Finsku zase důležitou roli strukturálního korporativismu. V Dánsku se skupiny podílejí například na administrativách.

Dle mého názoru tedy skandinávské země mezi korporátní řadit můžeme a to například z důvodů silných průmyslových organizací a existence vysokého počtu odborů. Dále si myslím, že korporátní systém má zajisté své klady a jak pozorujeme již několik desítek let, ve skandinávských zemích je to vysoce funkční systém. Na druhou stranu si nedokážu představit tuto politiku v zemích, jako je například Česká republika, kde si myslím, že jsou odbory stavěny na druhou kolej a nemyslím si, že by se v průběhu let mohlo Česko k takovému systému uchýlit. Jestli jsem tedy tento v některých ohledech poměrně složitý systém pochopila správně, tak se domnívám, že kdyby nebyl korporativismus usměrňován státem, mohl by se pohybovat na tenkém ledě a byly by zde pozorovány prvky, které by korespondovaly s fašistickým smýšlením. Toto dokládá i fakt, že byl v dřívějších dobách korporativismus považován za součást pouze nedemokratických režimů. Naopak negativa v korporativistickém systému spočívají v tom, že ačkoliv může být velice efektivní institucí, užitek může být zvyšován pouze u některých aktéru, nebo mže být u některých vyšší. Další kritikou korporativismu může být to, že zde může docházet k nadřazení zájmů určitých skupin, nad ty veřejné.

Otázky k diskuzi:

Co je společného na politických systémech skandinávských zemích?

Proč se Skandinávské země považují za nepřístupné evropské integraci?