Politický systém Francie

Shrnutí:

Současný politický systém ve Francii je určen ústavou Páté republiky. Francie je unitární semiprezidentskou republikou. Co se týče výkonné moci, zde patří prezident, který je volen od roku 1962 volen přímo a to na volební období 5 let (do roku 2002 byl volen na 7 let). Vláda sestává z rady ministrů a premiéra. Zákonodárná moc se skládá z dvoukomorového parlamentu do něhož patří Národní shromáždění (577 členů na 4 roky) a senát (321 členů na 9 let).

Vývoj stranického systému byl velmi zdlouhavý a samotné politické strany se utvářeli až na začátku 20. století.  Svou roli zde sehrála protistranická a antiparlamentní tradice. Francie od roku 1789 vystřídala velké množství forem vlád a to od konstituční monarchie, neoabsolutistického zřízení přes císařství ž k republice. Období utváření stranického systému můžeme vymezit do třech období.

První období bylo období třetí republiky a trvalo od roku 1871 do roku 1940. V tomto období docházelo k počátečnímu utváření politických stran. Strany se dělili na 5 hlavních oblastí a to na socialistickou levici, radikální levý střed, republikánský pravý střed, na liberální konzervativce a pravici. V této době strany nebyly příliš stabilní, za ty neměnné můžeme označit pouze dvě a to PRRRS a SFIO. Ve 20. a 30. letech 20. století docházelo ke změnám v konfiguraci stran, což vyústilo v rozkol ve straně SFIO, kdy se vytvořila Francouzská komunistická strana. V třetí republice došlo ke zhroucení v důsledku vojenské porážky v roce 1940.

Stranický systém čtvrté republiky byl dosti podobný tomu předcházejícímu. V tomto poměrně krátkém období, které mělo trvání mezi lety 1945-1958 docházelo k působení mnoha vnějších faktorů a to například průběh studené války, nebo tzv. Alžírské krize. Poválečný vývoj stranické soustavy bývá často označován jako „provizorní tripartismus“ z důvodu převahy síly třech stran – PCF (Francouzská komunistická strana), SFIO (Francouzská sekce dělnické internacionály) a strany MRP (Lidové republikánské hnutí). Vláda těchto třech stran skončila s nástupem studené války v roce 1947. V tomto období sehrál důležitou roli i generál Charles de Gaulle, zakladatel Gaullistického hnutí. Toto hnutí obsahovalo mnoho nových a něčím zajímavých prvků. Také nemělo ani své předchůdce, ani protějše, mělo osobitý profil a také mělo silné prvky populismu. Etapa čtvrté republiky končí v roce 1958 kolapsem francouzského multipartismu.

Období páté republiky má tedy trvání od roku 1958 a jeho trvání vidíme dodnes. V roce 1958 se do čela Franci dostal již zmíněný Charles de Gaulle. Dalším významným mezníkem ve francouzské historii je rok 1962, kdy byla zavedena přímá volba prezidenta, což značně změnilo institucionální rámec stranické soutěže. Další evolucí stranického systému proběhla roku 1968, kdy proběhla Květnová revolta. Další změnou stranického systému bylo, když se prezidentem stal Giscard d’Estaing, který nebyl členem gaullistického hnutí. Volby v roce 1986 přinesly experiment, který spočíval v zavedení proporčního systému. Shrnutím je, že období páté republiky se sebou přineslo řadu změn v celkovém fungování stranické soustavy.

Vlastní názor:

Po přečtení textů jsem se hlouběji zamýšlela nad tématem semiprezidentského (poloprezidentského) systému. Toto téma mě zaujalo právě proto, že po změně přímé volby v České republice, se český systém může podobat poloprezidentskému systému vlády a to mě nabádalo k tomu, si vyhledat o tomto systému více informací, než bylo uvedeno právě v povinných textech.

Je těžké určit, které země pod poloprezidentský systém spadají, protože je velmi těžké jej definovat a systém může mít spoustu odlišných pojetí. Dle mého názoru je jediným plnohodnotným semiprezidentským systémem v Evropě právě ten ve Francii. V poloprezidentském systému se režim více podobá parlamentnímu režimu, až na rozdíl v přímé volbě prezidenta. Poloprezidentský systém je kompromisem mezi parlamentním a prezidentským systémem. Francouzský prezident má silné pravomoci, jmenuje předsedu vlády, což není silnou výjimkou oproti jiným režimům, ale přísluší mu také pravomoc svolání referenda a jednou za rok může rozpustit Národní shromáždění. V případě výjimečného stavu má francouzský prezident pravomoci téměř neomezené.

Nejen že je poloprezitenstské systémy těžké přímo definovat, jsou s nimi spojeny i podstatné problémy. Jedním z problémů který u může nastat je tzv. kohabitace. Pojem kohabitace pochází právě z francouzštiny a jeho překladem je pojem „soužití“. Je podstatné zmínit, že prezident má pravomoc jmenovat vládu, ale parlament ji může svrhnout absolutní většinou hlasů, proto je premiér jmenován právě z řad parlamentní většiny a zde může nastat. Ke kohabitaci ve Francii došlo třikrát a to poprvé v roce 1986-1988, kdy ve Francii vládl socialistický prezident François Mitterrand a premiér Jacques Chirac za pravicovou RPR. Podruhé v roce 1993-1995 a naposledy v letech 1997-2002. Kohabitaci se dá i předejít a to rozpuštěním Národního shromáždění (dolní komory parlamentu).

Otázky k diskuzi:

Jaká tradice vedla Francii právě k poloprezidentskému systému?

Nalezneme podobnosti ve srovnání politického systému v České republice ve srovnání se systémem ve Francii?